SVATOPLUK ČECH DÍLO A OSOBNOST. NAPSAL A R N E N O V A K. • I DlL DRUHY. 1 9 2 3. NAKLADATELSTVí »VESMÍR« PRAHA·LETNA. Svatopluk Čech (Podobizna z lel sedmdes4lých) KAPITOLA P R V N í. TÁBOR A GOLGOTA . • Ó nebe, rozhluč uraganem těch zvonil rety kovové, ať znovu svatým ohněm vzplanem' v jich staré písni hromové, ať v čela vrdtí hrdé vzdory a zdpal zhaslý v chabé zory, ať sílu pažim vdechnou mdlým, ať k novému se vypne vzletu duch český, z něhož bleskli světu Jan Hus, Jeroným,' .Dva zvony'. 1887. Nadšení Svatopluka Cecha pro husitství, které po prvé ulllělec~ kého výrazu došlo v mohutné mladistvé baladě o »tIusitovi na Bal~ tu« a pak opětně problesklo v předposledním víděIlÍ »Snů«, nebylo nikterak uspokojeno ztělesněním, jehož se mu dostalo v první velké epopeji básníkově, v »Adamitech«. Tam zachy<.:ena byla z celého nábo •. ženského, národního i sociálního hnutí episoda pouze podružná, a i ta zmizela pod prudk}~m náplavem novov.ěké problematiky filosofické a erotické; vlastní vá1ečníci táborští se Žižkou v čele ustupovali nad Nežá3kou nadobro do pozadí. I zabýval se Sv. Cech po celý život soustavným a oblíbeným plánem zvládnouti slávu a pád husitského hrdinství rozsáhlou epopejí, jež, soudíc podle nejednoho náčrtu, měla vrcholiti tragedií lipanskou. Na rozdíl od »Adamitů«, v nichž mu na~ dobro nešlo o propracovaný a ověřený kolorit dobový, zbroiil se nyní důkladn'$rmi studiemi dějinnými, snaže se zřejmě, aby do událostí XV. věku nevnášel novodobých myšlenek, nýbrž aby postihl, kromě obrysů a vývoje historických událostí, také íejich ideovou podstatu. K tomu všemu však bylo třeba soustředěnější práce a volnějšího času, než kolik mohl básník věnovati svým dílům až po »Evropu((, improvisovaným po částech v hodinách urvaných nemilé práci v advokátních kancelářích; výhodnější podmínky ty naskytly se teprve, když po otco1* 1 vě smrti přestal býti r. 1879 koncipientem advokátním a věnoval se úplně literatuře, zal oživ s dávným přítelem Servácem H.ellerem velký beletristh.:ký měsíčník »Květy«, s J'límž jako pečlivý redaktor a horlivý spolupracovník zůstal spiat téměř do smrti. První věgí básnické dílo, které otiskl v »Květech«, ukázalo se skutečně splátkou na milovaný záměr husitské epopeje. Byla to velká, ale uzavřená episoda z dějů táborského bohatýra, vypravená s velk~'m nákladem živlů malebných i řečnických, »Žižka«, psaná na sklonku r. 1878 a vytištěna na počátku roku následujícího; přešla pak do různých vydání »Nové sbírky veršovaných prací«, kdežto v definitivním souboru svých spisů zařadil ji Sv. Čech do druhého, nejcennějšího oddílu »menších básní«. Úmysl, zobraziti velikost husitskou se Žižkovou postavou v popředí, nebyl v českém básnictví novinkou. Setkáváme se s jeho ná· zvuky již na počátku básnického obrození našeho od obranné ódy Puchmajerovy až k mladistvému H.ankovu plánu »Žižkyády«, kten'r však nepostoupil nad nuzný vstup; že se ho nespustila ani vlastenecká romantika, poznáváme stejně z hutné balady o Prokopu llolém v »Ohlase písní českých« Pr. Lad. Čelakovského, jako z rozsáhlého cyklu »Mstitel« Vocelova »Meče a kalicha«; ano, česk}-mi popudy se dal k pokusu o epos žižkovské pobídnouti i Adam Mickiewicz. Nově vzbuzen byl tento zájem svobodomyslným ruchem r. 1848, kdy současně oba vůdčí dramatikové, Josef K. Tyl a Josef Jiří Kolar, pokoušejí se o tragédie ze Žižkova hrdinského života! a rekovné smrti. Ale všecky tyto náběhy, svědčící o statečné reakci proti předsudkům a pomluvám období proti reformačního, uvázly na povrchu husitského hnutí a nepostoupily od apologie osobnosti Žižkovy k jejímu psychologickému proniknutí. Při tom namnoze se snažili čeští romalltikové vyložiti Žižkovu neobyčejnou, ba výstřední povahu sentimentálními příběhy rodinnými, jež jsou zdůrazněny zvláště v cyklu romancí Vocdových a v rachotivé truchlohře Kolarově; tak si prostoduší básníci vysvětlovali mstitelský a bezohledný rys v karakteru Žižkově, který v něm dusil všecko shovívavou lidskost a měnil jej chvílemi v ukrutného krvelačníka a strašného pustošitele rodné země - temné tyto rysy snažili se básničtí vyznavači vlídné humanity vyvážiti tím, že důrazně velebili Žižku jako slavného obránce národnosti, neúnavného šiřitele českého jména a věrného vyznavače Husovy památky; všickni cítili vanutí dějinné velikosti z hlaholu husitského chorálu o božích bojovnících, ač2 koliv neuměli si přesně formulovati, v čem velikost ta spočívá. Bylo nezbytně potřebí, aby bezpečný soud a ověřený výklad dějepiscefilosofa odhalil ideové jádro husitství a nábožensko-mravní heroismuS Žižkův, které zůstávaly nesrozumitelny i mikrologickénm starožitnictví Vocelovu i zjednodušujícímu názoru liberálního Tyla; v té příčině též pro české básníky byl velikým darem čtvrtý, husitsk}- díl Palackého, vydaný jako poselství uvolněných tiskových a politických po~rtt r. 1860; z něho i Svatopluk Čech od studentských let čerpal své ná.· zory o husitství a jeho vůdčím reku. Jest však ukázati ještě na; druhý vlivný zdroj nového hodnocení náboženských dějin českých, na českoněmecké svobodomyslné básníky, prosycené emancipačními zásadami západní Evropy mezi oběma revolucemi r. 1830 a r. 1848. Populárnímu a mělkému románopisci Karlu lierlošovi, jehož romaneskní příběhy z války husitske i třicetileté se zatajeným dechem čítala česká i německá mládež, stejně jako politickému improvisátoru Mořici Hartmannovi, který se r. 1845 tázal v »Kalichu a meči« významně, zda Žižka iest hrdinou prokletým či spíše požehnaným, a iako ohnivému patetikovi Alfrédu Meissnerovi, jenž r. 1846 věnoval »Žižkovi« celé epos, byli Husité bojovníky za volnost svědomí, za osvícený demokratismus, ne-li přímo za republikánské z{lsady; takto náboženské děje XV. století přiblíženy modernímu cítění a smýšlení a šťastně, byť s jakousi dávkou anachronismu, zasazeny do vývojového řetězce postupujícího pokroku a zrající svobody. Skutečně Palackého Dějiny a Meissnerův »Žižka«, který oplodnil již Čechovu obraznost před koncepcí »Adamitů«, působily naň nejmocněji, když koncem let sedmdesátých odhodlal se zpracovati dramatickou episodu hrdinské dráhy Žižkovy, která se odehrála v posledním období jeho života před branami obležené Prahy; mimoděk vstoupil i tuto Svatopluk Čech do opuštěné šlépěje básnického svého předchůdce Václava ~tolce, jehož mohutná improvisace »Boží bojovníci«, nesená útočným duchem proti římským, zůstala zlomkem, dlouho neznámým. Událost ze. dne 14. září 1424, již si Svatopluk Čech vybral za vlastní námět své básně o Žižkovi, nenáležela podle podání Palackého k dějům zvláštního dosahu historicky politického; byla to právě jen episoda. Ale právě z ní vysvítalo nové pojetí Žižkovy povahy, jehož se dobraJ Palacký pečlivým studiem i nepokrytou sympatií: starý válečník, který krutě rozhněván stojí před hradbami proradné Prahy, spa- a jenkyně šlechty a obojaké odpůrkyně šíření zákona božího, a hrozÍ ji vyvrátiti z kořen, neprojeví se nesmířitelným a krvelačným mstivcern~ nýbrž' jako věrný muž evangelia dá sludlU hlasu lidskosti a úvahám vlasteneckým; důsledný v přesvědčeni svém a neoblonmý v obraně poznané pravdy, není přece divokým fanatikem ani bezohledným zhoubcem kulturnfch statků~ nýbrž pravým rekem národním; v jehož drsné a ryz'Í' hrodi bije srdce pro celou českou zemi a jeH duchovní hodnoty. Stříi:iiné a' hutné vylíčeni Palackého; jež velmi opatrně užilo nevydatných pramenů souvěkých, napovědělo Sv. Čechovi také řadu jiných motivů, básnicky velmi vděčných a nad to dobře hovících jeho vlastnímu naturelu; Proti rozhořčenému ližkovi, který zprvu stůj c() stůj mini provésti své hrůzné rozhodnuti, postavil Palacký jeho bojovníky a vťidce, odporující ze strategických i mravně vlasteneckých důvodú nepovolnému kmetu; tuf nadhozen plodn~' dramatický konflikt, pro hlavní scénu' získáno rušné pozadí, v události nalezen' prvek kontrastní, vitaný právě Cechovi. Jestliže Palacký na tomto m1stě použil vhodné příležitosti, aby seznámil čtenáře s mladým mistrem Janem Rokycanou, který pozděii tak mnohonásobně zasahovati ma do dějin' náboženských i národních, bylo to pro básníka pohnutkou, aby si postavu Rokycanovu důkladně Ipromyslil a aby propracoval mladistvého plamenného fečníka jakožto antitesu proti zamlklému, činorodému starci; tento ll' Palackého dává ještě po uzavřenI' smlouvy' s' Pražaný' nedůvěře své průchod' sarkastickou poznámkou, že nový mír sotva bude trvati déle' než' loňské' příměří) u Konopiště, kterážto podrobnost jasně osvěl1iJ.a Cechovi lidskou zvláštnost nedůvěřivého a zatrpklého reka. Mravně' vlastenecké důvody; jež mě'ly tižku odvrátiti od neslýchaného dna zhouby, Palacký vložil do úst nikoliv Rokycanovi, nýbrž hejtmamlm táborským; jest v nich obsaž'ena oslava Prahy jakožto »hlavy a matky všech měst země české, předního sídla moci a osvěty národa,(; Sv. Cech nemohl neuvítati těchto výtečných rétorických prvků a uhodl' rázem, že, rozvedeny a vykrášleny, budou se lépe hoditi do řeči školeného kazatele týnského než' do reptajících proievů drsn~·ch válečníků necvičen)~ch u výmJl1vn"sti. Kdežto zprávy Palackého daly hlavni obrysy epickému podání Čechovu, neposkytl mu mnoha druhý význanmý dějepisec, který podrobněji než patriarcha historie české zpodobil 2ižku před Prahou. Jest to Václav Vladivoj Tomek~ jenž dVakráte vypravuje tuto událost 4 podáním skoro současným; vyšelf jeho životopis lana Žižky r. 1879 zároveň se čtvrtou knihou »Dějepisu města Prahy« a vzbudil Čechovu žurnalistickou pozornost, takže Čech mohl obou prací ještě užíti,ne .. Ii při koncepci, tedy alespoň při revisi své básně.·l zde poznáváme ve V. VI. Tomkovi historika výhradně politického s právnickou výzbrojí: hledá původce mírového jednání a označuje jako rozhodující osobu při něm Sigmunda Korybutoviče; zkoumá pohnutky odplOtrců vyvrácení Prahy v táboře husitském i pražském a ukazuje k válečně politickému prospěchu jeho pro nepřítele společného; vyšetřuje zevrubně podmínky mírové. Toto vše vymykalo se nadobro z rámce rétoricko malebné koncepce Čechovy, do níž se hodily leda některé podrobnosti o přípravách k obléhání města, jež podává Tomek navíc; ani pro povahokresbu Rokycanovu nevytěžil Čech nic z Tomka, který přesně stanoví mí· sto mladého duchovního v náboženském táboře Husových stoupenců. I když Sv. Čech r. 1879 sáhl po obóu knihách Tomkových právě vyda,.. n}'ch, nalezl tam ;nanejvýše důkladnější poučenI, nikoli však další inspirační vznět; i možno dále k těmto eventuálním pramenům nepřihlížeti. Tím pozorněji však třeba prodleti u Meissnerova cyklu romancí »Žižka«, Svatopluku Čechovi odedávna známého. leště dříve, než ve třetí knize rapsodické své epopeje Alfréd Meissner přikročil k událostem r. 1424, napověděl jeden z motivů pro Čechovo podání důležitých, Žižkovu hořkou nedůvěru, ba jízlivou nenávist proti Praze, kterou stále staví rozhněvaný bohatýr v příkrý protiklad k milovanému Tá· boru, věrnému strážci pravdy boží. Jmenovitě ve 13. zpěvu MeissneTově, kde se líčí Žižkova jízda do Tábora, odsuzuje poloslepý vůdce Prahu jakožto »černé, úskočné, hanebné město,« vytýká jí její »smilnou zbabělost« a »opětovné miHskování se s bludem« .Opovržlivé ty výtky stupňovány jsou pak v první z historických romancí, věnovaných mravní zkoušce Žižkově před Prahou; na konejšivé návrhy svých podhejtmanů, hlavně Prokopa, odpovídá příkrý fanatik celým přívalem obvinění na pražský Babylon a Gomorrhu, na zbožňovatelku mamonu, na rušitelku smluv, na posměšnou zrádkyni kalicha. ležto však Meissner, jehož liberální skladbě zhola chybí posvěcení náboženské a kultura biblická, vykládá činy Žižkovy spíše z póhnutek světské politiky, hledá vlastní příčinu trestního tažení táborského nehistoricky v tom, že Praha zradila zásady republikánské a zvolila si Zikmunda 5 l(orybuta za krále; nadto urazila národního vůdce, pohnavši jej do svého středu k odpovídání. Rozhorlení Žižkovo na to vše zjednává si průchodu v prudké řeči Žižkově, tvořící Jádro tohoto zpěvu »Žižka do Prahy«; motiv plamenné a nesmiřitelné promluvy Žižkovy, kterým Meissner obohatil dějstvo historické, převzal odtud Svatopluk Čech, vítaje nabízející se tu prvek rétorický. V druhé romanci ),Žižka před Prahou«, která na rozdíl od umně rýmovaných šestiveršových slok ve zpěvu předcházeiícím svými krátkými verši, střídajícími bez rýmu jamby a trocheje, působí skutečně dojmem rapsodickým, nalezl Sv. Čech opět složku jinou, živel visionářský. V hořečnem spánku, v kterém na Žižku útočí varovné hlasy vnitřní, má rozechvělý kmet úchvatné vidění stověžaté Prahy, již již za nářku svého obyvatelstva obléhané husitskými bojovníky, když tajemný průvod národních panovníků a světců na koních hrozivě proklíná ničitele Libušina města. Dojista Sv. Čech poznal rázem, kolik hrubého anachronismu obsaženo jest v tomto romantickém snu inscenovaném po způsobě Brentanova nebEbertova vlasteneckého starožitnictví, od čarodějné Libuše až po čtyřicet blanických rytířii se sv. Václavem v čele, ale sotva mu ušlo také, že motiv nočního vidění dobře se hodí pro vojevudce rozčileného před rozhodným činem; a patrně i předcházející zosobnění Prahy (jmenovitě hradčanského dómu, který kleče jako hnědý kněz na kolenou vzpíná kamenné lokte k nebi) ocenil jako yděčné obohacení látky. Také v Rokycanově řeči, která následuje skoro hned po Žižkově procitnutí, obsaženo jest u Meissnera leccos, čím se básnicky prohlubuje podání Palack6ho; Vystupuje! tu Rokycana především jako mluvčí lidového povědomí sjednoceného národa, který uznává Žižku za svého povolaného a odedávna milovaného vlldce proti společnému nepříteli zemskému; zato neproniklo u Meissnera do Rokycanových slov nic z apoteosy Prahy. Žižka se rozhoduje ušetřiti Prahy proto, že se ho hluboce dotkla Rokycanova výzva k národní jednotě a svornosti, chválí slova knězova, zálibně se· dotýká rukama jeho obličeje a rozkázav navršiti kamenný oltář na znamení smíru s Pražany, velí táhnouti na Moravu proti Zikmundovi. Takto německý básník rozhojnil dějstvo značně živlem řečnickým i visionářsk)TlU, postihl náladově horečnou hrůzu neldidné noci i osvětluiící okamžik při řeči kazatelově, kde apeluje na politické sjednocení národa, posunul však anachronisticky motivy Žižkova jednání z oblasti 6 náboženské do okruhu politického - tím vším dal Sv. Čechovi plodné· a mocné podněty a ukázal mu, kterak jednotlivou episodu, vyčerpanou u Palackého stručným odstavcem, možno rozvésti v napínavé pásmo básnicky historické. Vedle pramene dějepisného a popudú poetických, k nimž možno snad připočísti také epickou skladbu Čechova přítele a vrstevníka Otakara Červinky »Jan Žižka z Kalichu« z r. 1875. měl Svatopluk Čech, skládaje »Žižku«, ještě pomůcku výtvarnou. R. 1870 nalezl v řlálkových »Květech« celostránkový karton Karla Svobody »Žižka před Prahou, chtěje ji vyvrátit z kořene«, jednu z posledních prací svého auktora, který byl v Čechách stejně oblíben pro vlastenecké náměty svých obrazů a kreseb jako pro rázné smýšlení neohroženého národovce. Věrný žák německé školy historické, jenž se u Genelliho vyučil v pevné a mužné kresbě, zpodoboval rád jasnou, nerealistickou komposicí, chladným koloritem, ale ne bez patetické obrysové mohutnosti význačné události doby husitské a bělohorské, což mu zajišťovalo vděčnou pozornost u mládeže v 60. letech, ačkoliv její dekorační smysl pohřešoval u něho bohatší starožitnické rekvisity a sytější barevné a světelné laděnÍ. I kartón v »Květech« trpí jakousi asketičností v pojetí, která se v5ak dobře snáší s energickou pádností jednoduché komposice. Jen zběžně naznačena jest scenerie: na skalnatém pozadí rýsují se šeré vojenské stalny, nad kterými vlaje prapor kališnický, do popředí kromě bubnů, cepů, kulí tlačí Sie dělo, u něhož již zapálen doutnák. Jde o vrcholný výjev řečnický: stojící, poněkud skloněný Žižka, přísný, věbm a námahou zvětralý stařec. naslouchá nehnutě řeči mladého kněžského krasavce Rokycany, jenž, vztahuje k vůdci ramena v černém taláru, skutecně vzbuzuje dojem, jako by toužebně a naléhavě rozepínal temná křídla; zástup Pražanů jest kresbou sotva napověděn. Protiklad osoby Žižkovy a Rokycanovy stejně jako mocná výmluvnost sličného mistra pronikají působivě ze Svobodova kartónu, který velmi pravděpodobně pohnul Sv. Čecha, aby, na rozdíl od Palackéno a Meissnera, položil hlavní důraz na řeč Rokycanovu před Žižkou. Neméně než z obrazu samého načerpal Svatopluk Čech z významného doprovodu redakčního, z pera patrně Hálkova. Výmluvný pisatel neomezil se ani na parafrázi kresby ani na výtah z Palackého, nýbrž samostatně propracoval svůj tekst. Dvou věcí si při tom všiml s pozoruhodnou obšírností. S upřílišením básnického patetika ponořil 7 své líčení Žižkova hněvu do barev nejtemnějších a představil slepého vi:tdce před Prahou jako pomstychtivého vášnivce, necitelného nadobro k radám a domluvám druM. Aby byl vyléčen z vášně tak prudké, bylo třeba výmluvnosti zcela jedinečné, a propracování Rokycanovy řeči věnována proto v doprovodu péče zvláštní, jaké ani 01 Meissnera nenacházíme. Rokycana dotýká se ve své promluvě tří působivých motivů: obrací mysl Zižkovu 'k jeho někdejším vítězstvím na obranu a oslavu vlasti, jichž pamět by ztroskotáním Prahy sám vyhladil; velebí Prahu jako matku celého království; ukazuje posléze k nebezpečenství hrozícímu pravdě boží a všemu národu slovanskému od vzmahajíciho se nepřítele. .Zde /podána ve zkratce osnqva Rokycanovy řeči II Svatopluka Cecha, jenž motivy v »Květech,( naznačené myšlenkově rozvedl a obr,ruzně vykrášliI. Působivě dodává pak pisatel doprovodu: »Tu konečně kůra ieho srdce se natrhla, v duši starého vůdce se 'rozsvítilo« atd.; dramatický zápas v mysli Žižkově napověděn tu výrazně. Ani poslední slova tohoto příležitostného tekstu nejsou bez významu, dí-li totiž autor, že rek zůstal Coriolanem i co do vznešenosti i do lidskosti. Přirovnání Zižky ke Coriolanovi pronesl po prvé Meissner, který romanci »Žiž~ do Pmhy« zakončil pregnantními slovy: »tak táhl Coriolanus před věčné město a též Rím zdál se býti ztraceným«; . pisatel článečku v »Květech« však podtrhl obdobné etické rysy v rozhodnutí hrdého patricia římského a pohněvaného husItského vůdce. Jest velmi pravděpodobilO, že Svatopluka Cecha tyto obdoby upoutaly a že nahlédl do básnického díla, odkudž moderní čtenář zpravidla čerpává svůj obraz o hrozivém římském 'veliteli volských vojsk, do Shakespearovy tragedie o Coriolanovi. Reč Volumniina ke Coriolanovi před hradbami Ríma zesílila v jeho představách obraz o řeči Rokycanově k Žižkovi před branami pražskými za situace velmt podobné: Volumnie u Shakespeara promlouvá v stejný asi smysl jako Rokycana v stati »Květů«, ,varujíc Coriolana, aby neposkvrnil svého jména skutkem, jenž byl by v rozporu s jeho činy dosavadními; jímavá osobnost stařičké matky, doprošujíci se slitování na synu, pohnula patrně českého básníka k tomu, aby dal.