Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Svatopluk Čech : dílo a osobnost. Díl druhý - str. 6

[na přehled] [na text]

NOVÁK, Arne. Svatopluk Čech : dílo a osobnost. Díl druhý. Praha : Vesmír, 1923. 238, ix s., [1] l. obr. příl. (podobizna)

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

l(orybuta za krále; nadto urazila národního vůdce, pohnavši jej do svého středu k odpovídání. Rozhorlení Žižkovo na to vše zjednává si průchodu v prudké řeči Žižkově, tvořící Jádro tohoto zpěvu »Žižka do Prahy«; motiv plamenné a nesmiřitelné promluvy Žižkovy, kterým Meissner obohatil dějstvo historické, převzal odtud Svatopluk Čech, vítaje nabízející se tu prvek rétorický.

V druhé romanci ),Žižka před Prahou«, která na rozdíl od umně rýmovaných šestiveršových slok ve zpěvu předcházeiícím svými krátkými verši, střídajícími bez rýmu jamby a trocheje, působí skutečně dojmem rapsodickým, nalezl Sv. Čech opět složku jinou, živel visionářský. V hořečnem spánku, v kterém na Žižku útočí varovné hlasy vnitřní, má rozechvělý kmet úchvatné vidění stověžaté Prahy, již již za nářku svého obyvatelstva obléhané husitskými bojovníky, když tajemný průvod národních panovníků a světců na koních hrozivě proklíná ničitele Libušina města. Dojista Sv. Čech poznal rázem, kolik hrubého anachronismu obsaženo jest v tomto romantickém snu inscenovaném po způsobě Brentanova nebEbertova vlasteneckého starožitnictví, od čarodějné Libuše až po čtyřicet blanických rytířii se sv. Václavem v čele, ale sotva mu ušlo také, že motiv nočního vidění dobře se hodí pro vojevudce rozčileného před rozhodným činem; a patrně i předcházející zosobnění Prahy (jmenovitě hradčanského dómu, který kleče jako hnědý kněz na kolenou vzpíná kamenné lokte k nebi) ocenil jako yděčné obohacení látky. Také v Rokycanově řeči, která následuje skoro hned po Žižkově procitnutí, obsaženo jest u Meissnera leccos, čím se básnicky prohlubuje podání Palack6ho; Vystupuje! tu Rokycana především jako mluvčí lidového povědomí sjednoceného národa, který uznává Žižku za svého povolaného a odedávna milovaného vlldce proti společnému nepříteli zemskému; zato neproniklo u Meissnera do Rokycanových slov nic z apoteosy Prahy. Žižka se rozhoduje ušetřiti Prahy proto, že se ho hluboce dotkla Rokycanova výzva k národní jednotě a svornosti, chválí slova knězova, zálibně se· dotýká rukama jeho obličeje a rozkázav navršiti kamenný oltář na znamení smíru s Pražany, velí táhnouti na Moravu proti Zikmundovi. Takto německý básník rozhojnil dějstvo značně živlem řečnickým i visionářsk)TlU, postihl náladově horečnou hrůzu neldidné noci i osvětluiící okamžik při řeči kazatelově, kde apeluje na politické sjednocení národa, posunul však anachronisticky motivy Žižkova jednání z oblasti 6

[na začátek stránky]