ústy kazatele týnského takřka promlouvati věkovité mateři Praze; posléze i výrok volského vůdce TuHa Aufidia v tragédii, že se Coriolanus ocitl v rozporu soucitu a cti, ukazoval mu směr. Promysliv takto s pomoci II Shakespearovou nabízející se analogii mezi Coriolauem před I<ímem .a Žižkou před Prahou, Svatopluk Čech prohloubil mravní obsah historické látky, kterou si postupně vykrašloval řečnicky a dodal jí nejen myšlenkové váhy, ale i důležitosti osobní. Stávala se mu významným soudem o táborském hrdinství vtěleném v kmetného Trocnovana: nad branná vítězství husitských válečníku stavěl etické sebeovládnutí, vnitřní kázeň, která překonává fanNové sbírce veršovaných prací«, ačkoliv sem tam litováno jakési fragmentárnosti její, není jediným dokladem velkého úspěchu, jehož mezi vrstevníky doznala tato skladba, často otiskovaná v čítankách i ve výborech, s nadšením přednášená a hojně citovaná. Jejímu mocnému vlivu nepodlehl nikdo menší 2 17 než Jaroslav Vrchlický, a to třikráte v různých obdobích svého básnického vývoje: po prvé r. 1880, když se v »Pantheonu« ponejprve přiblížil svůdnému problemu oslavy Prahy, po druhé r. 1883, když do vstupní básně díla »Čechy« vkládal malebně řečnické sloky o dějinném významu srdce české země, po třetí r. 1898, když rapsodicky opěvoval »Žižku před Prahou« a zpřítomňoval si účin zjevu i slova Rokycanova na Žižku. Ani jedenkráte nevyrovnal se však Svatopluku Čechovi, vůči jehož propracované a jemně ciselované skladbě jeví se jak první kanzona příležitostného »Pantheonu« s násilným svým anachronismem, tak kronikářský zlomek epopeje z knihy »Bozi a lidé« jen chvatnou improvisací. Svatopluk Čech vrátil se za nedlouho sám k hlavnímu tématu řeči Rokycanovy, když ho r. 1884 požádala redakce Ottových »Čech«, aby třetí svazek vlastivědné encyklopedie, věnovaný popisu a dějinnému vylíčení Prahy, uvedl patetickou básni. Podobá se, že původním úmyslem Čechovým bylo dáti všem jedenácti slokám básnické této apoteosy volný a široký chod deskriptivní, avšak již ve třetí strofě, věnov;ané Vyšehradu, zabránil mu v tomto plánu jednak nedostatek životné S'rostitosti, jimž trpíval vždy, kdykoliv stanul před přítomnou realitou, jednak řečnické patos" které si naléhavě vyžadovalo významných narážek a působivých point. I proměnila se Čechova »Praha« ve vzletný přehled národní minulosti podle jejích nejvýznačnějších dějů, pokud se odehrávaly v obvodu pražském; básník »Žižky« se hlásí tím, že se v popředí sunou události české reformace, Husovo vystouPení, vítězství pod Vítkovem, Rokycanova činnost v Týně spojená s požehnanou vládou Jiříkovou, posléze pak krvavá exekuce na Staroměstském náměstí. Od její hrůzy obrací se báseň pointovaně k červánkům obrození národního, takže poslední sloky zase mohou vyzníti plesnou nadějí do budoucfl0sti Prahy i celého českého domova. Tato závěrečná fuga silného dechu takměř parafrazuje první oddíl Rokycanovy promluvy slavnostní; chtěl-li Svatopluk \ Čech velebiti »domoviny hlavu, v níž se zžíhá zář myšlenek, jas umění a věd«, chtěl-li se pokloniti »velkému srdcí, v němž se stále sbíhá krev národa, kde citů jeho střed«, nezbylo mu, než volně opakovati to, co před šesti léty pověděl vý'razem definitivním. Ačkoliv báseň »Žižka« Svatopluku Čechovi v plné míře ukázala, kterak jeho založení vyhovuje látka vyvážená z nejslavnějšího roz18 květu českého husitství, přece neodolal ani v této době věrné zálibě, jež jej po celý život, od »tIusity na BaItu« až po »Roháče na Sioně« vedla k tragickým koncům husitského válečnictvi, a skoro současně se »Žižkou« uveřejnil ve »Květech« r. 1879 s pseudonymem fr. Paláta krátkou improvisaci historicko-politickou »V buřanu«. K živému zájmu o hynoucí české táborství poií se zde dva osobní motivy další: cestovní vzpomínka z pouti k břehům černomořským a ruské naděje nadšeného slavjanofila, čímž báseň značí přechod od »Žižky« k »Zimní noci« a k »Slavii «. Stručné líčení ukrajinské stepi vlnící se pod blankytem tiše kvetoucím buřanem, tvoří krajinný rámec, do něhož básník vkládá dějinnou visi, velmi blízkou »tIusitovi na Baltu«. Ve shodě se zprávami čtvrtého dílu »Děiin« Palackého, kde se válečné výpravy: husitské na sklonku XV. věku sledují až na nejzazší pomezí polské a do Ukrajiny a uvádějí v souvislost s organisací kozáků na úsvitě XVI. věku, Svatopluk Čech předvádí uprostfed nekonečného travnatého more maloruského poslední výběžky hludného vojska Sirotků, které dobrodružný osud válečný po porážce v Uhrách vrhl daleko na vf'chod. Sešlí a unavení bojovníci na bitevních vozech i na koních dospěli sem s ženami i s dětmi, aby se rozptýlili a zvolna pohynuJi. Pateticko-realistický způsob drsné a vzrušené názornosti, s nímž básník vyvolává obraz žalostného zástupu zbědovaných Sirotků ve vetchém šatě a ve zrezivělé zbroji a s nímž jej doplňuje postavami osmahlých žen i vděku plných dětí, připomíná široký štětec Jana Ma1:ejky, mistra to, který mezi své mohutné podobizny polských a litevských bohatýrů zařadil také českého hejtmana husitského, Václava Vlčka z Čenova. Ryze matejkovská jest i ústřední figura Čechovy chmurné skupiny Sirotků, zbloudilých po kvetoucí stepi ukrajinské, kmetný, smrtelně raněný vůdce, jenž přišel složit unavenou hlavu uavždy pod pestrý buřan. Jako válečníci v znesvářeném Žižkově ležení před Prahou, slučuje i tento stařec vášnivce náboženského a vojenského; jet s mečem bible jeho nejvěrnější průvodkynÍ. Dvojí ten rys vrací se též v jeho řeči na rozloučenou, spojující po zp"Osobě »tIusity na Baltu« závěť s věštbou, avšak připojující k tomu nově mravní soud o vině a trestu zpronevěřilého táborstva. Přísně láme, v duchu zralé humanity čechovské, skonávaiicí vůdce hůl nad! samo(lčelným bitevním a dobrodružným řemeslem svých čet, které pro zisk a z krvelačnosti stalí se bojovníky z povolání a uvalili .na sebe hněv 2* 19 i pomstu tIospodinovu. Pro svůj dav star}' husita doufá v přijetí od pokrevenců na vÝchodě; pro sebe však nařizllje pouze pohřební pocty a čestnou úpravu hrobu; znovu tu obměňuje Svatopluk- Čech motivy, převzaté z Heinových »Oranátníků« do »Umírání« a do »liusity na Baltu«. Novými tóny zní však věštba, kterou prollúší stařec, když mu smrt ode stírá národní budoucnost: zkáza a poroba českého lidu teprve tenk'ráte vezme za své, až přijde branná pomoc ze slovanského východu a až s vítěznými kozáky vrátí se do vlasti potomci husitských čet, přelivších se do válečných sborů ruských; ti pry vezmou i popel jeho na podkově svých koní po staletích do otčiny.· Takto, v odvážném anachronismu básnic~ém, pokusil se Svatopluk Čech, který odmítal bludné cyrilometodějství českých i rllsk~"ch slavjanofil!'i, o velmi rázovité smíření reformačních tradic domácích s tužbami rusofilskými a mnohem lépe než ti, kdož odvozovali pravoslaví od Iiusa, vybudoval spojovací most mezi husitstvím a politickou myšlenkou ruskou, jejíž vtělení od doby pouti kavkazské shledával právě v kozáctvu. Mimochodem podařilo se zde Svatopluku Čechovi jef;tě cosi jiného. Barvitou svou improvisací ukázal, kolik dějinné tragiky obsahuje rozvrat válečných čet táborských na cizí půdě, jejichž osudu si těžkopádným a nevýrazným svým způsobem povšiml již J. E. Vocel v závěru »Meče a kalicha« - je-li obecně proslulý »Žižka« průpravou husitské epopeje Jiráskovy »Proti všem«, vede od zapadlé básně »V buřanu«, které Čech nepojal do žádné ze svých sbírek básnických, cesta ke třem rapsodiím »Bratrstva« Jiráskova. - Sotva Svatopluk Čech ztěleSnil alespoň částečně dávnou touhu své mladosti po epické oslavě českého husitství, vrocitl v něm ji u)" oblíbený plán jinošských dob, aby ve výpravné skladbě širšího rozsahu zachytil tragickou velikost národního utrpení a pádu po Bílé hoře. K cíli tomu neneslo se pouze jeho osobní úsilí, nýbrž snaha :většillY jeho vrstevníkiL Teprve za obnoveného života ústavního bylo možno proměniti v básnický čin dvojí podnět doby předbřeznové, Máchovu výzvu, aby básník prožíval za národ tíhu bělohorské elegie, a Havlíčkův povel, aby Čechové překonávaIÍ politicky bělohorskou hanbu. Ale to, co k tématu přinesli R. Mayer a V. Šolc lyricky, 13. Janda a J. V. Jahn v drobné epice, J. V· Frič a V. Hálek v lyrisujících dramatech, nemohlo zdaleka vyhověti umělecký"m požadavkům Čechovým. Na rozdíl od starších vlasteneckých romantikll, kteří hle20 l tot :vlastně \Pokračování v branných úmyslech jeho bratra Smila, ale provádí to úplně prostředkyiběžnými svobodomyslným horlitelům o husitství ve věku XIX. Svatopluk Čech, který s přesností tak lízkostlivou studoval zevní formy života stoleti XVII., upadal v úmyslné anachronismy, měl-li vyjádřiti jeho smýšlení a cítění. Nanejvýše příznačné jest čtyřverší, kterým se Václavův slovní útok na jesuity a jejich světské spojence končí: 53 »Povypni jen šíji s žárným vztekem, povstaň, z tuhé mrákoty se vzbuď rozprchnou se supi s bědným vzkřekem, slétnuvši se k hodům na tvou hruďl« Není sporu, že poslední obraz o dravcích klovaiících domnělou mrtvolu, jest úmyslná narážka na touž metaforu, případně položenou při líčení jesuitského hodokvasu v prvním zpěvu »Václava z Michalovic«, ale čím vyznívá celý tenor této vzdorné a hněvné sloky než onou bouřnou náladou Čechových let studentských, dusících se 'Ve' spoutanosti školských a konviktistických řádů za doby politicky mrákotné? Celá řeč Václava z Michalovic zůstává takovým jinošský-m protestem ušlechtilé vide, jíž se nedostává ani prostředků k provedení předsevzatého činu, ani rozvahy k volbě správné cesty. Proto Václavovo vzepětí energie vyzní na prázdno a má výsledky zcela žalostné. Varhaník přeru~i hlaholnou fugou slova smělcova; přivolané vojsko zdusí zárodky odboje v rozechvěném davu; celému počínání Václavovu porozumějí plně pouze jesmté. A kdo přispěchá, aby se s Václavem změřil slovem i ramenem v největší hodině jeho osudu? Snad někdo z mocných vůdců Tovaryšstva, jenž chce odstraniti nebezpečného kacíře? Či některý katolický šlechtic, zosobřlUjíci pobělohorskou státní myšlenku v Čechách, touže podstoupiti !souboj s, potomkem a mstitelem husitského panstva povstaleckého? Nikdo z nich neuznává Václava z Michalovic za hodna odvety. Jen zfanatisovaný novic, závistivý s1idič a ošklivý intrikán Konrád, sok spíše osobní než zásadový, vydává se za ním do vzdušného sousedství fresek v kupoli a zaplétá se s ním do groteskního křížkování, jež náhlý pablesk slunce činí podobn:(rm zápasu světlého archanděla s temným satanem. Jížjiž jest vítězství na straně Václavově, když tu o jeho osudu rozhodne ta, která kromě starého Ambrože zmátla nejpováž1ivěji jeho životní běh. Václav z Michalovic náhle poznává u oltáře Ignácii a krásná nevěsta poznává také jej. Básník nenaznačil nám, co pocítil mladý vzbouřenec, když pochopil, že Ignácie jest právě oddána s jiným: nastala recidiva jeho milostné touhy, probudila se v něm žárlivost na štastnějšího soka či přestala proň býti Ignácie opravdu nadobro pokušením, jak se zdá po posledním hovoru se Sideciem? Při 54 kolísavé povaze Václavově těiko se rozhodnouti pro tu či onu možnost, an básník ponechává nás zhola na rozpacích, aby s psychologii málo pravděpodobnou předvedl nám poslední dramatická gesta Ignáciina. Takt této trpné a něžné citlivce přisouzeno skutečně jednati až na samém závěru básně, a teprve zde se nám dostává neprostředkovaného důkazu, ze neteř liuertova opravdu milovala Václava, kterého znala tak povrchně a s nímž takřka ani nemluvila: rve si závoj s hlavy, svatební vínek s vlasů a vztahuje k němu toužné ruce, zvouc jej, k sobě. S rovnováhou duševní pozbývá Václav též rovnováhy tělesné a podléhá na chvíli Konrádovi; oba pak řítí se přes zábradlí do lodi chrámové, kdež za výkřiků tisÍCŮ s oběma soky zúroveň hyne také Ignácie. zasnoubená alespoň ve smrti s Václavem z Michalovic, který si neuvědomuje ani jejího skonu ani naprosté marnosti svého odvážného podniku. Nedočkavým spádem překotného a nedomyšleneho dění, který se nápadně odráží od zálibně pomalého toku prvního, po výtce malebného zpěvu, dospívá Čechův »Václav z Michalovic« v neúměrně krátkém šestém zpěvu předčasného konce. Tento násilný nepoměr mezi široce rozlehlou exposicí a ukvapeným závěrem ukazuje, že také tentokráte pohasl průběhem tvoření básníkův horký- zájem o dílo, a že básnická inspLrace, která jak v subjektivním vstupu, tak v bohatě věcném zpěvu prvním a třetím, bije mohutnými perutmi, postupně jej opouštěla. Skladba založena byla ve svých začátCÍCh jako rozsáhlé epos historické, jež mělo v typických představitelích a v sytém kolodtu zobraziti protireformační Čechy po Bílé hoře a marný zápas dohasínajících nábožensko-národnÍCh tradic s nimi; i o to postaral se básník propracovanou retrospektivou třetího zpěvu, aby světskému a duchovnímu panstvu pobělohorskému, skládajícímu se z katolických cizáků, byla zjednána protiváha v názorném obraze té vlastenecké a husitské šlechty české, která vykrvácela na Staroměstskem náměstí. Leč plán a osnovu rozlehlé skladby dějepravné, prosycené duchem doby a opřené o skutečné historické události, Svatopluk Čech opustil záhy: místo významných protagonistťl katolického tábora uvedl do dalšího děje pouze někoI1k podružných členů Tovaryšstva .Ježíšova a sentimentálně dekorační dvojici šlechtických dívek; všecky národní a náboženské tradice skupiny druhé shrnuty na světlou, ale křehkou a kolísavou hlavu jednotlivého, symbolicky pojatého hrdiny. 55 Zda skutečně hrdiny? Václav z Michalovic probouzí se z nevědomosti, uvažuje, váhá, ale nejedná; touha, snění, duma a rozechvělost citů stále převažují jeho stránku volní; když pak se na samém konci básně jeho nejisté chtění přece vzchopí k činu, vybíjí se jinošská energie v marném podniku, který jest nepřipraven a nepromyšlen. Při něm - spíše náhodou než tragickou nutností - Václav z Michalovic hyne, a to spíše jako oběť osobního záští než jako poražený představitel principu, nad nímž vítězí organisovaná moc protireformačních protivníků, kterým dějinnou prozřetelností přisouzena ještě pro dalších 150 let vláda nad národem českým. V důsledku toho, že od druhého zpěvu se všecek obsah básně seskupuje kolem sentimentální postavy jinošské velmi skrovných schopností volních, ustupuje - ve shodě s básnickým založením Svatopluka Čecha - epický- a dramatický děj povážlivě složkám reflexivním, skutečná akce úvahám, samomluvám a dialogům, prvky výpravně konstruktivní živlu popisně malebnému. Ale i zde má Čechovo básnické umění hranice vymezené dosti úzce· Citový svět Václavův na podiv bohatý a živý, kde jde o vztahy k rodině, k domovu, k pěstounům, neobyčejně nedůtklivý, jedná-li se o čest vlastní i národa, dramaticky rozvitý ve srážkách se zrádnými protivníky~ z Tovaryšstva, mění se v oblasti erotické v nejkonvenčnější sentimentalitu; vztah mladého odpadlého alumna k Ignácii pohřešuje netoliko osobního svérázu, ale i veškeré konkretnosti. Myslitel se ve Václavu mění vždy naráz v řečníka, a to skutečně úchvatného, když hřímá proti pokoření a útisku vlasti, proti jesuitskému licoměrnictví a pobělohorskému násilí, když volá po odboji, pomstě, dějinné spravedlnosti -- to jsou dojista nejkrásnějši místa celé básně, třebaže valnou většinou anachronistická. Zato Václavův myislitelský zájem a jeho řečnický zápal ochabují, jakmile se ocitají před skutečnými otázkami nábožen-' skými, jmenovitě pak před těmi prohlémy přesvědčení a vůle, jež znepokojovaly, na život a na! smrt dělily naše předky v XVII. věkq; liberalistický tvůrce pobělohorského eposu nedovedl pověděti nic závažného ani osobitého o tragickém rozporu mezi katolictvím a protcstantstvím, jemuž hrdina jeho básně propadá hned po odhalení Ambrožově - jaký to myšlenkový nedostatek skladby z dějin náboženských! Zabývaje se Čechami XVII. století, byl básníkpřUiš upoután nádherou a barvami jejich povrchu a tím rozptylován od hlubší introspekce názorové; skvělý zevnějšek poutal jeho pozorné, ba rozkošnické 56 oko i jeho výtvarně vytříbený vkus, povzbuzuje jeho virtuosní umění malebného slova. Takto má ve "Václavu z Michalovic« vedle řečníka místo daleko nejpřednější dekorační a antikvářský malíř barokních :sklonů. Toho nejpovolněji poslouchá: básnická mluva, jež se zde rozvila k dokonalosti a bohatství u Čecha dotud nedosaženému. Na rozdíl od starších Čechových děl jeví »Václav z Michalovic« pouze 'skrovné stopy zápasu s jazykem a s veršovou formou. Ojediněle se naskýtaií zastaralá slova, běžná v obrozenské poesii, a neživé, pedantické obraty, příznačné básníkům, kteří opomíjejíce jadrné mluvy lidově, čerpají svůj jazykový poklad výhradně z knih <črt, děvice, hanob ce, hloubeň, chumel, kačice, krabuše, odeblesk, paprsleky, rokotání, ropot, zploditel, žáče; bumé koleso, ďábli pazour, mutný, peřestý,. řevný tábor, samospasný, svíží, věčitý; ves půvab; rozchvátiti, zjařovati se; »náš věk se z va5í zůstalosti zouvá«, >:soucit se zharal«, »duše má jen zvučí stonem žele«). Trocheje, jimiž celé epos (až na iambický »Vstup«, oplývající četnými rytmickými licencemi a nepřesnostmi) jest složeno, jsou většinou správné a zvučné, ačkoliv energický jejich spád působí druhdy únavně a nehodí se k místům lyrické něhy a plaché dumy. Rýmy, seskupené ve zřejmé snaze po rozmanitosti do rozličných a druhdy značně umělých sestav, ukazují k svědomité dílně neúnavného brusiče slova strůjce zvukových efektů, který se jen nerad a výjimkou spokojí lacinj"m a planým souzněním nevýrazných ohý-bacích koncovek, čemuž dříve příliš často propadal, ale tím zálibněii a důmyslněji překvapuje rýmy paradoxními ražení přímo heinovského, které působí neodolatelným dojmem barokním, zvláště také proto, že jsou původu makaronského (Domine - zločinné, moudrost sama - amas, ama, kalný pramen - amen, amen, moji chvále - ala, alae, celý - coeli, té si tu - husitů, právě v dar - Balthazar, její - Oalilei, sladký srub Belzebub, rázný hlas - Marradas, kráska jará - Manriquez de Lara, bohatá.- Slavata, každičkou tu klec - Budovec, novíc - Michalovic, R.venici -- měnící). Těchto jazykových a básnických prostředků využil Svatopluk Čech ve ;> Václavu z Michalovic« značně jednostranně. Rétorický a malebný umělec slova nedbá tu vůbec toho, aby slohem řeči karakterisoval postavy podle společenského příslušenství, názorových sklonů a osobní povahy jejich. Pouze pjři )rozpravách klementinského hodokvasu učinil k tomu skromné náběhy, hlavně po stránce burleskního 51 humoru, jinak však mluví touž vznosnou a zdobnou řečí strojeného patosu, jež se rozbíhá do široka a třepí v obrazných jednotlivostech, stejně staří kněží Tovaryšstva Ježíšova jako jejich mladí, různorodí chovanci, cizokrajné krásky huertovské jako českobratrský horlitel Ambrož, zachovávajíce svůj dekorační a výmluvný způsob vyjadřování i v nejprudším efektu za situaci krajně napiat}'ch. Pro dramatické prvky jazyka nemá popisný epik Čech valného porozumění; jest až na podiv, kterak opominul veškerých pomůcek, jež zesilují aktivitu slovesa, tohoto živlu po výtce dramatického: ani kvantitativními odstíny, ani předponami slovesnými, tím méně hromaděním příbuzných a přece odstupňovaných přísudků neb naopak brachylogickým osamocením holých sloves ve větě nevyznačil pohybu dějového. Jeho všecek zřetel jest obrácen k statickým prvkům jazyka, především k přídavnému epitetu, jehož jest marnotratníkem a ciselérem· Nedovede položíti substantiva, aby ho neopatřil smyslově názorným .a zmalebňuiicim přímětkem; velmi zhusta nedostači mu běžné adjektivum, a v.ytváří si sám, po módě již zastaralé, epiteta složená, mající ráz amplifikační až přetížené strojenosti; je to ryze barokní vkus, který rád oblékal své vrstevníky do drahých rouch, honosně krumplovaných (blahodivná náruč, blahoplodná zvěst, čaroněžné pacholátko, divuněžTJÝ vděk, hrdolepý útvar těla, hrdolepé povypiaté skráně, hrdobujný vůdce, lepotkaná mříže, libozvuká harfa, milokrásný tvar, mnohočetná postava, pustošedá mlha, žhavorudé jiskry), Z amplifikačních sklonů Čechových vyvěrá také jeho záliba v propracovaných metaforách a široce rozpředených přirovnáních, která místy napodobují techniku příměrů homerských; jestliže však starý naivní epik volí obrazy z přírody hlavně k tomu, aby jimi objasnil jevy života duševního, užívá jich výpravný malíř barokního století jakožto názorového výkladu pro výjevy a události z rafinovaného života světské i duchovní společnosti, čímž dosahuje vítaného a překvapujícího střídáni dusné kultury a osvěžující přírody; tato však v celé rozlehlé skladbě vynutila si rozsáhlejší místo pouze rvenickou episodou v Ambrožově retrospektivním podáni. Směsice kněžského a šlechtického panstva v pestrých krojích při hostině klementinské vzbuzuje v básníkovi představu jarních květů zmítaných bouří; když před Verdugovým vystoupením jesuitští hosté ztichnou, čekajíce rázného gesta i slova krvavého válečníka, při58 rovnává to básník k mrtvé, ale těhotné tišině před bouřkou. tiostie v monstranci salvatorské září ze zlata a křišťálu uměleckého paramentu jako čistý měsíc na nezakaleném ,nebi; třpytné drahokamy tohoto posvátného skvostu jso/u podobny slzám pronásledovaných kacířŮl, ubírajících se do vyhnanství. Při uvězněném Václavu z Michalovic, am nadarmo vzdoruje v kobce, která jest napolo mnišskou celou, napolo vězením, myslí básník na mladistvého sokola v kleci; Sidecius, který přichází k odpadlému chovanci, užívá propracovaného přirovnání o muži láskyplně pěstícím nalezené sémě, aby naznačil svůj polootecký, polopěstounský poměr k Václavovi. Při závěrečném výjevu svatebním hučí divácký zástup v chrámě, podoben hustému háji, do kterého zadul vítr; když pak tento dav soustředí svůj zájem na vzdušný zápas Václavův s Konrádem, přirovnává se jeho zmlknutí náhlé tišině na rozbouřeném moři; bělostná šije 19náciina se záplavou temných vlasů slučuje se v barokním vkusu s představou zasněžené pláně, nad kterou poletují tmaví havrani, kdežto šperky svatebčanů se kmitají v drahých látkách jako chrpy a máky mezi rozvlněnými klasy. Tato přirovnání, vyumělkovaná až k násilnosti a půvabná až ke koketerii, zdržují sice svou délkou, odkázanou ovšem také na velmi složitá obvětí, ve » Václavu z Michalovic« ostatně vůbec běžná, epický děj, ale zato silně podporují smyslovou názornost skladby. Mimoděk dosáhl jimi Svatopluk Čech také účinu, na který sám sotva pomýšlel. Uzavřel do nich velmi mnoho ze svérázného ducha barokní doby, jíž přitakal smysly a vkusem, třebaže ji odsuzoval zásadově; téže směsice velmi rafinované kultury a nyvé touhy po přírodě užívali ve svých paradoxních metaforách a přebroušených přirovnáních typičtí mistři XVII. věku, Marino a Gongóra, básníci to obou ná.rodů kteří po Bílé hoře ovládli Čechy duchově, Vlach a Španěl. Je to týž básník, jenž nedlouho potom za příležitostného podnětu vzdal výmluvný a barvitý hold španělskému baroknímu mistru dramatických snů Calderonovi, ač si výslovně připomínal, že »týž duch, jenž v jeho duši zbožné níti! nadšení posvatného plameny, jak běsný démon záhuby se řítil na kraj náš zpustlý, národ zlomen}r ... « Nádherná zdobnost popisú a přirovnání zesílila spolu s nadšeným důrazem řečnických partií obecnou zálibu pro » V áclava z Michalovic« v českém čtenářstvu, které s povděkem uvítalo rozsáhlou básnickou 59 skladbu z dějin pobělohorských, prodšenou vroucím podivem k mučedníkům Staroměstského náměstí i jejich dědicům a sálající ušlechtilým opovržením k jejich jesuitským a cizáckým odpůrcům; dobový vkus, podporovaný současným malířstvím, kochal se ve velikých výjevech historických, provedených se starožitnickou přesností a s malebným rozkošnictvím. Po »Žižkovi«, úry,,-kovité ukázce Čechova básnictví dějepravného, byl »Václav z Michalovic« první rozsáhlou skladbou o několika zpěvích, kterou otiskl Svatopluk Čech ve svých »Květech«; vyšla! v jejich druhém ročníku r. 1880, a jmenovitě vstup a první zpěv, které byly uvěřejněny pohromadě, vzbudily vedle obecného podivu napiaté očekávání. O vánocích r. 1882 vydala firma Šimáčkova báseň ve skvělé úpravě knižni s ilustracemi Adolfa Liebschera; i těm dostalo se velmi příznivého přijetí, ačkoliv přísnější kritik nemohl by přiznati vyššího vkusu zběžným, nekarakteristickým kresbám vídeňského dekoratéra, celkem štastnějšího ve výjevech milostného kochání než v patetických námětech divadelní bolesti. Pak vyšel »Václav z Michalovic« ještě dvakráte, r. 1886 a 1897, bez obrazového průvodu v kapesní úpravě »Kabinetní kl1ihovriy«, než jej básník beze změny zařadil do šestého svazku svých sebraných spisů po bok nejohnivějším dílům mladistvých sv~-ch let, »Evropě«, »Čerkesu« a »Andělu«. S nadšením čtenářstva souhlasila kritika. Mluvčí školy »národní,( v Čechách i na Moravě, která právě kolem r. 1880 sváděla prudké boje s lumírovci, pozdravili s povděkem dílo svého vyvoleného básníka, splňujicí jejich kritické požadavky, aby naše slovesné umění čerpalo látku ze života domácího, možno-li z dějin národních; aby zabývalo se při tom otázkami zaměstnávajícími českého ducha a aby vyzbrojilo se pro svůj podnik důkladným studiem domova, ať minulého, at přítomného; jenom katolicky přísný kritik P. Vychodil učinil několik vJ'rhrad se svého nábožensky historického hlediska. V tomto smyslu zahrnul »Václava z Michalovic« při knižním jeho vydání svrchovanou chvalou v »Osvětě« r. 1883 Ferdinand Schulz, jehož zběžný posudek, stavějící Liebscherovy ilustrace na roveň Čechově básni, vynáší »velebné akordy českých dějin, úchvatné obrazy z české minulosti, srdcelomnou ozvěnu českého pádu s vrcholu světové slávy do propasti zrady a nejsurovějšího násilí, všechnu krásu a sílu básně Čechovy«, které prý »vystupují před nás v mistrovské kresbě A. Lieb60 scherově s novými kouzly a jímavostí neodolatelnou«. O dvanácte let později na témž místě zopakovala a prohloubila SchulzllV úsudek jeho kritická spojenkyně .Eliška Krásnohorská v úhrnné své úvaze o »Českém básnictví posledních dvou desetiletí« (v>: Osvětě« 1895). Na »VácIavu z Michalovic«, jejž vedle >iLešetínského kováře« staví na vrchol umění Čechova a kterého prohlašuje »za nejkrásnější a nejcennější báseň z dějin českých« z péra poety novověkého, zdůrazňuje dokonalé vystižení dobového ducha ve smyslu estetiky idealistické, ale hájí i komposici básně, »ladného to díla mistrovského, v němž se Svatopluk Čech již ani nepoddává mladistvé bujaré obrazotvornosti jako svého času v »Adamitech«, ani nehoví úpravnosti akademické«, která ovládá v »Dagmaře«. Leč ani nejpřednější zástupce protilehlého směru literárního, Jaroslav Vrchlický, nesoudil jinak. V jubilejním lístku k padesátým narozeninám Čechových nazval »VácIava z Michalovic« »naší nejryzejší básní epickou a zároveň historíckou« a podal na místě 'rozboru tuto chvalořeč: dest to bez odporu básnické arcidí10 prvního ř,ádu, v koncepci i v provedeni, za, které nemůžeme nikdy být dost vděčni. Zde je krás, něhy a síly rozseto štědrou dlaní; ne pasáže, ale celek ve všem jest dilo bezvadné a naprosto umělecké. fl Nechybělo však ani soudů kritických a zdržeIivějších. Neušla jim uvolněná skladba básně, neprohloubená psychologie jejích postav, skrovnost epického děje, jejž příliš zatlačuje živel popisný, ale přesto nebylo ani těmitO kritiky »VácIavu z Michalovic« upíráno přední místo mezi básnickými činy Čechovými. Přehlížeje dotavadní básnické tvoření Čechovo střízliv~m, ale nikoliv nesprávn}'m způsobem, František Zákrejs poukázal v »Osvětě« r. 1887 na nedostatek přesné vnitřní komposice a dějové rušnosti, která se přihlašuje teprve od čtvrtého zpěvu; přisoudil nadměrným popisům, které měly ustoupiti událostem, sice bohatství a názornost mluvy, ale upřel jim pravou cenu básnickou; nechtěl se dáti umělými a strojenými detaily odškodniti za chybějící psychologický výklad, který způsobuje, že »máme před sebou veliké příčiny a malé účiny, mnoho jmen a málo postav«. Zákrejsovy nikterak neoprávněné výtky vracejí se, byt formou daleko umírněnější a utlumeny mnohonásobnou pochvalou detailů, také v nejrozsáhlejším rozboru, kterého se dostalo »VácIavu z Michalovic«, v monografii Františka Bílého, již na základě starší svť práce zpracoval r. 1915 pro »Příspěvky k praktické poetice« způsobem hověiícim zamýšleným 61 potřebám učebným, ale uvádějícím velice vhodně i do estetického poznání básně; co tu řečeno o komposici eposu, o psychologii hrdiny, o pochybenosti závěrečné řeči Václavovy, platí doposud· Také F. X. Šalda přisoudil ve své syntetické podobizně Svatopluka Čecha z r. 1908, která beze změny přešla do knihy »Duše a dílo«, »Václavu z Michalovic« místo vynikaiici, stavěje jej po bok prvních nejlepších skladeb básníkových z let sedmdesátých, jimž jest vlastní »jakýsi rys geniality, odvážná smělost vrhu, opravdovost inspirace, l1eustydlý, posud básnický žár«. Právě ,na něm ukazuje bystrozrak~! kritik přesvědčivě a 11ázorně, že Čech není epikem ve vlastním smyslu slova, o čemž poučuje srovnání »VácJava z Michalovic« s pravým autentickým dílem výpravným; právě zde dovozuje, kterak epická fabule jest »pouhým náhodným lešením pro umění popisného slova«, tak plně vyznívající v látce z jesuitského baroka; dějové jádro skladby Čechovy jeví se však Šaldovi }) docela konvenčním románem mladého alumna zmítaného mezi smyslnou láskou a duchovním povoláním«. Šalda volí pro svou karakteristiku ještě několik jiných příkladů z »Václava z Michalovic«, a ze všech vysvítá, že nikde není Svatopluk Čech 10u měrou celý a ryzi jako ve svém eposu pobělohorském. Mocný ohlas »Václava z Míchalovic« v písemnictví českém projevil se ještě zpusobem jiným. Takřka současně s ním vydána byla dvě jiná díla výpravná, která malují Čechy století XVII. a živě oslavují hrdiny pobělohorské: »Osvěta« přinesla r. 1881 rozsáhlé epos Adolfa Heyduka »Za volnost a víru« a »Matice lidu« r. 1882 »pobělohorskou elegii« Václava Beneše Třebízského »Levohradecká povídka«; tjrž vlastenecký, svobodomyslný a elegický duch vane ze tří těch prací. Kdežto však dějepravné epos Heydukovo vzniklo nezávisle na Čechově básni, ba v jádře již před ní, takže shody obou děl nejsou v příčinné souvislosti, nelze pochybovati o tom, že »Levohradská povídka« byla »Václavem z Michalovic« ,mocně inspirována: hrdina její Hanuš Harant, který na bojišti breitenfeldském msti svého otce, popraveného na Staroměstském náměstí, jest pouhou odlikou »Václava z Michalovic«, stejně jako starému Ambroži z oka vypadl žalovský zeman Větrovec, jenž v mladém císařském důstojníku probudí otcova následovníka a mstitele. Ale Václav Beneš Třebízský nepřejímá od Svatopluka Čecha toliko dějové motivy, nýbrž i celkové pojetí bělohorské katastrofy, snaže se ji poněkud smířiti se svým 62 vlasteneckým katolictvím; zpopularisoval je pak v celé řadě »Pobělohorských elegií«, kterým se dostalo zvláště ve vrstvách lidových obliby obecné. Teprve ve XX. století ustoupilo toto přímočaré a sentimentální nazírání na náš národní pád a mdlobu po něm následuiící vědečtějšímu a prohloubenějšímu obrazu doby protireformační: dva historické romány, »Mistr I(ampanus« Zikmunda Wintra a »Temno« Aloise Jiráska, působily nejmocněji na tuto proměnu. Ale déle než čtvrtstoletí dívalo se české čtenářstvo na Bílou horu očima »Václava z Michalovic«, opakuiíc si z jeiího vstupu s rozechvělým souhlasem slova: »Vstříc mi z řádků plane jak rudý plamen každá písmena, a z listů sežloutlých mi k duši vane vzdech tisíců a kletba tlumená.« 63 KAPITOLA DRUHÁ. »SLAVIE.« .Kde bílý orel k zoři vzlétá, a lípa obrovitá vzkvétá, pod větve svoje širodalné zvouc velké Slávy plémě valné, ve svorné lásky zfídle: Ten šik je milj / Vždy stanu v něm na nejkrajnějšlm kftdle /" .Na křídle nejkrajnějším.· 1888. SlovanstvÍ Svatopluka Čecha, vypěštěné již otcovskou výchovou a živené od studentských let jak básnickou četbou, tak trvalým zájmem politickým, kolísalo nejprve ve svých zálibách i zásadách, což se jevilo zvláště ve sporu polském, ale černomořská pout rozhodla trvale o dalším směru slavomilství českého básníka. Přestal ď pohlížeti na slovanskou vzájemnost jako na otázku čistě kulturní,: s čímž se spokojoval jeho duchovní učitel Jan Kollár, a uvědomil si \ daleký politický dosah všeslovanství, ačkoliv se při tom nevzdával! základního citového vzrušení, z něhož vždy temenily jeho projevy o ve- : Iikosti, kráse a budoucnosti slovanského kmene a o hluboké vnitřní spo- . íitosti veškerých jeho národních větví. Od návratu z Kavkazu obracel Svatopluk Čech stále rozhodněji svou důvěru a naději k carské veleříši, očekávaje od ní pomoc a spásu také pro Slovany ostatní a jmenovitě pro národ svůj; takto opustil kritičtější stanovisko Havlíčkovo a vrátil se k nazírání starší romantiky vlastenecké, Antonína Marka., Jana liollého a Václava lianky, které po ůčasti politických i kulturních předáků na moskevském sjezdu mi.rodopisném nabývalo v Čechách opětně vrchu. Politické a válečné události sedmdesátých let dávaly za pravdu ruskému zanícení našich slavomilů. Když na různých místech Balkánu. 5 65 propuklo r. 1874 a 1875 po tureckých a bašibozuckých ukrutenstvích jihoslovanské povstání, 'rozhodla se vláda Alexandra II. netoliko pomoci utlačované křesťanské ráji proti muslimským utiskovatelům, ale přímo vybojovati slovanským bratřím svobodu. I 'zdálo se, že konečně docházejí slechu opětovné a naléhavé výzvy slavjanofilských sdružení v Kyjevě a v Moskvě, a že se splňují mohutná slova starého romantika A. Št. Chomjakova, který již r. 1831 za nadšeného podivu Kollárova takto mluvil k ruskému orlu: »Vysoko jsi hnízdo postavil, ty Slovanů půlnočních orle, široko křídla jsi roztáhl, hluboko do nebe jsi zašel! Leť, ale v horním moři světla, kde silou dýchající hruď neobmezenou svobodou zahřáta, na mladší bratří nezapomeň! Na step poledního kraje, na daleký západ se ohlédni: mnoho jich tam, kde hněv Dunaje, kde Alpy chmurou se ovinuly, v úžlabinách skal, v temných Tatrách, balkánských dolinách i lesích, v sítích Teutonů věrolomných, v ocelových řetězích Tatara! A čekají ukovaní bratří, až uslyší volání tvé, až ty rozestřeš křídla jako náručí nad slabou jich hlavou. Ú vzpomeň si na ně, orle půlnoční! Pošli jim hlučné svoje pozdravení, aby je v otrocké moci utěšilo zářící světlo tvé svobody! Krm je pokrmemsil duchovních, krm je nadějí lepších dnů a chladnost pokrevných srdcí horoucí láskou zahřej! Jejich hodina přijde! Zesílí křídla, mladé drápy narostou, zakřičí orlové - a řetěz násilí rozklovají železným zobákem!« Jako na Rusi a mezi Srby i Bulhary značily též v Cechách balkánské války mezi Pařížskou smlouvou a kongresem Berlínským mocný rozkvět slovanského vědomí;, básníci dali tomu výraz nejvýmluvnější. V čele jejich kráčel tragický tušitel nových ideí a umný strůjce nezvyklých forem v českém básnictví za: období pomájovského, Václav Šolc, který také ve výpravných cyklech o »Uskocích« a »lIajduku Markovi« se osvědčil učelivým žákem junáckých zpěvů jihoslovanských. Zlomkovitému m~stru prudké intuice dos'tačilo křesťanské vzbouření v hercegovských horách na počátku 60. let, od něhož bylo ještě daleko ke skutečné válce na Balkáně, aby domyslil význam válečného kvasu na jihu pro celý slovanský svět. Dlouho před tím, než »ohavnosti bulharské« uvedly Evropě důrazně na mysl nutnost branného zakročení ve velkém slohu, vložil Šolc do dvou plně prožitých skladeb, pojatých pak do »Prvosenek«, do básní »Nad Balkánem« a ,»Slávy děti«, všecko, co měla po jeho p'ředčasné smrti obsahovati česká 66 poesie balkánská· K elegickým vzpomínkám na někdejší jihoslovanskou velikost družily se tu děsivé obrazy ukrutností tureckých, páchaných na kfesfanských Slovanech; soucit s utrýzněnou rají doplňovala naděje v nedaleké příštíosv.obozujícího jara; přesvědčeni o velikém dějinném úkolu Slovanstva a o jeho omlazující schopnosti uprostřed zestárlé a chorobné Evropy vrcholilo výzvou, a'by Slované vstoupili do zápasu, jenž pomstě Kosovo a vratě Cařihrad Kristu, promění se v boj za svobodu celého lidstva - vše v osobitém slohu básnickém. malebném a rétorickém zároveň, který vtiskoval se do mysli vybroušenými stancemi a působivými refrény, z nichž zvláště jeden duněl slavně do svědomí celých generaci: »Praporec vlaje, k předu, Slávy, děti!« Když pak r. 1874 a 1875 skutečně »zahovořily jižní pušky« v Bosně a Hercegovině, na Černé Hoře, v Srbsku i Bulharsku, a když slovanským povstalcům protitureckým přichvatala pod generálem Černajevem na pomoc veliká ruská armáda, rozléhaly se tóny balkánského a zároveň slovanského nadšení v českém písemnictví na všech stranách. Zanícený znalec a neúnavný tlumočník bohatýrských písní jihoslovanských, Josef Holeček, pospíšil na balkánské bojiště jako novinářský zpravodaj, aby se odtud vrátil jako pronikavý psycholog národní duše černohorské, která mu pomáhala sestupovati bezpečně do hlubin slovanské povahy vůbec. Ohnivá básnířka-řečnice, hned něžná, hned útočně bojovná pěvkyně primitivních citů i pomyslů ve virtuosních útvarech slohových, Eliška Krásnohorská, obrátila se celou knihou. smíšeně lyrickou i výpravnou, »K slovanskému jihu«, kde v neúnavných obměnách opěvovala jihoslovanské bohatýry i jejich sourodé ženy; jako tvůrce nového světového řádu, stavěiícího proti západnímu tyranství zásadu svobody a práva. Ani stoupenci tak zvané školy světoobčanské nechtěli se pozditi za spisovateli slavomilci a národníky. Za všecky promluvil nejúchvatněji r. 1878 Josef V. Sládek strhující iVýzvou »Ku předu«, kterou později zařadil i s příbuznou básní »Blíže k sobě« do »Jisker na moři«. Na rozdíl od vrstevníků J. V. Sládek obešel se nadobro bez básnické rétoriky: co verš, to představa napojená bitevní vřavou války za osvobození, co heslo, to mohutný cit ohnivého srdce, souzvučícího s politickou myšlenkou; ;prudce jako klusající koně valí se hutné a energické trocheje, až zhoustnou v závěrečnou sloku nadanou očistným a ozdravuiícím kouzlem letní bouřky.: 5* 67 )} Tedy k předu jménem Páně, v svatou válku, děti, k předu, za tu lidskost na pohaně, za mohyly našich dědů, za Toho, jenž bitvy řidí, a za volnost slávských snětí, a za volnost všechněch lidí k předu, děti!« V tomto početném zástupu českých opěvovatelů bohatýrského Balkánu stanul Svatopluk Čech záhy, řadě se při tom těsně po bok svému spřízněnému předchůdci Václavu ŠtoIcovi, s nimž se ostatně setkal již v první své politické skladbě, věštící konec tureckého panství nad evropským jihem, v krátkých a hutných dvou slokách »Orel Balkánu« z r. 1874. Báseň »tIandžár«, kterou r. 1876 přinesl »Lumír«, slučuje po šolcovsku dějinné vzpomínky s viděním pobuřuiící přítomnosti, ale hned odvažuje se také ohnivé tuchy budoucichudálosti, které touží přivoditi činorodou vůli; jako básník »Slávy dětí« střídá Svatopluk Čech zde živel malebný s prvky lyrickými a působí mohutným refrénem; jest však ve své básnické dumě mnohem ponuřejší než Šolc ve svých jasných chansonách· Když oslovoval blýskavý nahý handžár,. odrážející se na stole od zdobné podložky, svazku to sentimentálních veršů českých, vzpomněl si Svatopluk Čech snad bezděky na dvě proslulé lyrické básně od dávného svého miláčka Lermontova,. na apostrofu »Dýky« z r. 1837 a na symbolickou obžalobu »Básníka« z r. 1838, kde dvojnásobně rozmlouvá ruský poeta s lesklou a chladnou oceli památného kindžálu čerkeského, po prvé o temném hoři milostné vzpomínky, po druhé o zlehčeni básníkova úkolu v nové době, která nemá smyslu a místa pro jeho někdejší poslání činorodého vůdce davu. Avšak základní stanovisko Čechovo liší se podstatně od soběstatečného individualismu mladého ruského genia, stravujícího se vnitřním ohněm; jsou to hromadné city a pomysly, jež v básníku českém jitří pohled na odhalené ostří handžáru. Chmurné vidiny dějinné sudby slovanskěho kmene na Balkáně i mimo něj honí se hlavou básníka osaměle dumajíciho, an pohlíží na drsný kov cizokrajného handžáru. Temná a přísná starozákonní nálada šumí mátožnou perutí nad jeho spánky, když přemítá o svém plemeni, bloudícím bez konce pouští za tmavé no.ci s trnovou korunou. 68 v temeni a s kalichem muk u rtů. Tyto biblicke obraty a obrazy, v jak}"ch si tak často libovali polští básníci, zvláště Mickiewicz a Krasinski, mluvíce o sudbě svého národu, připravují na mohutnou visi ezechielovskou ve třetí sloce, kterou se »Handžár« nanejvýše zajímavě a osobitě vpíná do tradice světového básnictví na západě i na v~·chodě. V proslulé 37. kapitole proroctví :Ezechielových čte se velikolepé vidění kněze v zemi chaldejské u řeky Chebaru. Proroku pochybujícímu s lidem svým o budoucnosti národa izraelského, živořícího a hynoucího v zajetí, zjeví Hospodin ohrazně svou podivnou vůli a starost o lid vyvolený. Postavít proroka doprostřed údolí suchých kostí a zkoumavou otázkou vyptává se důvěrníka svého, zda jest možno, aby suché ty kosti ožily. :Ezechiel neodvažuíe se odpověděti a skládá vše na vůli Hospodinovu· Ale ten uloží mu, aby tlumočil kostem rozkaz, podle něhož duch boží má naplniti kosti životem. Ihned v zápětí pokrývají se kosti masem a žilami, potahují koží a hřmotně přibližují se k sobě, tvoříce zástup, jenž duchem ode čtyř větrů vanoucím se mění v mocné shromáždění domu izraelského. A tu praví Hospodin ke svému žasnoucímu proroku: »A já otevru hroby vaše, lide můj a uved,u vás do země izraelské. I zvíte, že já jsem Hospodin, když otevru hroby vaše a vyvedu vás z hrobU vašich, lide můj. A dám Ducha svého do vás, abyste ožili, a osadím vás v zemi vaší, i zvíte, že já Hospodin mluvím i činím.« V prorocké poesii starozákonní není mnoho míst podobně úch'fatných. Za doby nejhlubšího pokořeni národního, když stát židovský roztržen jest na dvě království, a když část lidu úpí v zajetí, koná se vzrušený dialog mezi Hospodinem a jeho prorokem ~lidská ne";' dověrnost a malátnost ocítá se ve srážce se zázračnou vůlí všemohoucího Boha a přijímá žasnouc poučení i povzbuzení od něho. Antitésa vyhnána jest do krajnosti, nebot co může se právě Zidu pochybujícímu o životě záhrobním a o vzkříšení mrtvého těla vůbec zdáti nemožnějším než oživení kostí? Tento div odehrává se s dramatickou názorností před očima trnoucího proroka, ~enž nyní hlásá lidu, že národ není mrtev a ztracen, nýbrž předurčen Bohem k velikosti dějinné a mravní. Celé veliké :Ezechielovo umění slohové jest tu shromážděno: naléhavost řečnického slova a prudká dějovost; duchovní pojetí života zobrazené s realismem drsně útočným; perspektiva proTockého vidění, vyrůstající z politické skutečnosti; věty prorokovy, 59 nabývající váhy tím, že jejich původce vystupuje jako pouhý nástroj a 'tlumočník Hospodinův. Dva typičtí básníci pozdní romantiky vyložili každý po svém smysl vidění .Ezechielova skoro současně, ale na sobě nezávisle: Victor JiugO liberalisticky, Taras Ševčenko v duchu mystiky národnostní. Na závěr »Kontemplaci«, vrcholného svého díla důvěrné i rozjímavé lyriky z dob mužnosti, Victor Hugo položil visionářskou skladbu »Magové«, prosycenou symbolickým pojetím dějin, a tam mezi postavami nadlidských tlumočníků vývoje človččenstva vykázal zvláštní odstavec oblíbenému svému .Ezechielovi právě za vidění nad Chebarem; podle názoru Hugova onen duch, jejž uvádí Hospodin do lidských kostí a jímž je křísí, jest volnost a svoboda. Maloruský pěvec ~aras Ševčenko, horlivý hlasatel kyjevského slavjanofilství, posílaje p. J. Šafaříkovi do Prahy svou báseň o Janu Husovi, připojil k ní veršované věnování, v němž českého slavistu velebil iako .Ezechiela, stanuvšího na velikých kupách na rozcestí všesvětovém a přepočítávajícího do jednoho veliký rod mrtvých Slovanů »A Ó dive! mrtví vstali, oči otevřeli! Bratr s bratrem objali se, řekli sobě, povčděli slovo tiché, věrné lásky na věky a věky! A plynuly v jedno moře slovanské vše řeky.« Tato překrásná koncepce, že poznání Slovanstva a láska k němu oživí kosti dávných Slovanů k nové síle bohatýrského dění, vrací se u předních básníků českých: padesát~ let po Ševčenkovi užil ji, mluvě o Kollárovi, Jaroslav Vrchlický, po Hugových stopách nadšený ctitel Ezechielův, mnohem dřIve již Svatopluk Čech v obou slavjanofilských básních »Handžár« a »Zimní noc«; k obdivovatelům proroka Ezechiele a zvláště tohoto úchvatného místa, náležel také Jan Neruda, jak vyznal v památné své causerii o bibli u příležitosti světové výstavy vídeňské r. 1873. V »Handžáru« převzal Svatopluk Čech pouhou polovici prorockého vidění Ezechielova: hrůza rozmetaných kostí celého Slovanstva, jež ztrouchnivěly na sten~-ch bojištích, ovívá jej morovým svým dechem a plní mu duši tesknou pochybností, zda se kdy probudí k novému životu - místo odpovědi září ien handžár chladným svým klidem; teprve v pozdější skladbě »Zimní noc«, vzniknuvší již za dalšího vítězného ,období balkánských válek, prožívá básník vlastní obživující proces Ezechi.elovaproroctvi. Místo toho táhnou v »Iiafldžá:ru« přede zraky dumajícího samotáře kruté výjevy z útisků Jihoslovanů od 70 Turků, provedené v ušlechtilém a přísném patosu hrdinských obrazových komposicí Jaroslava Čermáka, jež byly sourodý.m, ale umělecJry hodnotnějším doprovodem české poesie pobalkánské v 70. létech a nemohly uniknouti pozornosti ani Svatopluka Čecha, inspirovaného nejednou při básnickém tvoření podněty výtvarnými. Představy: zrakové v zápětí ustupují mocným sluchovým dojmům, které se valí osvoboditelským zvukém do duše vzrušeného a rozteskněléhol básníka. Za zpěvu spravedlivé pomsty sahají jihoslovanští hrdinové po zbrani a neodstrašeni západoevropskými mocnostmi, které pomáhají Turecku, rozviřují na svý·ch orlích skalách krvavý boj, v němž padají lysé hlavy moslimské pod junáckými handžáry vítězných mstitelů; dvě sloky, shrnující v. působivých obrazech děje válečné, mají prudký spád, útočnou názornost, výrazovou vervu. Handžár, který před zraky básníkovými svítil nejprve klidně, pak děsně, pozdravuje nyní dumného samotáře přesvědčivým jasem. Přímý pohled do současných dějů Slovanstva dokázal zneklidněnému snílkovi, kde jest pravý směr pro slovanskou duši, a vyburcoval jej z malátné tesknoty. Nic nám Slovanům nepomůže hravý.a sentimentální poměr k životu, v jakém utápějí se »sladkomřivé verše, zvučné rýmy« básníků českÝ'ch, zrozené ze sladkych žalů; jediná spása kyne v činu, energické obraně, svalovém hrdinství. »Vítězná zbraň, již ukul k boji dalekých bratrů svatý hněv« nadobro vytrhla Svatopluka Čecha z úzkostlivého citIivůstkářstvi, lekajícího se každé kapky lidské krve. Hodina vyrovnání a soudu nad vraihy slovanského plemene udeřila: kdo mečem křivdili, n~chf mečem sejdou, než učiněno bude zadost spravedlnosti dějinné, která přinese svobodu rodu slovanskému. S podivuhodnou gradací provedena j~st tato stručná a hutná báseň, překonávající citové chmury jinošství statečnou jistotou mužnosti. Málokdy' podařilo se básníkovi tak přesné a úměrné členění: kromě úvodní sloky skládá se »liandžár« ze čtyř částí vždy o dvou strofách, při čemž sloka druhá až čtvrtá obsahuje obrazy temných a žalostných dějů ve Slovanstvu v dávnověkosti i v přitomnosti a dumy o nich,kdežtodruhá, opětně čtyř sl oková polovice básně, doplňuje výjevy ze slovanského osvobození meditací o mravní oprávněnosti krvavého dí1a'junáckého. Slovanství Čechovo není tentokráte ani odtažité ani matné; balkánské události, těsně souvisící se symbolickým handžárem, neuSltwpuiíani na okamžik do pozadí, a přece básník dovedl je 71 stále pojímati jako děj typický pro celé Slovanstvo, jehož osud řeší se zde sice s osobní horoucností, ale zároveň i s dalekými výhledy dějinnými. Důstojný to prolog četných a i rozsahově významných slavjanofilských básní Svatopluka Čecha, jež po }}tlandžáru« v rychlém pořadí následovaly! Válečné příběhy na Balkáně valily se od 'roku 1876 jako hlučná a krvavá lavina; pozbyvše záhy významu pouze místního, staly se životní otázkou celé Evropy východní. Počáteční úspěchy černohorské vystřídány byly v červenci r. 1876 krvavými vítězstvími tureckého velitele Abdula Kerima v Srbsku, jež se stupňovala až do října a vyžádala si nesčíslných životů netoliko v řadách srbského vojska, ale i mezi ruskými dobrovolníky kolem generála Černajeva: Srbsko bylo takměř povaleno. Slavjanofilská strana v Petrohradě naléhala na nerozhodného cara Alexandra: II., aby, nedbaje diplomacie anglické stranící Turkům a licoměrných slibů Porty, postavil se za ohrožené Srby a zároveň mstil prolitou krev ruskou; po státnických průtazích došlo v dubnu 1877 k válce rusko-turecké, zosnované na velmi širokém základě stratégickém. Průběh v4lky dávail z počátku za pravdu válečné straně na Rusi, která pokládala cestu do Cařihradu za otevřenu a horovala o blízkém konci panství muslimského, ale rychlý pochod evropských vojsk ruských, jenž mistrovsky překonal překážky Dunaje i Balkánu, zarazil se u Plevna na delší čas; celý svět slovanský s utajeným dechem čekal, kdy podaří se rozmnoženým vojskům ruským a rumunským zdolati chrabrého obhájce plevenského Osmana pašu. Po pádu Plevna, který byl též v Čechách pozdraven jásotem, 10. prosince 1877, překonávala skutečnost i nejsmělejŠÍ předpovědi slavjanofilských optimistů. Gurko, SkobeIev, Karcov, Mirskij, Radecký a Tottleben předháněli se ve vítězných činech za nejnepříznivějších poměrů přírodních. Sofie, Plovdiv, Drinopol, Rodosto padly rychle za sebou do moci ruské armády, která stanula těsně před Cařihradem. Současně se Srbové zmocnili Niše a porazili Turky na Kosově, Černohorci vtrhli do Baru a Skodry, Rumuni udeřili na Vidin. Přes pozdě poslanou pomoc anglickou nezbylo zhroucenému Turecku než uzavříti mír se slovansK}'mi spojenci ve Sv. Štěpánu, v němž 3. března 1878 uznalo nezávislost Srbska i Černé liory a zároveň rozšířilo podstatně jejich území; Bulharům zřídilo knížectví; Rusům vydalo Besarabii a velkou část Armenie; bezděky přiznalo svrchovanost carovu nad celým skoro Bal72 kánem. V létě podařilo se anglickým a rakousk~-m diplomatům značně oklestiti slovanské územní a politické zisky na Turecku, a tento Berlínský mír ukazoval, že zdaleka není na Balkánském poloostrově dobojováno, ale slavjanofilští nadšenci v Petrohradě a v Moskvě, v Bělehradě a v Praze byli přesvědčeni, že příští balkánská válka sjednotí státně Srby navzdor Rakousku, a že tentokráte vítězná vojska slovanská již nezastavÍ před Cařihradem. Jest nutno znáti tyto válečné a politické události v jejich prudkém spádu, máme-li pochopiti závratnou výši slavjanofilských tehdejších nadějí v Čechách; nedošly výrazu mohutnějšího než v Čechově básni »Zimní noci«, kterou s pseudonymem P.rokopa Hradila koncem roku 1878 otiskly »Květy«, a jež pak přešla do dvou souborů Čechovy poesie, do »Nové sbírky veršovan~-ch prací« a do »Čerkesa a jin}Tch básnÍ«. Konečná úprava skladby pochází asi z doby nedlouho před uveřejněním v časopise, ale v pozůstalosti básníkově se nam zachoval úryvek prvního znění, který napomahá datování vzniku »Zimní noci« do doby vánoční neb povánoční na rozhraní let 1877 a 1878; podle toho inspirován byl básník překotnými úspěchy slovanských zbraní na Balkáně v zimě 1877 a 1878, kdy se cesta na Cařihrad vítězům jižjiž otevírala. Ale dochované verše původního tekstu končí se dříve, než vlastní slavjanofilská myšlenka politická zalehne do skladby, zato možno z prvotního náčrtku nabýti jasného obrazu o tom, kterak živel důvěrně subjektivní postupně v »Zimní noci« mizel pod dějinně politickou dumou o nedalekém panství slovanského plemene nad celým východem evropským. Síodvacet veršů nedokončené improvisace ze sklonku roku 1877 má ráz elegický a dýše mnohem hlubší zádumčivostí než vyzrálá báseň pozdější; těkání s předmětu na předmět, nepropracované přechody myšlenkové, četné odbočky ukazují stejně jako struktura rýmovaných trochejů a běžná otřelá epiteta, že se tu Svatopluk Čech úplně svěřil vedení chvíle, nezmáhaje jí auto kritickým úsilím. Vánoční nálada, prožívaná za bouřlivé zimní noci ve stínu štědrovečerního stromku a v sousedství dětské postýlky sedmiletého bratříčka, budí v básníku, přtkročivšim teprve nedávno třicítku, city těžkého žalu nad ztracenou mladostí, na niž vzpomínku rád by pil z číše podávané neviditelnou rukou posvátné noci zimní. A tak zjeví se patetickému elegikovi, který se sám zahrnuje doklady předčasné staroby, jinošská milenka, aby 73 rozbouřivši srdce roztouženého samotáře, prchla do prázdné tmy; konvenčně luzný obraz dívčin, kontrast mladých snů a střízlivé skutečnosti, přísná obžaloba vlastni malátnosti a mdloby v životě i poesii promítají se tu s naléhavou nyvostí. Ale z těchto teskných sebeobvinění a elegických žalú vytrhují básníka divoké hlasy v noční bouři za oknem zamrzlým. Trocheje nabývají prudšího spádu, krátké otázky se hromadí, do mluvy, dotud lkavé a monotonní, vtrhuje prvek dramatičtější. Na rozpacích, zda jest to svár hrůzných duchů, či pomstychtivý protest národů vyhlazených se země nebo kletby těch bytostí, které se na zemi nevyslovily a nevyžily, naslouchá básník do bouřné noci zimní a rozeznává v »žalném, usedavém zpěvu« mnohý známý hlas. Zde se zlomek končí, ale z definitivního znění snadno se dohadujeme, čí hlas byl by Svatopluk Čech nejprve si uvědomil a vyložil. Počátkem října roku 1877 zemřel ve Slupce v Bukovině básníkův devětapadesátiletý otec, František Jaroslav Čech, a vzdálená cizina přijala IPohostinu tělo nadšeného národovce, jejž od jinošských let až do šedin hnal s místa na místo podnikavý neklid, spojený s mladickou vznětlivostí horujícího ilusionisty. Kdežto za studentského období často se v prudkém nesouhlasu střetl syn básník, toužící po tichém závětří spisovatelské pracovny, s otcovským chvalořečníkem právnického povolání, jež se věrnému osmačtyřicátníku jevilo nejVhodnějším průchodem k veřejné činnosti politícké, vyrovnaly se později vzájemné rozpory, a od kavkazské své pouti shodl se Svatopluk Čech s otcem i v hlavním dotavadním předmětě nedorozumění, v otazce slovanské, kdež zaujal nyní stanovisko rusofilské, které proti jeho polským sympatiím vždy hájíval František Jaroslav Čech. Za tohoto vnitřního sblížení zdrcen byl básník zprávou o smrti otcově na cizí půdě a přimkl se v duchu těsně ke zjevu »muže poctivce«, jehož postava objevuje se od té chvile v básních Čechových, zvláště tehdy, když oživují selimkovité luhy mladosti. První verse »Zimní noci« naznačuje, že drahá bytost otcova měla se zjeviti v řadě postav, které přivádí před zraky elegická nálada prvních rodinných vánoc u Čechů, prožitých bez hlavy -domácnosti; druhé, definitivní znění skladby ukazuje však zcela jasně onu myšlenkovou oblast, v které františek Jaroslav Čech byl synovi vůdcem - říši slavjanofilských ideí, zbarvených rusofilsky a prozářených paprskem nadšené víry a naděje v nadešedší příchod panství Slovanstva nad východním světem. 74 Při přepracování doznala )~Zimní noc« značn}'ch změn; i rytmicky vystřídány byly rušnější trocheje rozjímavými iamby, více přIléhajícími k reflexivnímu obsahu skladby. Ve zhuštěném úvodě, který nyní názornými rysy podává skutečně mistrovsky malbu situace, ustoupilo všecko, co mělo ráz příliš osobní: zmizela postava bratříčkova, úplně odpadla přecitlivělá vzpomínka milostná, potlačeny lkavé tóny sebeobžaloby sloučené s popisem úpadku tělesného. Místo toho v krásné shodě s mrákotným líčením houstnoucí noci, yložena bolestná apostrofa vlastní zachmuřené poesie, která se podobá můře otřelých křídel a jež tak žalně se liší od svěžího motýla mladistvé inspirace. Na to, k čemu Svatopluk Cech potřeboval dříve skoro sto veršů, stačilo nyní pouh)'rch osmnácte iambických řádek, a také následující zvukomalbu šílené noční bouře za oknem naznačil prostředky daleko střídmťjšími, ale tím působivějšími. Takto po stručné exposici, může se zjeviti ve vločkách sněhových drahá hlava otcova, kteréž jest báseň takřka posvěcena; přísnou autokritikou dovedl Svatopluk Čech toho, že první část básně místo původní sentimentální zpovědi nabyla podoby důstojné panichidy_ rodinné. Zjev, jenž se ze sněhové metelice k básníku přibližuje, náleží otci o s I a ven é m u, a to nejenom proto, že z tváře idealistovy vyhlazeny všecky znaky stáří a utrpení, nýbrž hlavně z té příčiny, že přichází se synem nikoliv truchlit, nýbrž plesavě jej vésti k pochopení, proč dnes třeba pravému srdci slovanskému radovat a pyšnit se. Sotva kdy napsal Svatopluk Cech pasáže tak naléhavé a vroucí citovosti, jako jsou čtyři lyrické a formově uzavřené sloky nočního jehO rozhovoru s otcem, kdež ze slov mladého muže šumí elegie, úpěnlivá modlitba, úzkostlivá nejistota, kdežto z umně stupňovaných vět starce přišedšího ze záhrobí, tryská nadšení slovanské, uspokojená radost nad naplněnJ'rrni tužbami, vyšší poznání dějinné pravdy, která právě stala se skutkem. Avšak vědoucí duch otcův nepřišel syna přesvědčit slovy, nýbrž důkazy, a proto vyzývá a hned též unáší jej na vzdušnou pout do dějišť vítězoslávy kmene slovanského. Na samém začátku tohoto závratného letu zasněženými nivami zjevuje se zázračné divadlo, které jest netoliko pokračováním, ale i domyšlením »Handžáru«, neboť Ezechielúv sen, tam provedený pouze do polovice, se nyní opravdu dovršuje. 75 »Ba zdá se, jakby Hospodinův decil byl náhle zavál u nesčetné hroby. jež vyryly v zem tuto zašlé doby, a jak by z kúry ztuhlých pláni těch slovanských kosti miliony vzrýval, zas těla podobou je přiodíval, hnát v rezavých jim tyčil třemenech a toužením, jež drulldy nevyplnil. zas mrtvá prsa bouřlivě jim vlnil.« Hrdinsk.á romantika slovanská, nasycená vzpomínkami na kronikářské a dějepisné podání staroruské i na zvěsti bohatýrské epiky srbské, prosycuje rušné líčeni šikujícího a množíciho se vojska, pospíchajícího ze zasněžených niv velkoruských přes Ukrajinu na Balkán, kde, probuzen čarovným dotykem báchorkové víly, staví se rozjásaný kra'levič Marko mezi nadšené bojovníky. Celé podání má při tom kmitavou rušnost, závratný pohyb, útočnou názornost hlubokého, živého sna, jehož perspektiva jest !šfaSltně zachována i při následujícím vidění cařihradském. Jak se v teplém stínu jižních cypřišů a pinií otevírá pohled na přístav Černého moře, jak vodní hladina se kalí nepřehledným mračnem mrákot-ného loďstva kozáckého, jak za měsíční noci vztyčené prsty bílých minaretů vztahují se nad cypřiši k hvězdné obloze, a jak puká po věky zazděná brána staré Byzance - to všecko uchvacuje zvláštní opojnou a svítivou psychologii snu, utkaného z motivů cestovních vzpomínek, knižních dojmů, básnických představ obrazností, sotva dostupnou bdělému stavu - jako zdrželivá prósa hasne před touto visí začátečnický cyklus Čechových »Snů«. A pak úchvatné vidění závěrečné ve velechrámu Boží moudrosti! Vý-t\'arfTý smysl Svatopluka Čecha, který se rád osvčdčoval při barvitých apoteosách církevního i světského umění barokního, inspiroval jej zde k velikolepému chrámovému výjevu v monumentálním slohu byzantském, kde nad tajemně vítězným šumem věřícího zástupu v obnovené svatyni rozvíří se nekonečný rej planoucích světel hieratického vý~ znamu, až posléze z věkovitého zazdění vyprostí se hlavní oltář chrámový, a před ním v oblacích kadidla zapěje valný zástup duchovenstva i s věřícími v lodech své Tedeum. Čím blíže postupuje básnický sen zimní noci ke svému závěru, tím posouvá se osnova skladby;· otcovy účasti při vítězné výpravě 76 do Cařihradu se již ani zmínkou nevzpomíná, i osobní podíl poetův v nábožensky politickém triumfu nadobro mizí, a zcela trpně pije jeho zrak i sluch cařihradský div. Dokonce epilogický sbor na počest »Slovanstva orla bílého« celým rázem vypadá ze sugestivního rámce snu, neboť tyto tři rétorické sloky s refrénem působí historický-mi svými narážkami, svou umělou stavbou a slohov~"mi svými jemnostmi jako přesně propracovaný výtvor stavu co nejbdělejšího; ostatně jest pouze na pohled hymnickým chorálem, kdežto ve skutečnosti básnickou kapitolou z dějinné dialektiky slavjanofIlské. Jí dal Svatopluk Čech disposici velmi promyšlenou: v první sloce retrospektiva na dějinné pokoření Slovanstva, bohudíky již minulé, v druhé obavy evropsk~'ch západniků před východním nebezpečím, v poslední však vyvrácení jejich a dějinně mravní program slovanské budoucnosti. Nazývá-li Svatopluk Čech hrůzu politického Západu ze slovanského výboje »snem zlého svědomí, stínem bázně lichým«, nezaujímá přece k západní kultuře onoho krajně odmítavého stanoviska, v němž si libovali nejradikálnější slavjanofilové na Rusi a s něhož ostatně rozhodně odsuzovali podstatnou část českého vývoje dějinného. Vděčně uznává, že Slované se vzdělali na téže řecko-římské kultuře, na níž zbudován jest myšlenkový svět .Evropy germánské a románské, ano ze byli učelivými žáky svých západních bratří. Ale dospčvši dnes mužné síly, touží Slovanstvo přímo zasáhnouti do dějin a vnésti do osudu lidstva nové myšlenky; k tomu ideovému výboji, nikoliv snad k imperialistickým choutkám, umožněným širou !Svou rozlohou a miliony svých příslušníků, rozpínají své peruti osvobození a sjednocení Slované, hledajíce vedle sebeurčení politického též sebeurčení kulturní, obé v duchu světlé humanity, věrni heraldickému svému ptáku - bílému orlu. Zde, spoléhaje na nové skutečnosti dějinné na Balkáně a na Rusi, předhonil Svatopluk Čech o mnoho mil slovanskou vzájemnost Kollárovu, která se vyčerpávala programem jazykovým a literárním. neodvažujíc se nejmenších přesunů dotavadních poměrů .státních: na troskách osmanského panství, s pevnou nohou na posvátných dlaždicích chrámu Božské moudrosti v Cařihradě viděl r. 1877 zvedati se velikou politickou moc slovanskou, solidární to řadu národních států balkánských pod záštitou mohutného Ruska; odtud měla vyjíti I mravní a myšlenková obroda unavené a vyčerpaná .Evropy. Jaký div, že tomuto slastnému proroctví, vloženému do hymnického chvalozpěvu 77 ve snovém vidění, propůjčil Svatopluk Cech všecek lesk své zdobné rétoriky, svého lyrického koturnu, své pečlivě ciselované mluvy, nedbaje hrubě toho, že celkový rámec původní osnovy jest tím poněkud porušen? Ale procítaie z opojné inspirace snu a fantasie, iež isou nerozlučně spiaty v této mistrovské skladbě, nezakřikuje se jako jindy skeptickým poukazem, že jej obraznost zavedla do klamavého neskutečna, nýbrž naopak prožívá hlubokou životní pravdu své noční vidiny: »však nad temenem cítím, že mi, krouží ohromnou perutí, pln jaré síly Slovanstva orel bílý«. Šlo nyní Svatopluku Čechovi skutečně o to, přeložiti snový přelud, vzbuzený horoucí vzpomínkou na mrtvého otce, do oblasti .reálné, nahraditi duchové přízraky z dějin a báje pravděpodobnými postavami z přítomnosti, položiti místo tajemného letu epický děj a místo zázračného zasažení božského logickou pravdu činů podložených názory a úvahami. A tak po čtyři léta Svatopluk Čech chystal se k tomu, aby vytvořil velkou skladbu, jež se »Zimní noCÍ« se sdili o apoteosu nového, kulturního i politického rozmachu Slovanstva a jeho obrodného poslání v Evropě, o zvláštní zřetel k osudům Slovanů východních, o živý vztah 'k nadšenému slavjanofilství českému, jež poznal u svého otce, 10 vzpomínkovou závislost na dojmech černomořské plavby, o názor optimistický, který často vnáší do diskusí i děje hymnické horování· Pohříchu, o jeden rys neměl se nový rozsáhlý výtvor sdíleti s krátkou »ZimnÍ nocí«: o prudký var inspirace básnické a o naléhavou vášniVost výrazovou - vše to pohaslo a vychladlo průběhem let, takže tentokráte mnohem větším právem než při své zimní fantasii mohl básník přirovnávati svůj tvořivý vznět poeticky k »motýlu nočnímu křídel otřepaných«. ''Ve velké epické skladbě »Slavie«, která jako výtčžek několikaletého uvažování, jak básnicky ztělesniti naděje i úzkosti slovanské a jako ovoce soustředěné, ale předčasně ochabnuvší práce slovesné, objevila se počátkem roku 1882 v »Květech«, lze snadno vystopovati původní rozsáhlý plán tématický, uskutečněný pouze částečně, a to způsobem nerovnoměrným. Slovanstvo mělo tu vystupovati zástupci hlavních svých kmenu, jeiichž vzájemn~-mi vztahy, diskusemi..a spory měly býti ztělesněny nejzávažnější a nejpalčivější otázky současné politiky slovanské; na konec měl alegorický děi vyústiti v souladnou 78 oslavu Slovanstva, jež by vedle apoteosy kulturních i politických sil celého plemene, kráčejícího vstříc slavné budoucnosti, znamenala zároveň usmíření jednotlivých národů. V duchu Čechových názorů období pokavkazského a v důsledku vítězství ruských zbraní i ruské diplomacie na Balkáně r. 1877 a 1878 měl se jako v »Zimní noci« kupiti obecn~' triumf slovanský kolem carského Ruska, k němuž představitelé Čech i jihoslovanských národů měli vzhlížeti jako k svému ochránci a osvoboditeli, a jenž vedle mluvčích slovanské síly mýšlenkové měl zosob'ňovati slovanskou politickou moc; takto 'ruský národ a stát by zahajoval v básnickém jinotaji Čechově nové období dějinného rozvoje, v němž by Slované vystřídali, mocnosti západní, rozhoduiící dotud o politice světové i o rázu lidské myšlenky. Až potud se shoduje základní politicko-ideová osnova nově skladby se »Zimní nocí«, ale r. 1880 a 1881 nemohl již Svatopluk Čech, muž zatím vyzrálý, pohlížeti na Rusko, říši své lásky a naděje, s týmž klidným optimismem, který vyznačoval jeho projevy dřívější. Uvědomoval si, že Rusové, dříve než nastoupí své veliké poslání v Evropě, musí nejprve vyříditi své domácí, bolestné a iávažné starosti a obroditi se vnitřně ve smyslu humanity a občanské volnosti. Nepochyboval, že se to stane; k tomu stačilo sledovati bez zaujetí státnickou moudrost a osvícenou politiku Alexandra II., Cara-Osvoboditele. Dvě otázky, zachvívající prudce veřejným životem Ruska, považoval Svatopluk Čech přirozeně za nejkritičtější: spor ruskopolský a problém nihilismu v mladém ruském vzdělanstvu. Jak bolestně polská otázka zasahá do slovanského uvědomění, mohl Svatopluk Čech pozorovati v nejbližším svém okolí. Ve Vraném mezi rusofilským otcem a synem sympatisujícíms Poláky objevil se po polském povstání týž rozpor, který v otázce polské rozevřel propast mezi Staročechy a Mladočechy. Neodpustitelné krutosti moskalské zvůle vojenské i policejní na revolucionářích .v królewstvu vzbudily u českých svobodomyslníků pochopitelné pochybnosti Id. ;poctivých úmyslech ruských slavjanofilů, což s nestárnoucím svým temperamentem vyjádřil zvláště důrazně Josef V. Prič. Politické skutečnosti let 60. až 80. odhalovaly prostoduchou utopičnost přeludných názorů Jana Kollára, který v slovanském nebi přátelskou shodou sdružil Košéiuszka se Suvarovem a který tu cara Mikuláše I. oslavil jako opravdového přítele národnosti polské. Mnohem !pravdivější než tyto odtažité tužby 79 Kollárovy zdály se prudké obžaloby Míckíewiczovy do krvaveho katanství ruského, ač znalci nemohli. přehlížeti, že prorocký Xluch Mickiewiczův nadál se konečné shody mezi znesvářenými bratřími a činil ji závislou na obratu ruské politiky směrem liberálním; tucha básníkova docházela potvrzení konkrétními skutky krajanských politiků od St. Staszice po Aleks. \Vielopolského. Bylo potřebí klidného a zralého úsudku, aby Svatopluk Čech pochopil, že s obou stran dály a dějí se vážné pokusy o smíme překlenutí rozporu, jejž mladistvý romantism pokládal za tragický a osudový konflikt odvěký, a pochopení tomuto se Svatopluk Čech nezavíral, zvláště od té doby, kdy jal se důkladněji poznávati politiku ruskou. Mohl vyslechnouti takové tóny z Puškina a Chomjakova; mohl postřehnouti, že o dorozumění s Poláky svorně se snažili po litevských vlastencích Odyniecovi a Kirkorovi konservativní Pogodin i revoluční liercen; mohl se zamysliti nad smírným státnickým úsilím velkodušného Jiřího Samarina; ne-li odjinud mohl nabýti důkladného a přesvědčivého obrazu o těchto snahách a pokusech z cenných statí učeného slavjanofila českého Josefa Perwolfa, zvláště z výborného článku jeho o vzájemnosti slovanské v Riegrově Slovníku naučném. Jmenovitě synu národu českého, který při panslavistickém horlení nikdy nespouštěl se zřetele ideálů humanitních, bylo l).etoliko pravděpodobnou hypotésou, ale pUmo mravní nutností věřiti v možnost smírného rozřešení bratrovražedného boje mezi Rusy a Poláky, a v tom úplně se shodoval básnický mluvčí svobodomyslné mládeže s politickým vůdcem českých konservativců františkem Ladislavem Riegrem, jehož proslulá řeč v Moskvě r. 1867 byla prodšena touž světlou věrou a naději. S pozorno·stí mnohem zjitřenější sledoval Svatopluk Čech, kterak pod korou carského a pravoslavného Ruska kvaSÍ rozkladné hnutí nihilistické a jak stále četnějšími sopečnými výbuchy ohlašuje veřejnému svědomí blízký příchod revoluce politické i sociální. Básník »Adamitů« a ;;,.Evropy«, vyprávěč povídek »Mezi knihami a lidmi" a »Poslední jaro« netajil se nikdy porozuměním, ba sympatií pro odvážné strůjce nového společenského pořádku a nové mravnosti a nezavrhoval jich ani, když navzdor svému okolí rozpoutali vzpouru a zahájili propagandu činu; neschvaloval pouze krvavého teroru ukrutenství v důsledku své české a křesťanské humanity a pochyboval vždy jako ryzí povaha umělecká o hodnotě, ano o možnosti důsledného egalitářství. Ale, jak 80 patrno z ».Evropy«, byl přesvědčen, že sociální revolucionářství jest příznačným zjevem evropského západu, kde se jím projevila churavost zestárlého a umdleného organismu; tím více jej překvapil vzrůst nihilismu na Rusi a jeho stupiíující se odvaha. Jako většina západních Evropanů poznal Svatopluk Čech patrně nihilism nejprve z podání románového, a to pravděpodobně ze sympatického typu, jejž v Bazarovu »Otcův a dětí« vytvořil již r. 1862 Turgeněv; důvodně lze pochybovati, že by byl obeznámen také s oběma odpornými postavami, kterými r. 1869 a 1879 Gončarov a Dostojevskij provedli zdrcující kritiku .nihilistické mládeže, Marka Volochova ze »Strže« a Petruši Verchovenského z »Běsů«; rovněž teoretiků nihilistického realismu, N. G. Cernyševského, N. A. Dobroliubova a D. J. Pisareva sotva četl, než přikročil ke své »Slavii«.Ale nepřišla-li do jeho rukou románová apoteosa nihilistického směru, Černyševského kniha »Co dělat?« s ideální loutkou Rachmetovem v popředí, doslechl doiista o sensačním procesu autora onoho propagačního románu, jenž poučil čtenáře novin i na západě, že nihilism je organisované hnutí s promyšleným základem ideovým ů přečetnými přivrženci mezi ruskou inteligenci Teprve však opakující se nihilistické atentáty na čelné představitele ruské vlády na rozhraní let sedmdesátých a osmdesátých, které zahájily výstřely Věry Zasuličové na generála Trepova, učinily ono poznání naléhavou starostí v myslích domácích i zahraničních rusomi1ů, zvláště když násilné ty skutky a pokusy doprovázely obecnou nespokojenost s vládní soustavou jak se strany krajně op osi ční, tak i z tábora konservativních slavjanofilů. Ve dvouletí 1878--1880 cítil kde kdo, že problém nihilismu jest životní otázkou Ruska vůbec, kterou dvorští a vojenští autokraté petrohradští chtěli prostoduše odstraniti přísnou diktaturou a laskavý car Alexandr II. opožděným odhodláním ke konstituci- Po několika nezdařených atentátech na cara i rodinu, které byly opověděny novinářskou diskusí o oprávněnosti kralovraždy, dokonala 13. března 1880 puma útočníka Rysakova před Michalským palácem dílo dávno připravované, a všichni slavjanofilové na západě kladli si rozpačitou i zděšenou otázku: zdaž podaří se Rusku, které právě zvítězilo nad odvěkým nepřítelem Slovanstva na Bosporu, překonati také nového a daleko nebezpečnějšího odpůrce, jenž mu roste ve vlastním nitru? Takto uvědomoval si Svatopluk Čech nedlouho po slavné válce 6 81 balkánské, že Ruskem zmítají podobné bouře, jaké dříve sám nnsuzoval evropskému západu, a ježto nepřestával viděti v Rusku vlastního představitele Slovanstva vůbec, nemohl nepřiřknouti téhož kritického postavení, v němž po výbuchu francouzské komuny zpodobil starou Evropu, nyní Slavii; rozdíl zakládal se leda v tom, že již napřed byl \ svými sympatiemi Svatopluk Čech povzbuzován, aby věřil, že Slavie \překoná llebezpečí, v nichž Evropa podlehla. Obdoba byla tak silná, že svedla básníka, u něhož tvůrčí invence léty ubývalo, aby pro myšlenkovou rozpravu o vtírajících se problémech a pro jejich dějové ztělesnění použil téhož alegorického motivu. I vrátil se k několikráte zpracované své látce mořské i lidské bouře na lodi, ale větší měrou než kdy před tím dal povahám i příběhům smysl jinotajný. Vůči starší své »Evropě« neobohatil látky valně, tam pak, kde pozměnil ráz událostí i karakterů, značilo to jednak optimistické zesládnutí a selankovité zploštění, jednak mlhavost a matnost obrysů; to vše se stupňUje průběhem děje, který na rozdíl od »Evropy« teče jediným uzoučkým řečištěm. Kdežto vstupní apostrofa lidstva v »Evropě« značila dočasné přechýlení básníkovo k západnické inspiraci .světoobčanské, postavil Svatopluk Čech v čelo »Slavie« apoteosu 'alegorické Slávy úplně v duchu východního slavjanofilství; vzývá ji zároveň jako dárkyni básnického vnuknutí i jako jinotajitelnou postavu, stkvící se na přídi pomyslného korábu v podobě polychromovan:ého mohutného díla řezbářského, jehož mistr nezapomenul ani na lipový věnec v kadeřích, api na strunný nástroj v ruce, ani na symbolickehobíleho orla. S toužebnou a tklivou oddaností koří se básník Slavii, uctívaje v ní zároveň matku, milenku i musu a míse do přemýšlení o velikosti a kráse Slovanstva nejsubjektivnější prvky citové: co bylo chlapci, vznícenému kollárovským nadšením otcovým, předmětem pokorného podivu a jinochu nejtrvalejší složkou barvitých snů básnických, to zůstalo stárnoucímu muži posilou a útěchou ve dnech elegie a nejistot. Není dozajista náhodou, že při tomto vroucím projevu zbarvení tak osobního se, vynořuje Svatopluku Čechovi jeho oblíbený obraz o Al1taru a Peri, kterýžto východní motiv věrného milování nad smrt silnějšího opětovně zaměstnával jeho básnickou obraznost, ač konečné a uspokojivé formy se přece jen nedostalo této půvabné zkazce chovající pro Svatopluka Čecha drahý symbol ženství, jak si je v dúsledném svém 82 idealismu vysnil. Ve verších, vyprošujících si od Slavie-Musy pomoc básnickou, dává Svatopluk Čech kollárovské vidině rysy skutečnostní; do působivých antitesí seskupuje krajinné a národopisné znaky nejrůznějších oblastí slovanských, vedle Kollára jmenuje a oslavuje Mlckiewicze, Puškina a Lermontova jako velké básníky Slovanstva a všude zdůrazňuje netoliko svou skromnost osobní, ale i národní. »Syn chudé výspy« spokojuje se tím, že bude stľízlíkem, jejž obrovitý Slovanstva orel bílý vynese na svých perutích a již již si představuje tento opojný vzlet s oblačným symbolickým ptákem Slavie; zdaž si zde uvědomil Svatopluk Čech, že opětně, jako kdysi v předzpěvu »Evropy«, se dává strhovati mladším svým druhem Jaroslavem Vrchlickým, který, spojuje poněkud neústrojně představy bájesloví biblického i antického, na různých miste ch svých zlomků epopeje opěvoval obrovského ptáka inspirace, který jej uchvacuje a činí účastna závratného letu vesmírem a dějinami? Ale klamal by se, kdo by v »Slavii« očekával mohutný rozlet vášnivé inspirace, již se básník takřka bez dechu vzdává; jest tu naopak mnohem více chladného kombinačního umu; který obměňuje dějové motivy i povahové rysy vyčerpané již starší skladbou. Na lodi Slavii, brázdící za teplého dechu jihu černomořské vlny. a obrážející patrně zkušenosti získané roku 1874 na palubách »Cesa'fevny« i »Golubčiku«, shromáždil Svatopluk Čech na pohled rozmanitější zástup než kdysi na korábu »Evropě«, jenž z jihofrancouzských přístavů mířil do vod tropických. DočaSillí příslušníci alegorického plavidla jsou opětně rozvrženi do dvou znepřátelených skupin, ale větší pozornost věnuje se tentokráte stoupencům pořádku než revolučním povstalcům, ohrožujícím koráb. Z těchto kromě zásadního revolucionáře Vladimíra, který však není proletářem, uvádí básník jmény Tomáše, Pavla a Petra, ony, mimo lodního velitele, rozdělil podle jednotlivých národů slovanských. R.us Ivan zastiňuje pří tom nadobro ukrajinského bezei.menného elegika, starý polský hrabě zatlačuie úplně kmetného Lužičana, přiřčen-li českému vystěhovalcipodi1 ne-li v akci, tedy al6§poň v diskusi, nedostalo se té cti zádumčivému Slováku, a pouhými jmény zůstali představitelé národů iihoslovanských, Bulhar, Slovinec a Černohorec s rozvaděnými bratřími, Srbem a Chorvatem. Ženský živel zastoupen iedinou postavou, mladistvou a urozenou polskou kráskou J advigou, po níž lačně vztahuji ruce a srdce 6* Ba všickni význačnější mužové na lodi, Ivan, Vladimír i Petr. Avšak toto větší bohatství postav i jejich rozmanitost jest pouze zdánlivá. Valná většina jich jsou toliko prázdná schémata, jichž básník ani neprokreslil povahově, ani nenadal osobitějším příběhem; zástupci menších národu slovanských (horlivého debatéra Cecha v to počítajíc) vťibec nezasahují do děje, a mezi revolučními povstalci jediný Petr pozvedá rušněji a patrněji hlavy uprostřed bezejmenného zás,tupu. nikoliv však jako individualisovaná osobnost, nýbrž jako nejpovšechnější typ. Zbývají tudíž· na Slavii čtyři postavy, které kromě úkolů a ukonů ideových vykazují alespoň kus osobního života, oba ruští, navzájem odcizení bratři Ivan a Vladimír a polský hrabě s dcerou Jadvigou; kolem nich soustředí se skoro veškeré epické dění alegorické skladby. Ale ani oni nejsou původními a novými výtvory básnické invence Cechovy, nýbrž každý z nich má v »Evropč« svůj daleko životnější mOťlel, ba valnou většinou vznikly tyto neplastické postavy tím, že na jednu a tutéž odtažitou figuru »Slavie« shrnul Svatoplul{ Cech rysy rozdělené v »:Evropě« dramatičtěji i pravděpodobněji na dva na tři představitele. Ježto velitel lodi Slavie, v šestnácti mu vyhrazených verších jest sotva načrtnut, případá polskému hraběti a I~usovi Ivanovi úkol zastupovati živel pořádku a kázně. Starý šlechtic z Litvy podědil při tom nejeden rys kapitána z Evropy: oba, provázeni krásnými dcerami. plaví se přes moře za 'Posvátným popelem drahých bytostí a oba zaplétají se do branného hájení řádu na lodi, ukazuHce se ve svých šédinách pravými hrdiílY. Legitimista Ivan převzal na Slavii postavení revolucionáře Gastona z Evropy: ten i onen horlí pro lidskost ,a spravedlnost ve společnosti, ten i onen zavrhuje krvavý teror, ale jak Ivan, tak· Gaston jsou hotovi pevnou, organisační vůlí, velitelským gestem, ozbrojeným ramenem říditi koráb ohrožený ničivou zvůlí revol ueionářň , při čemž mravní úsilí ruského imperialisty se setká se zdarem trvalým, kdežto jeho francouzskému předchůdci se podařilo pouze dočasně zachrániti rozvrácenou Evropu. Kromě zásadních odchylek v názorech politických a společenských liší se Ivan· od Gastona ještě jedním význačným rysem, erotickým svým vztahem. Gaston odvraeejkí se vůbec od života, dávno překonal v sobě jakožto zralý muž tíhnutí milostné, kdežto Ivan, nevyzuvší se posud z blouznění 84 mladistvého, touží neustále po přízni a ruce Jadvižině. Tím přesunuje se ponekud Ivanova karakteristika od Gastonova typu a značně se přibližuje povaze básníka Pavla z »Evropy,{, ;vztahujícího lletoliko toužebné náručí po dcerce kapitánově, ale nasazujícího za ni také život; Pavlu podobá se Ivan také svou plamennou obranou poesie, pronesenou k bratru Vladimíru se stejným důrazem, jako v »Evrope« k hmotařskému Rolandovi. Ale tento Pavel zabarvil milostnou svou sentimentálností částečně též nihilistu Vladimíra, který· rovněž se dvoří Jadvize a za ni se obětuje; málem parafrází Pavlova snění o exotické selance s Angelou mohli bychom nazvati Vladimírův toužebný přelud orientální idyly s Jadvigou. Vůbec Vladimír, bohatá, avšak nejednotná a tím málo pravděpodobná povaha, směstnal v sobě celou řadu povah z »Evropy«, zaokrouhIiv tuto přeplněnou směs nihilismem typického Rusa a blaseovaným aristokratismem zhýčkaného »paiiátka«, což budí nedůvěru mezi revolučními proletáři na Slavii. Ode dvou protestujících besedniků na palubě Evropy přijal názor o svrchovanosti vědy_ a o nicotě lidského snažení, od Rolanda bořivou náladu a nechut k romantické poesii, od Gastona odpor proti krveproli-tía víru ve vítězství humanity; lze-li v názorech i v povaze jeho mluviti o vývoji, mohli bychom jej naznačiti jako růst od typu Rolandovai k typu Oastonovu, přeloženému však do polohy mladistvější. Co na Rolandovi v »Evropě« bylo urputné, nelidské a odporné, shrnul Svatopluk Čech ve »5Iavii« na hlavu násilného a smyslného lodníka Petra, ovládaného výhradně pudy animálními; tak, kde se Petrův chtíč sápe po Jadvize, vrací se situace, v níž se rozvášněný kněz v »Evropě« ocitl s Gonzagou. Tím, že na palubě Slavie jest žena jediná, vysvětluje se, proč Jadviga vedle základní povahové kresby běžného sentimentálního typu ženského, shodného úplně s Angelou, vykazuje též rysy vášnivější Gonzagy, schopné statečné obrany, básník pokusil se to ostatně motivovati také tím, že J adviga jest pravá rytířská Polka. Při veškeré shodě těchto povahovš'ch prvků mezi postavami »Evropy« a »Slavie« nelze přehlédnouti rňznosti v metodě karakterisační· V »Evropě({ jest povahokresba daleko hutnější, životnější a názornější a tř~baže i tu sledujenamnoze záměry alegorické, přece stačí na to, aby před zraky čtenářovými vyvstávali skuteční lidé. K nim přes národní zbarvení ruského nihilisty a polského páru mají schémata plující na }}Slavii« velmi daleko; isou to spíše funkce myšlen- 85 ky apriorně pojaté a ideologicky určující jak růst povah, tak průběh děje. Ten počíná se teprve ve druhém zpěvu básně, kdežto nejrozsáhlejší zpěv první jest úplně vyčerpán prehistorii lásky Ivanovy k Jadvize a dvojí diskusí mezi Ivanem a Čechem a pak Ivanem a Vladimírem; ani se zástupci slovanských národu ani s představiteli revoluce v podpalubí »Slavie« nás šedesáte stran prvního zpěvu neseznamuje. Není věru bohaté dějové to pásmo, opětně parafrázující epický .obsah »Evropy«. Zároveň s bouří mořskou vypuká revoluční vření na Slavii, na něž Vladimír, sympatisujicí s povstalci, avšak nebudící sympatií u nich, pohlíží se zálibnou nečinnosti jakotto typický teoretik .stejně oslněný vlnobitím přírodním i sociálním; povstalečtí lodníci pojmou k němu podezření, ale pak jej propouštějí. Svůj odpor proti vzpouře odpyká životem kapitán lodi, když se vzepřel pokusu plavců osvoboditi vězně. Ostražitý Ivan postřehne nebezpečí hrozící Slavii, upozorní na ně polského hraběte, který se ozbrojí, ukonejší svár slovanských bratří o to, kdo má vésti obranný boj proti revoluci, sešikuje je, uhasí požár na korábu vznícený povstalci, přemůže revolucionáře s Petrem v čele, takže tito na ochranném člunu opouštějí Slavii. Než Petr vstoupí na člun, chce se' zmocniti J advigy, o niž svede s Vladimírem krvavý zápas: Vladimír klesá smrtelně porančn nožem Petrovým, Jadviga vrhá se do vln, chtějíc uniknouti rukám násilníkovým, odkudž ji zachraňuje Ivan, když ještě před tím sklál Petra šavli. Krásné jitro po bouři zastihuje na palubě Slavie starého Poláka lkajícího nad domněle mrtvou J advigou, již však Ivanův polibek probouzí k životu, aby konečně hrabě po novém vnitřním zápasu dal ruskému zachránci ruku své dcery, kterou mu tak dlouho odpíral, aJ aby i umírající Vladimír požehnal bratrovu štěstí a věštil velký úděl Slovanstva v blížícím se obrození lidstva, jehož tucha hraje symbolicky ve východu slunce nad mořem a skvoucí se Slavii. Bylo by zbytečno podrobným rozborem jednotlivých !motivu stopovati, kterak revoluční dění na Slavii, sloučené s erotickým příběhem Ivanovým a Jadvižiným v jednotu dosti pochybnou, přímo parafrázuje osudy revolucionářské Evropy od propracované souběžnosti mořské bouře a sociální vzpoury až po shody v úradách povstalců i obraně zachránců korábu. V »)Evropě« však dějová tragika se nepřetržitě stupilovala, až vyrostla k mohutné katastrofě, tím tragičtější, 86 že nastala právě, když loď, očištěna od rozkladného teroru, se již blížila přístavu; ve »Slavii« sice od počátku druhého zpěvu neopouští příběh hranice tragična, ale přece postupně spěje ke ~mímému rozřešení: rozvadění Slované semknou se v peVll}r šik obranný, revolucionáři nadobro přemožení opouštějí loď, nejodpornějšího z nich, Petra, nemine spravedlivý trest, vůdce zákonné strany, Ivan, dojde splnění svých tužeb, a ani Vladimír, jenž po rytířsku nasadil »zbytečný« svůj život, nehyne neusmířen - báseň jako »Zimní noc« končí se apoteosou, kterážto není než odhodlanou odpovědí veškeré pesimistické skepsi o budoucností Slovanstva. ,. Jako v »:Evropě« orámoval Svatopluk Čech také 'Ve »Slavii« epický' příběh hojným živlem malebným a popisným; někde vyrůstá líčení mořské přírody organičtěji z děje, jinde hoví spíše jen básníkově mocně vyvinuté vloze deskriptivní, někde mú působiti 'kontrastně. Čtyřikráte ukázal se Svatopluk Čech přímo virtuosním mistrem mořských obrazů, pro jejichž teplé a syté barvy namáčel svůj štětec do vzpomínek na plavbu Černým mořem, překonávaje tak znovu veškeré české vrstevnické soutěžníky v malbě vodních scenerií. Po prvé hned při vstupu básně oddal se s rozkošnickJ'rm kolorismem kouzlům východního jitra, kdy zároveň plesaaí v barevných rytmech měnivé obrysy pobřeží, modré hloubky nebes se zlatými oblaky i zelené moře se stříbrnými hrami vln a pěn. Dvě malby náleží neúnavně vynalézavému popisovateli bouře: nejprve zachycuje její neklidně šumný příchod na koráb, pak její vrcholné běsnění na obloze nad mořem, střídavě se rozevírající sinými blesky a zase zející v mračné temnotě; dojmy světelné, zvukové i :pohybavé vystiženy při ,tom se stejnou účinností. Poslední bravurní kus malířské své vlohy Svatopluk Čech v obou básních položil do závěru básně, kde oslawa Slovanstva, kráčejícího vstříc veliké budoucnosti, provází plesný východ slunce nad mořem, které i s korábem i s blízkým pobřežím chytá a násobí barevné dary sluneční, zvláště štědře soustředěné na soše Slavie . na lodní přídi. Kromě popisného živlu doplňován jest děj i ve »Slavii«, stejně jako v »:Evropě«, do široka rozpřádanými diskusemi, do nichž Svatopluk Čech v obou básních vložil své politické a sociální kredo; v nich lze hledati ideové jádro těchto skladeb. Dozajista i tentokráte jsou ob- 87 doby mezi »Evropou« a»Slavií« zřeimy. jmenovitě rozsáhlá kontroversa Ivanova s Vladimírem připomíná dvojí rozvášněný rozhovor Rolandův z »Evropy«, jednak s Oastonem v 5., jednak s Pavlem v 7. zpěvu, a i pro diskusní projevy Čechovy a Ivanovy mohly by se shledávati analogie v starší básni. Ale tím by ani zdaleka nebyl vystižen význam těchto závažných partií, z nichž každá přispívá zároveň ke karakteristice svého mluvčího a zároven odhaluje novou stránku Ce· cllOva slovanství. Ano, možno říci ještě více: myšlenkově se dělí »Slavie« podle těchto diskusních partií na tři části. do sebe pouze povrchně zasahující. První ovládá básníkův blíženec Čech s otázkou po poměru své vlasti k politickým realitám Slovanstva, ztělesněným v Rusku. Druhá složka, nejrozsáhlejší a zárovei'l nejpromyšleněji vypracovaná, soustředí se kolem slavjanofila Ivana a jeho řešeni polského problému. Třetí částku vyplňuje záhada společenských reforem vyhrocená jakožto nihilistické hnutí na Rusi a zosobněná Vladimírem. Každý z těchto tří podstatných oddílů má hluboké pozadí kulturně dějinné, bez něhož by výklad »Slavie« zůstal kus~·m. Kresle všeobecnými a neúplnými rysy postavu Čechovu, která spíše vyhovuje záměrům alegorickým než zákonům osobní karakte~ ristiky, užil básník vlastních vzpomínek z plavby černomořSKé; i on sám vyjel si na Pontus. aby se osvěžil přírodou a lidem slovanského Východu a aby posílil svou víru ve vítězství svého kmene pohledem na moc pokrevných bratří, i on sám projel Černé moře s »vážnou dumou«, která se střídala s rozkoší vzněcovanou půvaby jižního kraje. Ale do postavy zádumčivého Čecha vtělilo se ještě něco více. V něm byl dán upřímný výraz oné dávné tradici českých stoupenců vzájemnosti slovanské, kteří již od národního obrození uvědomují si bolestně malost vlastního národa a jeho sil a proto chtějí se opříti o velikost i moc slovanských soukmenovců, hlavně politicky mohutných Rus!l, na něž pohlížejí tu materialističtěji, tu duchovněji· Tento Čech »dumných spánků« zosobňuje velIce určitě českť: slovanství předhavlíčkovské s rusofilskými sklony a nadějemi. K čemu položili základ Dobrovský s Puchmaierem, co vyjádřil neurčitěji Kollár a uvědomčleji Antonín Marek. co tvořilo důstojné pozadí nevážných a malicherných snah tlankových ve slavistice i v politice, co Svatopluk Čech sám nedlouho před tím formuloval ve štědrovečerním feuilletoně »Národních listů«, nadepsaném »Náš vánoční stro111«, to vše zachyceno jest 88 tímto blížencem básníkovým, leč skutečný živ,e! politický ustupuje II něho mnohem silnějšímu zájmu mravně kulturnímu. Ve vstupním Jeho monol9gu ozývají se však motivy, nadobro cizí našim vlasteneckým 'romantikům. Nelze nevzpomenouti si zásad ruských slavjanofilů, jestliže, podobně jako šestý psanec v prvním zpěvu ».Evropy«, loučí se Čech se Západem, odsuzuje ho v hořkých výčitkách: 'mravní podstata západního sivěta, jenž tolik obohatil duši v oboru poesie, umění, věd, zevního půvabu životního, neobstojí před přísným soudem etickým. Zcela podobně vytýkali slavjanofilští myslitelé ruští zestárlé .Evropě její nepravdivost a licoměrnost, mluvící o lidskosti a provádějící Pllemenllou zlo hu, hlásajtcí volnost národů ta ujařmující slabšího souseda v sobeckém pychu; také na křesťanské Rusi slavjanofilské dostávalo se řízného odsudku západoevropskému bludu, jako by moc značila zároveň právo, kteroužto nebezpečnou maximu Svatopluku Čechovi živě a opětovně stavěl před oči zvláště čis,tě germánský zjev Bismarkův, měnící takto v Gin filosofii Carlylovu. Polemiku proti těmto mravním omylům a vinám evropské civilisace obrací pak monolog Cechftv na palubě Slavie jiným směrem, oddávaje se úvahám o pravděpodobných výsledcích národního boje obranného a záchovného. Rozhorleně odmítá možnost, že by snad kdy ve všelidské uniformitě měly zaniknouti svérázné zvláštnosti jednotlivých národft, a prosí Prozřetelnost pro případ, že by snad přece měla se takto světokoule státi »hluchou, nudnou, bez barvy, básně, aby ani atomu jeho bytosti nedal prožíti tuto hrůzu« - ještě častěji ve »Slavii« ozve se tento motiv, který vyplynul zároveň z nadšenčho srdce přesvědčeného národovce jako z estetické mysli umělcovy, milující nade vše rozmanitost, barvitost, individuální svéráz. Vlastní slovanský svůj program vykládá Čech ve dvou hovorech s Rusem Ivanem, po prvé, když Ivan, vypověděl svůj milostný román, končí apoteosou Rusi a Slovanstva vůbec, po druhé ve zpěvu následujícím, když oba s bolestným úžasem pohlížejí na svár slovanských bratří na lodi; obě rozpravy navzájem se doplňují, nabývaiíce postupně hutnější reálnosti politické. Vyslechnuv Ivanův příběh lásky na panském sídle polském, který tak názorně osvětlil nepřeklenutelný rozpor rusko-polský, neoddal se idealistický Cech pochopitelné skepsi o shodě všeslovanské, nýbrž naopak souhlasil doslova s důvěřivým svým besedníkem, jenž všemu $9 navzf;lory radostně se kojí věrou ve velikou a nedalekou budoucnost Slovanstva za vedení Ruska. Český nadšenec zesiluje sám důvody, proč dlužno od Rusi očekávati netušené divy v děiinách, a příkladem uvádí vítězství vojsk Alexandra I. nad Napoleonem na Rusi, případ to, jímž vnitřní sílu ruského národa dokládali nejen přečetní spisovatelé domácí, se Lvem Tolstým v čele, ale i rusofilové čeští od dob Jungmannových a Čelakovského. A v jeiich duchu hledá stísněný, nikoli však beznadějný mluvčí českého národa na palubě Slavie útěchu pro českou »chudou výspu v moři cizoty« v slovanské pospolitosti, zvláště ve vzájemnosti rusko-české. Nepředstavuje si jí pouze po kollárovsku jako kulturní a literární výměnu duchovních statků, ale naopak ani jako politické podřízení se státnímu principu carské říše; jest ostatně nezcela jasno, co se svým řečníkem Svatopluk Čech míní, horlí-li o »družbě nesobécké« a Žádá-li, aby Čechové a Rusové byli »úvazkem jen lásky obepnuti, v němž každý po svém rozvíjel se volně«; to, co zde Sv. Čech pouze neurčitě naznačil, promyslil poněkud později Josef Holeček mnohem přesněji, reálněji a přesvědčivěji. Ruský státní i vojenský imperialism Ivanův, který se dovolává postupujícího sklonu světa k velikým celkům, Čech v zájmu národní humanity odmítá, míně, že by vedl k podobnému potlačování menších národů, jakého se již dostalo Polákům. Aniž se zmínil o tom, jak míní upraviti poměrů oněch Slovanů, kteří dotud nemají samostatného národního státu, hlásá solidaritu svérázných a svéprávných slovanských celků způsobem vzletným, ale příliš všeobecným, jehož formulace na počátku 80. let zněla příliš utopisticky: »Ne, budiž duše Slovanstva jak lyra, jež různé struny zlatou sponou svírá: tu mohutná necht zvučí ruská struna, s ní nechat polská ušlechtilá zvoní, k nim statečně se druží srbská iuná, i česká v to své skromné zvuky roníj nech každá tu svým vlastním hlasem hude, však jedna mysl at je v souzvuk ladí, a mrzký svár je nikdy nerozvadí - pak slovanský zpěv slavně zníti bude!« Krásnému, dvojnásobně básnickému obrazu je tu zřejmě cobětována určitost myšlenky; vábný program všeslovanské antologie sotva-může 90 vyhověti tam, kde bychom čekali alespoň pokus o plán obnovení politického. Velice vtipně ironisuje tento poetický, ale ne dosti skutečný obraz Svatopluk Cech sám v druhém zpěvu ústy Ivanovými, když těsně před bouří se na palubě rozpoutá prudká váda mezi Srbem a Chorvatem a zachvátí v zápětí všecky představitele slovanských národů. Tu sarkasticky se obrací Rus 'k Cechovi slovy: »Tot tvoje lyra slovanská! Slyš, brate, Ó slyš ten její souzvuk velkolepý! « Ivan sám zná v důsledném svém imperialismu jediný prostředek, totiž aby Rusko sjednotilo politickou mocí všecky nMody slovanské a podřídilo je svému pevnému žezlu, utvoříc z nich jediné' vojsko, jedinou církev, národ jediné řeči a zajistíc tak Slovanstvu bezpečí před nepřáteli. Ale Cech i nadále setrvává při svém národním individualismu, jehož zásad však neopakuje, nýbrž poukazuje k tomu, že Rusko, byt zevně ohromno a silno, přece není schopno sjednotiti Slovany v jediný národ, jmenovitě když vnitřní neduhy, zvláště nihilism, hlodají na jeho zdraví. Dále tato diskuse se nevede, neboť živelná i sociální bouře hned nato zachvacuje Slavii, a vůbec Cechova úloha v ději následujícím jest praskrovná. Přináší lék pro polomrtvou J advigu, ale ten sám nepřivodí jejího procitnutí ze smrtelné mdloby. Přimlouvá se, když Jadviga v Ivanově náručí otevřela zraky, u starého hraběte, aby požehnal svazku obou milujících srdcí, leč ,nedovede pohnouti zapřisáhlého Poláka, který sám musí si probojovati zápas mezi starou přísahou a prudký;m lidským hnutím otecké lásky. Plesá konečně nad symbolickými zásnubami Polky s Rusem, čerpaje odtud pevnou víru netoliko v obecné urovnání sporu rusko-polského, ale i v konečnou shodu všech národů slovanských, avšak jeho slova zatlačována jsou významnějším projevem nihilisty Vladimíra, jemuž dodává váhy i tragická situace, za níž umírající snílek žehná bratru soku, snaže se zároveň najíti vyšší shodu mezi vlastními utopiemi a tuchami slavjanofilův. V celku přiřkl Svatopluk Cech představiteli vlastního národu ve své skladbě skromničké místo chudého příbuzného. Nezasáhne rozhodně ani do revolučního děje na Slavii a do její záchrany, ani do románku lásky mezi Ivanem, Jadvigou a Vladimírem, ač dobré vůle' a ochoty mu nechybí. V rozpravách o dějinném poslání Slovanstva vyhrazuje pro svůj národ pranepatrné místo mezi početnějšími a významnějšími bratry a do bouřlivých diskusí o přerodu člověčenstva neodvažuje 91 vůbec se vmísiti. Žije z důvěry ve Slovanstvo a z naděje v jeho slavné příští. Jsa přesvědčen, že pak i českému národu dostane se práva, které zakládá výhradně na humanitě a národním sebeurčení, důsledně zamítá prostředky branné a politiku imperialistickou. Není realista, nýbrž snílek; není politik, nýbrž básník; není myslitel, nýbrž rétor - věrná to podobizna svého tvůrce. A přece nesporný typus: vedle starého českého vědomí vlastní bezmoci, hledajícího úponkovitě oporu v silnějším kmeni bratrském, projevila se touto upřímnou postavou též politická domácí nálada z rozhraní sedmdesátých a osmdesátých Jet, kdy se nikdo v Čechách neodvážil smělejší koncepce národní samostatnosti a politického sebeurčení mimo rámec daný tehdejšími poměry. - Ústřední postavou celé »Slavie« jest Rus Ivan. Příběh jeho lásky ke krásné Polce se svým tragickým zauzlením symbolickým vyplňuje na úkor veškeré souměrnosti skoro celý zpěv první. V revolučních zmatcích za mořské bouře ve zpěvu druhém osvědčuje se Ivan jakožto zachránce alegorického korábu i půvabné J advigy a poutá takto k sobě stále pozornost. V posledním zpěvu, v němž jest skutečný nedostatek epického živlu, rozřeší se šťastně Ivanův poměr k J,advize, a tak v závěru skladby slunná apoteosa soustřeďuje se na blaženou hlavu Rusa a jeho polské nevěsty. Z ostatních postav je nihilista Vladimír Ivanovým rodným bratrem, Čech alespoň jeho důvěrným přítelem, s oběma zapřádá dlouhé rozpravy, v nichž sám vykládá zevrubně své politické i sociální názory. Ale ani tento Ivan - již jméno jeho poukazuje k typisačnímu záměru - není individuálně prokreslená osobnost, žijící jedinečným životem podaným s intuiční silou básniCkou, nýbrž veškeré jeji rysy, seskupené bohatěji, než tomu bylo u matného Čecha, ovládá básníkův úmysl vytvořiti ideální prototyp novověkého Rusa, který by ztělesňoval schopnost i nárok svého národu stanouti na vůdčím místě ne toliko Slovanstva, ale veškerého obrozeného člověčenstva. Vytvářeje takové příkladné schéma, opřel se Svatopluk Čech o některé své zkušenosti s mladými ruskými důstojníky, které učinil jednak za černo-. mořské plavby na Cesarevně, jednak za krátkého pobytu v několika kavkazských stanicích vojenských, o čemž podávají zprávu i jeho črty cestopisné. A však přílišná krátkost Čechova pobytu na Rusi, jakož i jeho plachá uzavřená povaha způsobily, že jeho přímé znalosti ruského národního karakteru zůstaly jen povrchními; spoléhal tedy raději na dojmy a vzpomínky z četby ruských spisovatelů. Z llich přijal od 92 starších romantiků celkové obrysy Ivanovy povahy, kdežto jeho názory si zkombinoval většinou podle ideí myslitelů slavjanofilských. které k Svatopluku Čechovi přicházely patrně většinou prostředím novinářským, ztrácejíce leccos ze své původní čistoty. Ivan jest pravá postaJva čechovská: dokonalý hrdina, který nadobro jihne v citu lásky. Ačkoliv básník se nezmínil ani slovem O jeho společenských poměrech a jeho rodinném původu, přece poznáváme v něm pravého šlechtice. Výtečný jezdec a střelec nepohrdá ani panskou hrou v šachy; vzdělaný milovník krásné literatury jest horlivým politikem; smysl pro výtvarnou i přkodní krásu pojí se u něho se skvělou a cvičenou výmluvností. Pohled na mořskou bouři jej opájí, ale jakmile udeří hodina nebezpečenství na korábu, ihned Ivan vyměňuje pozorování a dumu za statečný čin a svou odvahou, prozíravostí, rázným vystupováním a organisačním smyslem potře vzpouru i zachrání loď, jíž v osudné chvíli zcela .nahradí kapitána. Rytířská jeho mysl neváhá ani vteřinu. když jde o to, varovati znepřáteleného polského hraběte a pozděii se za ieho milovanou dcerou vrhnouti do mořských vln; pomůže oběma a osvědčí se také jako nejšfastnější vůdce spojených slovanských národů při obraně ohrožené Slavie. A tento rek jakoby ze žuly, který též v politice slovanské se projevuje stoupencem vlády pevné ruky, trudí se až k zoufalstVÍ cito •. vým dobrodružstvím lásky, dočasně zmařené plemenným rozporem mezi Rusy a Poláky. Vybraná plavovláska Jadviga, v domě jejíhož otce jest pacientem a hostem, okouzlí jej milostně na první pohled; její zrak i řeč probouzejí v něm serafické snění jinochovo o ženském ideálu; netnaje mnoho příležitosti poznati Jadvigu přímým stykem, dohaduje se její skutečnosti rytířskými dohady. Setkav se s ní poznovu a překvapen tím, jak předhonila oslnivá realita i nejsmělejší představy toužebného srdce, Ivan nedovede již potlačiti vyznání lásky, které opakuje před Jadvigou i před jejím otcem, nedada se odstrašiti odmítnutím obou hrdých polských duší, stavějících příkaz národní nad tužby srdce. Neol:>m.ěkčÍ jich a ocítá se na pokraji zoufalstVÍ, které rázem, když naskytne se romantická příležitost, mění se v prudké rozhodnutí unésti J advigu třeba násilím. Leč mužná jeho dvornost i přísný smysl pro čest podřídí se pyšně důsledné vůli dívěině, a Ivan odnáší si z polské episody palčivou ránu, kterou setkání s J advigou na lodi znovu rozjítří a jež se zacelí teprve, když jeho statečný čin dobude si vytoužené 93 Polky na dravém živlu i neústupném otci. Takto zápasí Ivanova láska k J advize výhradně s překážkami zevními, kdežto milostný vztah obou vůbec nemá od začátku dramatického vzrušení, jsa takřka samozřejmý, zvláště když s obou stran zazní otevřené vyznáni. Erotický cit i zde zůstává úplně konvenčním, a básník se spokojuje tím, že pro něj vynalézá půvabné dekorace lyrické, zvláště štastné tam, kde náladově vyjadřují ducha prostředí, v němž příběh lásky se odehrává. Ale při tom trpí »Slavie« povážlivou jednostrannosti. Kdežto staropolský svět panské kultury i s romantickým rámcem přírodním oživen jest kolem starého hraběte a jeho dcery s důvěrnou názorností láskyplného štětce Matejkova, chybí Ivanu samému naprosto podobné životní pozadi. Ale Sv. Čech neznal z přímého názoru ruských »šlechtických hnízd« a patriarchálních oblomovek, jež si jakožto střediska staroruské osvěty kořenů až předpetrovských pravděnejpodobněji přimýšlíme doplňkem k Ivanově typicky ruské a urozené osobnosti, a protože nemínil se spokojiti pouhými parafrázemi slovesnými, nechal hlavní postavu »Slavie« zmítati se s milostným jejím bolem i s politickými jejími sny ve vzduchoprázdném prostoru povšechné, životně nezakořeněné abstrakce. Jak daleko zůstal tu Svatopluk Čech se svým matným Ivanem za teplou realističností »Evžena Oněgina«, jehož tvůrce vzývá v předzpěvu »Slavie«! Daleko více než svými činy a citovým svým životem zajímá Ivan svými názory, které za plavby na Slavii rozvíjí v pohnutých diskusích s přítelem Čechem a s bratrem Vladimírem. Vážnost a zápal, s nimiž Ivan zásady své pronáší, jsou v dokonalé shodě s jeho krásnou mužnou povahou, avšak jejich vlastenecký a politický obsah sám nemá vůbec osobního zbarvení, ani individuální motivace. Vyznačiv vlastní své stanovisko skromnými námitkami, vloženými do úst vlastnímu představiteli českého národu na palubě Slavie, básník učinil Ivana hlasatelem slavjanofilských ideí, které se déle než půl století rozléhaly v ruském písemnictví a novinářství a s nimiž v celku sympatisoval. Ale ani v tlumočení Ivanově, s nímž se Svatopluk Čech nikde nadobro neztotožňuje, nevystupuje slavja'l1ofilství celé, tím méně slavjanofilství původní, nýbrž pouze určitý jeho úsek, podstatně zbarvený národním liberalismem čechovským. Starší slavjanofilství ruské vytvořilo za mocného, byt popíraného vlivu idealistického myšlení a historickofilosofického romantismu ně94 meckého svou filosofii dějin v téže době, kdy z obdobných podnětů ideových vznikalo na polské půdě národní mesiášství a v Čechách konárovská koncepce slovanské vzájemnosti na základě humanitním. Toto trojí obrodné hnutí všelidských cílů a národně mravního patosu se navzájem vylučovalo, ježto každý z národů slovanských vkládal do něho vedle své tradiční duchovní vzdělanosti také zvláště kus své osobité povahy kmenové. Jmenovitě v Čechách nemohlo býti a také nebylo pochopení a zájmu pro náboženskou filosofii dějin J. V. Kirějevského, pro bohoslovecké myšlení A. Št. Chomjakova, pro hospodářsko-politické úsilí J. f. Samarina, ani pro dějezpytné výklady K. S. Aksakova. Jejich nábožensky vlastenecká důvěra v obrodnou moc :ruského národního pravoslaví, jejich pokorné zříkání se osobnostních práv ve prospěch obecné, věrou posvěcené pospolitosti, jejich mystický kult prostého instinktu, vítězícího nad poznáním a vÝvojem rozumovým, odporovaly úplně myšlenkovému směru soudobých Čech, jejž určoval jednak osví{;enský demokratism tlavlíčkův, jednak syntesa liberalismu a křesťanství, provedená v reformačním duchu františkem Palackým. Naopak ony částky slavjanofilského učení, které se v celku shodovaly s myšlením českým a které ostatně ukazovaly nejurčitěji ke společnému původu v německé romantice, byly v Čechách běžny z pramenů domácích: ať šlo o dějinnou ídealisaci pravěkého bytu a karakteru slovanského, ať o tvořivou touhu po jednotné a celistvé kultuře národní, ať () přesvědčení, že podle dialektického procesu dějinného připadá nyní Slovanúlll vľidčí místo v Evropě. Též o Ivanu ze »Slavie« dlužno říci, že tyto zásady, které celkem neurčitě hlásá, přejal z myšlení českého, nikoliv od ruských slavjanofíW z moskevské skupiny Kirějevského, od níž jej především dělí stanovisko náboženské. Tento dokonalý ruský šlechtic, honosící se přísným smyslem pro čest a statečnost, jemně vnímající umění a chápající vědu, neprojevuje ničím náboženského života: neprobudí se v něm ani, když Ivan, zdrcený odmítnutím Jadvižiným, při odjezdu ze zámku zastaví se u staré hrobky, ovívané dechem smrti, ani když hledá záchranu ve svém zoufalství lásky, kde by člověk opravdu náboženský - a tím spíše pravoslavný slavjanofil - vzýval Boha, tam Ivan hledá útěchu a posilu v citu vlasteneckém. Proto v jeho tragickém rozporu s polskou hraběcí rodinou nemá rozdíl víry významu sebe menšího, a Ivan si ani neuvědomuje, že ho od Jadvigy dělí také náboženství; 95 výslovně mluví pouze o '.»hrázi rodu, vlasti, o hříších tu i tam, zarostlých hrobech«, nedotýkaje se ani myšlenkou rozporu katolictví a pravoslaví. Bylo by však zhola nesprávno tvrditi, že pouze Svatopluk Cech potlačil ve slavjanofilství náboženskou stránku ve prospěch ideálů národně politických, a vysvětlovati proto pojetí Ivana jako dusledek čechovského liberalismu, který se odvracel od náboženských hodnot národního probuzení. Také na Rusi v šedesátých a sedmdesátých létech opouštěli slavjanofilové náboženskopoJitické ideály Kirějevského a Aksakova a nahrazovali je vzájemností slovanskou rázu čistě světského, spojující panslavism pod carským žezlem s kulturní vzájemností kollárovského způsobu; i k nám zaléhaly podobné projevy ruských slavistů A. :F. lIilferdinga a O. :F. Millera, věrných to přátel národu českého. Rusko, opírající se spíše o svou početnou velikost a státní moc, než o své pravoslavné náboženství, a silné spíše ryzostí svého lidu i starodávnou původní osvětou, než čistotou svého živého křesťanství, mělo stanouti v čele sjednocených slovanských národů, nikoliv již v popředí veškerého křesťanstva. Mladší toto slavjanofi1sví zesvětštilo a zpozemštilo ideály svých předchůdců, kteří byli daleko filosofičtější a. také smělejší; v rukách filologů a historiku stalo se ideovou oporou vědeckého ba dání, kdežto ve dvorských a vládních kruzích nepohrdlo úkolem posilovati a zdůvodňovati samoděržaví ve státě, v církvi i s jeho choutkami imperialistickými. Od těchto pozdějších slavjanofilů,. jejichž zásady v několika odstínech a s nestejnou měrou skutečných znalostí Rus'ka tlumočili u nás novináři, shromáždění kolem »Národních Iistů«, Josef lIoleček, JaromÍ'r IIrubý a Josef V. Kalaš, čerpal své zásady též Ivan ze »Slavie~<. Jeho životní obzor a zdravý smysl pro skutečnost mu však brání, aby neupadl v úzkoprsé odbornictví učených slavistů, kdežto svobodomyslný duch celé básně chrání jej před autokratickými omyly carských reakcionářů. Východiskem Ivanových úvah o poslání Slovarnstva a Ruska jest čistě slavjanofilský názor, že »svět západní zvolna stárne, vadne«, a že »do chudých žil a cév z východu zakypí mu nová krev a hruď Evropy osvěžená zmládne«. Jíž koncem šedesátých let soudil velmi podobně Cechův předchůdce Václav Šolc, prorokoval-li, že »chorobný svět jak stařec nade rovem oživne zpěvným slávských rodů slovem a nových krás se zaskví růžnou pletí«; v »Evropě«, jmenovitě v prologu propra96 coval Svatopluk Čech negativní stránku této zásady, v úvodním monologu svého krajana ve »Slavii« prohloubil kritiku licoměrného západu, hrozícího mezinárodní nivelisací se stanoviska českého. Ve shodě s tím posuzuje mladý Rus velmi nepříznivě osvětu západoevropskou, upíraje jí pravý vzlet a uměleckou svěžest. Dokonalé obrození lidstva - ne sice náboženské, jak hlásali ruští slavjanofilové ze skupiny Kirěievského, ale všeobecně kulturní - očekává Ivan od Slovanů: »Slovanstva génij vnese v lidstva žití švižnější ruch, teplejší srdce tluk, dá nový po vzlet duchů vlnobití a strunám citů vdechne nový zvuk. On s mOhutrzostí měkkou něhu svíže a k síle přidá kouzlo lahody; on přivine zas člověčenstvo blíže ku ňadrům poesie, přírody!« K této úloze citového omlazení člověčenstva a zdravého návratu k přírodě vidí Ivan v čele ostatních národů slovanských především povoláno Rusko; jako jeho romantičtí básníci velebí je pro jeho rozmanité půvaby přírodní, jako slavjanofilští psychologové duše národní spoléhá na »1idu ruského cit dětinný a jeho .prosté nezkalené mmvy«. A úplně souhlasně s nimi zavrhuje cizí příměsky národního bytu ruského; odstraniti je - tot nalézti pravou osvětu, způsobilou, aby zahájila nové, lepší období člověčenstva. Ivan, lhostejný k jakékoliv koncepci teokratické, žádá po ruském státu, aby přistoupil k spojení Slovánů za účelem všelidsky obroditelským, a výslovně si představuje podřízení všech slovanských národů ruskému carství »se zbraní jednou, křížem jedním v čele, s jedinou řečí pro sluch nepřítele«, což vyvolá Čechův rozhodný protest. Že tento slavjanofilský imperialism ruského slohu jest právě tak málo domyšlen jako Čechova kulturní vzájemnost slovanská po způsobě kollárovském, vysvítá z Ivanovy prudké srážky názorové s Vladimírem. TýŽ Ivan, který byl hotov hromadné velikosti slovanské obětovati osobité zvláštnosti jednotlivých národů, brání se velmi rozhodně bratrovu socialistickému požadavku »jednošatosti a jednotvárnosti« všelidské a vykládá touhu po odlišnosti národní z po-' třeby lidského srdce po změně, po kráse, po poesii. Vůbec v této prudké ideově půtce s nihilistickým pokrevencem osvědčuje Ivan, že jest povahou po výtce estetickou, pro niž život beze vzletu, bez cito- 7 91 vého nadšení, bez ideálu, nemá hodnoty; kus staršího romantismu ruského, jaký touží, dumá a sní v melodických verších Žukovského, vane z těchto jinošských tirád Ivanových. Obvyklým svým způsobem básnického a myšlenkového protikladu postavil Svatopluk Čech proti Ivanovi jeho mladšího bratra Vladimíra,jenž, třebaže opakuje rysy několika revolucionářů z ».EvroPY«, jest daleko nejzajímavější postavou celé »Slavie«, a to nejenom proto, že s hutnou srostitostí shrnuje' v sobě hlavní revoluční typy ruské od 60. a 80. let, nýbrž zejména proto, že na rozdíl od ostatních povah v básni, jednolitých až ke ztrnulosti, kypí a kvasí rozpory skutečně dramatickými. Teoretický zastánce společenské rovnosti a úplného osvobození proletářstva jest netoliko vychováním, ale i povahou a zvyky mladý aristokratický rozkošník, jenž ochotně podléhá ženské-j mu vděku, svodům vybrané tabule a požitku vonné papirosy. Oslavovatel bouře v přírodě i ve společnosti zděsí se, když skutečnému povstání na lodi pohlédne v urputnou tvář, a ačkoliv v zásadě hlásá nutnost bezohledného převratu, hrozí se krveprolití a varuje své důslednější druhy revoluční před ním. Jest velmi neústupným ideologem, a.však prohlašuje ke konci bouřlivé diskuse s bratrem, že vlastně nemá zásad, a zároveň vyznává, že bořivou a útočnou svou chut sám pokládá za pouhý chvilkový rozmar ducha v podstatě lhostejného, jemuž konec konců veškeré lidské usilování jest směšno. Nevěří lidstvu, ani sám sobě, a proto kolem jeho vzdorných rtů hraje stále trpký posměšek odporu a pohrdání. Jako v životě, tak i ve smrti projeví se tento rozervaný agnostik a nihilista mužem velmi nedůsledným. Socialistický nadšenec odvrací se od revolučních vzbouřenců, s nimiž jej spojovaly spíše společné záští a hněv, než společná láska, a nasazuje proti nim život za polskou a'ristokratku, když byl před tím svou zprahlou duši chvalořečníka nové střízlivé koetův byl tou měrou vyčerpán jednak Ivanovým románem lásky, alegorisujícím rozpor rusko-polský, jednak ideovými rozpravami obou bratří, Vladimíra a Ivana, o životních otázkách Ruska, jednak daleko .skrovnějšími výklady Čechovými o řešení poměru jeho národa k ruské velmoci, nezbylo potřebného místa pro básnické ztělesnění a zásadní objasnění ostatních problémů vzájemnosti slovanské, jež patrně neležely původně nikterak mimo osnovu »Slavie«. Teprve ve druhém zpěvu vynořují se na palubě Slavie zástupci jednotlivých menších národů slovanských, karakterisováni jako na jinotajitelném obraze buď krojem nebo dějinnými vzpomínkami. Básník nepopřává žádnému z nich více než jedinou sloku, která v hutné zkratce shrnuje trest národních dějin' a zároveň typisující obraz jeho rodného kraje, Černohorec a Bulhar dostali po sloce hrdinské, Malorus se Slovákem po strofě elegické, kdežto Slovincům a Lužičanům věnovány jen chvatné, nikoliv však bezobsažné zmínky. Do' tohoto souzvuku slovanských pokrevenců, dorozumívajících se snadno řečí i sympatií, přimísil Svatopluk Čech prudkou disonanci mezi Srbem a Chorvatem, jež »mrav, jazyk, písmo, dějiny i víra« znepřátelily tak, že i na lodi sahají proti sobě po zbrani. Co jest zde vlastním podnětem jejich sporu, nepovídá však básník, rovněž jako si prominul jakoukoliv individuální kresbu jejich povah, spo-· lečenské příslušnosti, ano i fysiognomie; zato pro znázornění jejich vády, jitřící tolik Ivana i Čecha, vypracoval zálibně přirovnání faktury a šíře homérské. Tento svár propuká pak znovu v osudné chvíli, když koráb jest ohrožen živlem i povstalci; se zřejmým alegorickým zřetelem 105 obrátil Svatopluk Čech jejích spor i k tomu, kdo má říditi obranu Slavie" zda mladý Rus či ctihodný polský šlechtic, až tento sám rozhodne vášnivé rozpory pokrevenců ve prospěch Ivanův. Při dalším hájení korábu mají tito zástupci slovanských národů, z nichž jediné Černohorec vystupuje poněkud v popředí, podíl pouze dekorační a také při závěrečné apoteose rusko-polské shody za východu slunce nedaleko přístavu tvoří toliko štafáž skupině pěti osob, objímajícího se Ivana s J advigou, žehnajícího hraběte, smírně umírajícího Vladimíra a uspokojeně blahořečícího Čecha. Nepřesvědčilo-li o vnitřní nutnosti a pravdivosti ani řešení základního problému »Slavie«, že totiž citová dohoda, alegorisovaná zde sňatkem, překlene se nad odvěkým nepřátelstvím mezi Rusy a Poláky, ani optimistická odpověď ke druhé zásadní otázce básně, že revoluční hnutí na Rusi podřídí své úsilí slovanské snaze o obnovu světa v duchu sociální spravedlnosti, uspokojuje tím méně myšlenkově ne zdůvodněná a básnicky neztělesněná důvěra Svatopluka Čecha, že hravě a rychle jako na korábu Slavii budou odčiněny křivdy způsobené slovanským národům dějinami i vyrovnány vzájemné rozpory mezi nimi. Právě alegorický rámec »Slavie« žádal si, aby otázka slovenská byla uvedena do konkrétního vztahu k Čechovu požadavku mnohostrunnosti a přece souzvučnosti lyry slovanské; aby Ivan, hlasatel silné jednotné Rusi, vládkyně nad ostatními Slovany, zaujal stanovisko k Ukrajincům, kteří tu vystupují jako národ samostatný; aby byl alespoň poněkud osvětlen náboženský a kulturní konflikt Srbů s Chorvaty, a snad aby také u příležitosti odlišování Černohorců od ostatního Srbstva bylo pověděno, zda básník představuje si další zdárný rozvoj jednotlivých národů slovanských spíše v mezích historickopolitických individualit čili zcela důsledně podle požadavků národního sebeurčení. Právě zde mohl a měl ukázati, že postoupil nad abstraktní slovanskou vzájemnost Kollárovu, z níž vyšel a kterou z oblasti jazykově literární přenášel do života mravně kulturního a poněkud neurčitě i politického. V této příčině nelze ve »Slavii« znamenati valného pokroku proti názorům vlastenecké romantiky probuzenské, od níž se Svatopluk Čech liší leda spravedlivějším stanoviskem k Polsku a hlubším pohledem do ruské skutečnosti; ale i tu snaží se zmocniti politického jádra slovanské otázky citem, nikoliv rozumem a příliš ochotně se poddává optimistickým svodům příliš smířlivého srdce slovanského humanisty. Vůbec hoví celková 106 koncepce »Slavie« úplně Čechově osobní povaze, a to v ladění, jež po jinošské ohnivosti přinášela první léta mužná: jak skromně, ba bez národního sebevědomí staví se postavou svého krajana k otázkám slovanské politiky! jak plaše vyhýbá se všemu, co jest v ní nepřeklenutelné a nesmiřitelné! jak naivně připouští kterékoliv řešení, jen když jest smírné a souladné! Bylo by však křivdou, kdyby přes to přese vše bylo Čechově »Slavii« upíráno, že podstatně obohatila české básnictv~ věnované šíření slovanské vzájemnosti. V jed n o m směru přinesla sem tóny docela nové: tam, kde postavou Vladimírovou a jeho zásadami, jakož i alegorickým povstáním na lodi Slavii důrazně poukázáno k tomu, že otázka budoucnosti Slovanstva se nikterak nevyčerpává výhradními snahami politickonárodními, nýbrž že obsahuje také závažný problém sociální; obrozenského kollárovce, zachovávajícího národně romantické tradice otcovského domu, doplnil tu důmyslně myslitel a básník »Adamitú« i »Evropy«, hloubaiíci o novověkých záhadách společenských a mravních. Opakoval sice v nejvzrušenější části své skladby dějovou zápletku starší, mnohem konkrétnější básně vlastní; ztlumil žár a var rozkladných a sopečných ideí příliš hladkou a urovnanou rétorikou; zeslabil temné a zoufalé patos nihilistických protestů matně optimistickým závěrem, ale přes to ve Vladimírovi, přesvědčivé to postavě, zosnované na základě studia revoluční ideologie ruské a jejího domáciho ztělesnění slovesného, vytvořil typ pro básnictví české nový a nejen literárně pravdivý, nýbrž též dějinně památný. Se slavjanofilským svým protichůdcem Ivanem, který rovněž svědčí o důkladné znalosti ruských proudů kulturních, s romantickou dvojicí polskou, zasazenou do propracovaného obrazu polského svérázného bytu, soustřeďuje na sebe Vladimír hlavní pozornost čtenáře, ačkoliv co chvíli ji odvádějí dlouhé popisy krajin a náladových výjevů, libovolné vložky lyrické a rozpředené partie řečnické. Vrstevnická kritika formalistická, která se »Slavií« zabývala zevrubněji teprve, když jejím knižním nezměněným otiskem byla zahájena r. 1884 Šimáčkova »Kabinetní knihovna«, pokoušela se dovoditi, že. báseň Čechova jest i po stránce čistě umělecké dílem bezvadným; nejpromyšleněji provedl to široce založený rozbor Kabelíkův. Uvažovala úzkostlivě, zda ji dlužno řaditi mezi eposy reflexivní, či spíše vymeziti jako alegorii metaforickou - a domnívala se, že takovým 101 druhovým urcemm zachrání její slohovou roztříštěnost, VZplra]1Cl se běžným kategoriím literárním. Ač si nezatajovala, že nepoměrná délka Ivanova vypravování rušivě se dotýká komposiční úpravy skladby, přece usilovala o to, aby rozčleněním děje do pěti hlavních vrstev dramatické akce dokázala zamýšlenou i dosaženou úměrnost díla. Avšak těmito dobře míněnými pokusy nebyl přece postižen vlastní význam Čechovy »Slavie«, který nesporně spočívá v jejím politickém a myšlenkovém obsahu. Pozdější posuzovčlltelé básně uvědomili si to, jakmile rozpoznali, že vůči »Evropě« není »Slavie« nikterak uměleckým vzestupem, nýbrž že se v ní zřejmě projevuje ochabování tvůrčích sil básníka předčasně stárnoucího. Ale tím naopak stupňoval se u nich zájem o dějinnou náplň této alegorie,-odvažující se místy i prorocké tuchy do budoucnosti. Když r. 1905 po nešťastné válce s Japonskem vypukla první ruská revoluce, a český kritik socialistický r. V. Krejčí si pospíšil ji uvítati, nezapomněl pokloniti se Svatopluku Čechovi za »Slavii«, že v ní správně věštil proletářský převrat na Rusi, a citovati závěrečná slova umírajícího Vladimíra. Také za třetí, bolševické, revoluce ruské r. 1917 a 1918 bylo vzpomínáno setby Vladimírovy, avšak s hořkou výčitkou, "plně v duchu básníka, stojícího výslovně na straně Ivanově. - Kolem »Slavie« kupí se obsahově i časově několik básní, částečně příležitostných, v nichž Svatopluk Čech dílem obměnil, dílem rozvedl témata nadhozená ve veliké skladbě slavjanofilské. Nadšeně vzrušený cit okřidluje v nich myšlenku většinou jen průměrnou; barvitý obraz krajinný neb dějinný dodává celku názornosti; značný náklad řečiíického důrazu provází patetické sloky, umně čll zdobně ustrojené. Sté výročí zrozenin otce ruské romantiky Vasila Andrejeviče ŽUkovského dalo vznik ódě o třech slokách, jakoby vyňatých z Ivanova a Čechova vzletného rozhovoru na počest národní velikosti 'ruské. Postava pěvce-vojína, který bohatýrskou notou i lyrickým sněním, oproštěním se ode lživého klasicismu i plodnými vztahy k básnictví západnímu připravoval cestu Puškinovi a Lermontovu, načrtnuta tu několika jednoduchými rysy na pozadí hrdinské doby ruských dějin novověkých, zápasu to protinapoleonského, z něhož ve shodě se slavjanofily čerpal Svrutopluk Čech zvláštní důvěru v sílu ruského národa. Cosi divadelního provází i těchto několik beznáročných veršů: vojenské stany, v kterých »na srdce tiskna varito i zbroj«, sní a zpívá Žukovskij, 108 ozářeny jsou odlesky hořící Moskvy; sláva vzdušného lyrika duhových křídel přirovnává se k záři jitřenky nové doby na obloze zardělé ranními červánky - i pro básníka modré květiny ruské romantiky potřeboval Svatopluk Čech útratné pompy dekorační. Jižní Slované byli ve »Slavii« značně zkráceni, a to tím spíše, ježto z nich básník předvedl konkrétněji pouze rozvaděného Chorvata a Srba, což vrhalo nepříznivé světlo na tytéž kmeny, jimž se v »tlandžáru« a »Zimní noci« dostalo apoteosy. Svatopluk Čech nahradil to alespoň částečně dvěma básněmi, první k oslavě chorvatského kraje, druhou na počest národu bulharského. R. 1881 vydal studentský spolek »Slavia« almanach ve prospěch záhřebských Slovanů, a tam poslal Svatopluk Čech kratičkou a prostou »VzJ)omínku«, zachycující sdruženě rýmovanými verši trochajskými cestovní dojem z léta 1875, kdy navštívil rodiče v Rasinji v župě velkovaraždinské; jiné kraHnné a národopisné zkušenosti tehdejší zpracoval již dříve v prosaické burlesce »Výlet do Chorvatska«. Ze slunné končiny kukuřice, vinohradů a kvetoucích dýní nezaznamenává letmého pohledu impresionistického, nýbrž přeskupuie jej v patriarchální selanku rázu takřka klasického. Nejde mu však o pouhou kořist výtvarnického oka. Rozhoupané zvony dědiny chorvátské zaútočí na srdce prudce připomínkou domova a dětství, uvádějíce dojatému poutníku slavjanofilskému zároveň na pamět, že Čech se může cítiti doma kdekoliv mezi pokrevnými bratry slovanskými. Toto mocné vědomí slovanské vzájemnosti spojuje chorvatskou vzpomínku krajinnou s obrázkem z bulharských dějin novověkých, jejž Svatopluk Čech asi o pět let později nakreslil patetickými rysy na pamět »Bratřím Miladinovům«. Právě k českému srdci mluví hlasem domáckým buditelské dílo a tragický osud bulharských vlastenců, Dimitrije a Konstantina Miladinovů, kteří roku 1862 byli otráveni v tureckém žaláři, vždyť, hledajíce v písňové tradici svého lidu prostředek národního obrození, postupovali cestou, po níž se již čtvrt století před nimi ubírali vlastenečtí romantikové čeští; politické osvobození Bulharska z tureckého a řeckého područí bylo jim konečným cílem stejně jako zajištění české samostatnosti národní předbřeznovým nadšencům českým. Nákladné sloky Čechovy, obměňující ve svých dvanácti verších útvar stance, vybírají ze života mučednických bratří vrcholné výjevy: v temnu vězení odmítají bratří Miladinové hanl~vé 109· pochybnosti o smyslu a úspěchu svého buditelského díla; horují v plamenném monologu o národních svých ideálech; sahají dychtivě po číši, v níž místo osvěžení pro vyprahlé rty nalit jest jed; jsou potupně mrtvi vyvlečeni ze žaláře, an bulharský lid dále snáší mrzkou porobu. Ale pak apoteosa: konečné zlomení tureckých pout a založení samostatného státu bulharského jest naplnění životního úsilí obou bratří, na něž vděčný národ nemůže zapomenouti, takže závěrečná, ryze řečnická apostrofa Dimitrije a Konstantina Miladinovů jest zároveň oslavou boje všech Slovanů za volnost, založenou na vědomí práva i mravnosti. Ještě zběžněji než politických otázek jihoslovanských dotekl se Čech ve »Slavii« problému slovenského; pouhou elegií bez jakéhokoliv výhledu do budoucnosti vyznívá jediná sloka druhého zpěvu »Slavie«, kde vystupuje zádumčivý Slovák, »hoch dobré líce«, tesknící po do-,. mově, karakterisovaném konvenčně třemi znaky, krásou horské přírody, svěžestí lidového básnictví a krutou porobou maďarskou. Když se r. 1885 v pseudonymně vydané básni »Na Váhu« k těmto motivům vrátil, propracoval je nejen se zálibnou virtuositou lyrickou, ale i se snahou o prohloubení myšlenkově politické. 2alná představa slovenské přítomnosti rýsuje se opět na stilisovaném pozadí krajinném, jehož náladu určuje jednak hustá tma noční, jednak chmurné šumění Váhu, zachycené působivou zvukomalbou. Dvojí hlas pře se v této smutné končině podtatranské, beznadějný nářek mužů žalujících do bezmoci uprostřed nepřátel, zvýšené samovolnou odlukou, přehlušuje tu okouzlující píseň dívčí plnou původnosti a! přírody. Mluveno literárně: Svatopluk Čech, který bedlivě sledoval duchovní život na Slovensku, jak svědčí zvláště jeho pozoruhodné ocenění básní liurbana Vajanského r. 1880 ve »Květech«, kolísal počátkem let osmdesátých mezi dvojím pojetím slovenské otázky, starším romantickým, podceňujícím odluku štúrovskou a zdůrazňujícím jednostranně lidové i přírodní prvky národní osvěty slovenské, a mezi novějším, politicky uvědomělým, které uvádělo ve spojitost slovenský separatism a stupňující se úspěchy persekuce maďarské; stačí srovnati B. Němcové »Chýši pod horami«, lieydukův »Cymbál a husle« neb liálkovo »Děvče z Tater« s oběma Nerudovými slovenskými kusy v »Knihách veršů«, aby vysvitl podstatný ten rozdíl. Svatopluk Čech rád by smířil obojí stanovisko, což ostatně není zvláště nesnadno. Rozpřádá do široka oslavu přírody a lidovosti slovenské a čeká odtud vyvření nových sil, ale zároveň volá Sloven110 sko k činu, k odvaze, k mužnosti a zvláště zpět do jednoty národní; to vše dodává mu dllvěry a léčí jej z temné melancholie, do níž naladěn byl vstup této básně, předjímající o deset let sloh »Jitřních písní«. Ale vlastní politická myšlenka zůstává zde přece zastřena přebujelým živlem dekorativním. Jinak v polemické básni »Malému národu«, která nebyla za Čechova života otištěna, a kterou vydavatel sebraných spisů Čechových položil do r. 1883, ač výrazově působí jako paralipomenon »Jitřních písní«, shodujíc se zvláště s proslulou protiněmeckou a protimaďarskou »Modlitbou« tamní. Zde, v prudké obžalobě Maďarů a v prorocké věštbě dějinného soudu nad nimi, překonala básnická publicistika česká po prvé úplně onen politický romantism, s nímž se na Maďary a jejich politiku, dědictvím po revoluci let 1848 a 1849, díval náš starší liberalism, přenášeje sympatie, získané Alexandrem Pet6fim, na Ludvíka Košuta. Nezapřel zde Svatopluk Čech sice podivu pro starší fáze dějin uherských a pro jejich zápas s rakouským zpátečnictvím, ale hned podrobil jejich celý veřejný, politický a kulturní byt ve přítomnosti přísné a při tom věcné kritice, řízené stanovisky národního sebeurčení, dějinné humanity, politické mravnosti, při čemž nemluví Čech pouze jako obhájce Slováků, nýbrž všech národů, snášejících křivdu od Maďarů, »tyranů běsných, ale tyranů malých«. V řečnicky úchvatné gradaci, zesilované stále příkrými antitesami, dospívá básník ve třech hněvných slokách závěru k prorockému vylíčení konečného maďarského pádu. V duchu politickodějinné koncepce, na níž jest zosnována také »Slavie«, přisuzuje Svatopluk Čech opět R.usku, aby »zbojníkovu slávu trpasličí srazilo do prachu ranou strašlivou«; až na tuto představu, splnila se po světové válce r. 1919 Čechova věštba o maďarském pádu do slova a do písmene. Před vydáním »Jitřních písní« nenapsal Svatopluk Čech tak mohutné invektivy politické, konkrétní v názoru, hutné ve výrazu a prosté veškerého zbytečného dekora. Snad by při konečné úpravě byl urovnal ještě některé nepřesnosti rytmické i rýmové a odstranil zbytečné opakování některých představ a obrazů, avšak pronikavější redakce nepotřeboval tento úchvatný výkřik pobouřeného svědomí, jenž pouze z posvátné potřeby mravní se dovolává dějinné Nemese; proto nesnadno říci, proč Svatopluk Čech neodevzdal báseň »Malému národu« veřejnosti ani časopisecky, ani v souborném vydání svých spisů. - Lhostejnost, s níž Svatopluk Čech ve »Slavií« sledoval reá\ní 111 vztahy svých postav, zavinila, že čtenář nenabývá jasného obrazu o tom, kam vlastně, kromě R.usů a polské dvojice, cestují jednotliví slovanští poutníci na černomořské lodi; jsou to cestovatelé pro zábavu a poučení či vystěhovalci? Ani z daleka nedotýká se báseň otázky vystěhovalecké, tak významné pro nejeden slovanský národ, která jej samého nemálo znepokojovala; kdyby byl nějak uvedl na přetřes české vystěhovalecké kolonie na Volyňsku, byl by měl názorný příklad pro Ivanovu a Čechovu diskusi o poměru ruské státní moci k příslušníkům jiných slovanských národů. Příležitostný podnět povzbudil ho, aby se zamyslil nad národním významem české emigrace v Americe. U příležitosti dobudování obnoveného Národního divadla pojali američtí Čechové úmysl, že, stejně jako krajané ze všech končin vlasti (;eskoslovenské, přijedou se hromadně poklonit symbolickému paláci národního umění v Praze, a tato jeiich triumfální návštěva v Čechách v červnu r. 1885 značí památný mezník ve stycích česko-amerických, udržovaných prakticky Vojtou Náprstkem a literárně Jas. V. Sládkem. Od chvíle, kdy 13. června vystoupil v tfamburce z lodi Westphalia mnohohlavý zástup českoamerických divadelních poutníků a poutnic, neustávaly takměř slavnostní projevy. Literatuře zůstalo ze slavností těch několik památek. Mezi četnými verš ovci, kteří americké krajany zahrnuli proslovy a uvítacími skladbami, nechybí ani jména předních básníků tehdejších: lieydukova prostoduše srdečná a zpěvně spádná báseň rozdávala se hostům při vjezdu do pražského nádraží; dvojí proslov Jaroslava Vrchlického, pointuiící obraz, myšlenku i cit s kypivou virtuositou, snesl se s úst recitátorů do hlediště Národ~ího divadla; Svatopluk Čech uvítal zaoceánské krajany delší básní v »Národních listech«. Nepodařila se mu naráz. Kromě ní napsal kratší a jednodušší proslov uvítací, jenž hlavně svým hlaholným refrénem o »vzmachu mužné síly, zápalu svatých snah a smělém vzletu vůle« nabývá rázu chansóny, určené pro recitaci v mnohohlavém shromáždění, odpovídajícím deklamátoru; ani myšlenkově ani básnicky nepověděl tu Svatopluk Čech nic nového a hodnotného. Prozrazují-li tyto tři sloky zřejmý původ improvisační, jest naopak patrno, kterak si Svatopluk Čech zálibně pohrával básní druhou, nesoucí se těžce zdobným slohem jeho nejnákladnějších skladeb a rozestírající své malebné i patetické slovo do široka pavím chvostem. První z vybroušených, ano přebroušených 112 slok vyvolává barvami sytě nanášenými krojovou i národopisnou pestrost československých poutníků divadelních. Nato rozvádí se zdobnÝm způsobem ódickým oslava Národního divadla, jehož význam básník pojímá šíře než pouze umělecky: »že karyatidou před lidstva týnem již nechcem být, než přejít hvězdný práh a svorně závoditi v lidstva ruchu, vším velikým, co dřímá v českém duchu«. Náhle s mocným účinkem zvukovým, přerušuje deklamaci poněkud ztmulou dramaticky uvedený slib amerických krajanů, jejichž sídla vyvolává básník typickými obrazy monumentální prostoty, že přijdou do staré vlasti osvědčit věrnost na život a na smrt. A hned nato karakteristika hostí, plnících tento slib, spolu s několikerou obměnou myšlenky o netušeném zmohutnění amerických Čechů; při tom, jako by přijímal nabízenou dlaň od zámořského krajana, vplétá sem Svatopluk Čech myšlenku i rým z prostoduchého veršování českého Američana F. K. Ringsmutha z r. 1884, praví-li: »lvěst hrdou nesete, že odnož lípy, již osud zavál na břeh Missisipi, tam pod korouhví volnou, hvězdnatou již korunou se pyšní košatou.« Pak již hlaholí v plenissimu básnicky řečnických varhan chvalozpěv uvítání, hostitelova radost a pozdrav rodné země; ani slovem neozývá se zde ona starostlivá skepse uvažující o národním dosahu českého vystěhovalectví, jíž nedávno byl podmalován příběh Bártova syna - nadšení chvíle nadobro tlumí rozumovou úvahu národního pedagoga. Určitěji než kterýkoliv jiný básník český r. 1885 dovedl Svatopluk Čech pojmouti kulturní událost za politickou skutečnost a pozdraviti tudíž v Americe něco více než exotickou dálku ciziny. Cítí, že občané Spojených států přinášejí k nám cosi nového, totiž onoho ducha svobody, onen zdravý vzduch šťastného občanství, po nichž básník sám prahl tak marně v domově nevolníkově: »Však také s vašich hrdě vzpiatých skrání cos zavanulo v naši dusnou tiš jak vzduchu jasnějšího čerstvé vlání z těch oblastí, kde k nebes hvězdám výš dlaň pevná vznáší prapor ohvězděný s volnosti reků nesmrtnými jmény ... « 8 118 I tentok!ráte politická koncepce Čechova nezůstává čirou myšlenkou, nýbrž vzestupuje ihned v oblast citových přání, nadějí a obav; jakmile básník promítl návrat amerických Čechů do národně politického ovzduší, ihned zMoužil, ihned zadoufal, ihned zavěřil, že uskuteční se den našeho konečného osvobozeni. Nemohl tušiti, že hodina ta udeří záhy, nemohl se také nadáti, že zámořští krajané budou z těch, kdo přiloží pomocnou ruku k dílu národní volnosti, a že sama Amerika přispěje svými tvořivými zásadami občanské svobody k tomu, aby uskutečněny byly nejhoroucnější a nejtrvalejší politické tužby československé. Přes to, mezi památnými projevy Čechova dějinného jasnovidectví, které se nejednomu současníku zdály utopiemi, a jimž teprve průběh světové války dodal úplné skutečnosti, nestojí na posledním místě závěr proslovu českoamerického: »Snad stěžnů tlum kdys moře spatří plouti, - či duše bláhové to marný sen? iímž' vlasti novou, velkolepou poutí syn dálný navždy bude navrácen, kdy v chorál bouřný o slavnosti jiné všech rozptýlených bratrů jásot splyne, až lid náš vroucí snahou, tvrdou vůlí co rovný bratr mezi národy chrám jiný, velký z věkovité žuly svým synům zbuduje - chrám svobody! « Skutečně to nebyl marný sen bláhové duše: stačila právě třetina století) a okouzlující vidina toužebné naděje básníkovy se naplnila. KAPITOLA TŘETf. »DAGMAR.« .A každému z nás aspoň jednou v žitf pfed okem duše světlý zjev se tfPVtl té [[ce nebeské, jež upfedena je z nejčistšího kouzla milosti, jímž tento život prozafuje žena, i takého, jejž země nehostí, než krásnější snad jiných světil kraje, jimž plamý odlesk ve snem lásky hraie" . • Pod marianským obrazem.' 1896. S vřelým zájmem a neúnavnou horlivostí vracela se vlastenecká romantika česká ve verši, výpravné próse i v dramatě k době národní dynastie Přemyslovců a vážila odtud náměty zaručeně dějinné i látky podezděné pouze lichým podáním kronikářským. Lásku k domácímu dávnověku doplňoval při tom oddaný podiv starým řádům slovan ... ským, které v nerušené čistotě shledávali dějepisci i básníci v Čechách až do věku třináctého; zápas národního uvědomění i původních mravti se západní vzdělaností i s němčivými snahami odrodilého panstva za času přemyslovských králů poutal zvláštní pozornost horlivých vlastenců, vyznávajících důrazně program jazykový; barvité kouzlo rytířského romantismu obestíralo svěžím svým leskem celý ten okruh látkový. I(romě »zlatého věku« obou Přemyslů, který býval líčen nejen jako první rozkvět české politiky mocenské, ale i jako požehnané období životní a umělecké kultury na naší půdě, vábily české spisovatele jmenovitě ony úseky domácího středověku, Zal nichž se národní dějiny střetly s dalekou cizokrajností, a kdy vzdálené země nevšedního přírodního zabarvení nebo národy odlišných plemen, krojti a mravů pohlížely s údivem na slávu českého jména: proto rádi opěvovali naši romantikové hrdinské činy svých předkti před branami Milána ve smavé krajině jižní a s císařskqu nádherou Rudovousovou po boku; proto, opírajíce se namnoze o básnické zprávy domněle staro- 8* IIi žitného Rukopisu královédvorského, se zálibou líčili srážku rytířského křesťanstva českého i moravského s exotickými Tatary; proto nad jiné oblíbeným rekem byl Přemysl Otakar II., vztyčivší zároveň s křížem českou korouhev nad zpěněnými vlnami chladného Baltu. Díla slovesná, která takto mínila vystihnouti českou dějinnou velikost, zůstala sama i po stránce dějepisné i umělecké pouze nepatrnými pokusy skrovné ceny. Zakládala se na kalných zprávách kronikářů a na povrchním zpracování dějepisců před Palackým; nepronikala k hlavním politickým ani myšlenkovým kořenům 7;obrazovaných dob; nedovedla odíti suchou kostru zevních událostí kvetoucí pletí názorného života minulosti; přidržovala se pochybných slovesných útvarů konvenčně romantických. Vlastenečtí epikové toužili nejprve po tom, aby dali mohutné látce vznosnou formu jednotného eposu, pro nějž úctu a lásku opětně vznítilo lžiklasické století osmnácté, nepovznesší se v této věci ostatně nad neústrojné napodobení starších vzorů antických i renesančních, ale umělecky ztroskotali úplně oba epikové těchto záměrů na naší půdě, jak suchopárný český veršovec bez tvůrčí jiskry Vojtěch Nejedlý, tak květnatý německý epigon značného sebevědomí a chudičké invence Karel Egon Ebert. Mladší pokolení správně nahlédlo, že se ona honosná forma zatím nadobro přežila, a že těžkopádné epos v západních literaturách vždy více ustupuje rušnějším cyklům romancí soustředěně dějových neb zatížených moderní refleksí; pro první druh se rozhodl učený nohsled německé romantiky Jan Erazim Voc~l, pěstující takměř odbornicky české látky dějinné, kdežto druhý útvar si osvojili německo-čeští lenauovci, pokud zpracovávali minulost své otčiny; avšak u nich, uvědomělých protiromantiků, zatlačovaly sympatie pro dobu »meče a kaIicha« skoro úplně zájem o přemyslovský středověk. I nevydalo úsilí básníků z našeho národního obrozeni,. kteří »chtěli pěti králů českých trůny«, v celku valného ovoce slovesného. Svatopluk Čech splatil nejprve čestně daň dějinám české reformace v jejím poledni a západu; když však se blížil čtyřicítce, přijal snahu vlastenecké romantiky, nesoucí se k velkorysému zobrazení domácího středověku, za svou, a to nikoliv snad z pouhé náhody umělce, hledajícího vhodnou látku, nýbrž v důsledku celého vývoje, který se u něho vyznačuje postupným návratem k myšlenkovým hodnotám buditelského období. 116 Mohutnějící nacionalism Čechův shledával v duchu základní koncepce Palackého v dějinách českých především ustavičné stýkání a potýkání se slovanství s němectvím, souznačné se zápasem mezi patriarchálním citem svobody a výbojností, bažící po zboží a panství; zvláště význačná dějství tohoto boje nemohl neshledávati právě v pozdějších dobách přemyslovských, do nichž Dějiny Palackého kladou mocné vnikání živlů německých, jmenovitě feudalismu a rytířství, na otřesenou půdu staroslovanských mravů v Čechách. Toto prudké zápoleníl české i německé národní myšlenky v přemyslovské říši za dvanáctého' i třináctého století poutalo Svatopluka Čecha tím více, ježto čtenM a následovník Kollá'rův, Safaříkův a Vocelův srovnával je podle dějinr ného dosahu s tragickými úklady Oermánstva o bezživotí slovanskýchl Polabanův a Pobalťanů - slovanské svědomí starostlivého a: znepokojeného básníka nacházelo právě tady tragické prvky dějin domácích. Ale i umělecky zajímala královská vláda Přemyslovců kombinující mysl Čechovu. Stejně jako romantiky předbřeznové pozdravoval také Svatopluka Čecha, v němž stále dřímal exotik milovný barevných dojmů a smyslových překvapení, v těchto látkách živel cizokrajný: někdejší básník »Kandiotek«, »Bouře«, »Antara« a »Čerkesa« byl přitahován styky českého domáckého života s křižáckou romantikou na východě, kdežto pěvec »Husity na Baltu« s rozkoší slyšel vzdouvati se moře slovanské z pověsti o české kněžici na dánském trůně, podobně jako toto hučení mořské vanulo k staršímu pokolen! z hrdinských činů Otakara II. v Prusích. Výtvarně umělecký smysl Čechův, který propukal i v náboženských látkách přísné 'reformace a tragicky zkrvavělé protireformace, lnul dychtivě k romantickému věku pozdního románského slohu a časné gotiky, kam vrhaly pestré své pablesky východní vzpomínky křížácké, a kdy také v našich vlastech rozmohla se první kultura životní, hlavně na dvoře panovnickém: jaké slavnostní hody krojů a šperků, zbraní a ozdob, průvodů a slavností světskJého i církevního rázu v budovách sličné stavby a radostné dekorace nabízely se tu obraznosti básnického brožíkovce! Tento jasný a barvitý půvab rytířského středověku slavil právě tenkráte do naší poesie svůj vjezd~ V rchlický razil mu svými překlady z renesanční vlaštiny i z moderní francouzštiny cestu, po níž se s chutí i se svými žáky ubíral jako básník 'romanci a pověstí, sledován v jakési vzdálenosti Juliem Zeyerem, epikem i povídkářem, který nejprve v »Amisu Cli Amilovi«, později v 117 »Karolinské epopeji« vtělil české slovesnosti samu podstatu středověké romantiky. Svatopluk Čech osvojil si z tohoto novoromantického úsilí svých kosmopolitických přátel a dozajista také z přímého studia Torquata Tassa důležité poznatky slohově formální a vyzbrojen jimi, mohl se odvážiti toho, aby obnovil snahu probuzenskou o vytvoření jednolité epopeje dějepravné vyššího slohu, v níž by na dějinném pozadí, vzbuzujícím národní zájem, se odehrával příběh lásky něžné a bolestné zároveň, a kde 'by k romantické látce, ozářené nábožným duchem středověku, přistupoval vkus klasický a s druhé strany obsahově závažná ref1ex,e novodobá. Z těchto předpokladů vznikla »Dagmar«, nejrozsáhlejší epická skladba Čechovy záhy vyzrálé mladosti. Několik drobnějších básní Čechových z počátku 80. let ukazuje k jeho rostoucímu zájmu o středověk. Elegickou mlhou, která nedovede zhoustnouti v pevnější a v názornější tvar, zůstává básníkovo pohroužení se do minulosti v obou drobnůstkách otištěných r. 1882 a r. 1885 v »Květech« pod šiframi; teskný pocit nenávratné přešlosti šumí perutěmi nad hlavou snílka, který se zadumal ve zpustlém parku mezi omšenými troskami panského sídla (»Z dob zašlých«) i nad bledou skrání mladého mnicha, hovořícího s kárným duchem obrněného předka, jenž s výčitkou oživuje na desce kamene náhrobního (»První a poslední«). Tím významnější řečí mluví útlá romance dětského pelu »Na Bezdězi« z r. 1883, psaná původně do časopisu pro mládež »Jarého věku«. Obraz nešťastného sirotka po Přemyslu Otakaru II., kralevice Václava II., jejž purkrabí braniborský Ota vězní nemilosrdně na hradu Bezdězi, byl idealisuíící obrazností Čechovou podstatně odlišen od představy běžné v podání dějinném, neboť poeta v ničem nepostavil chlapeckého svého hrdinu do kontrastu s jeho bohatýrským otcem, jak dálo se zpravidla od Danta po Palackého. Naopak bledé a churavé děcko královské v nuzném šatě honosí se cnostmi vpravdě bohatýrskými a panovničími zároveň: zakrývá tělesné strádání rovnováhou mysli a klidem pohledu, v bídě žaláře a siroby zachovává hrdou důstojnost; rtem pevně sevřeným projevuje předčasnou zralost; svou palčivou touhu po osobní svobodě promítá přáním, aby každému tvoru bez rozdílu přána byla volnost. Když svému ukrutnému žalářníku Hermanovi V'rací prázdnou klícku, z níž právě vyprostil do volného vzduchu malého zpěvného ptáka a když při tom s bystrou pointou prohlašuje: »Syn Otakarův můž' býti vězněm, nikdy žalářníkem« - 118 zdaž nejeví se pravým představitelem onoho slovanského demokratismu a smy~lu pro svobodu, jejž Palacký tolik velebil na našich předcích? Ačkoliv právě tato truchlá episodka královských dějin přemyslovských staví před oči nejhlubší úpadek vladařské moci v Čechách století XIII., přece se Čechovi podařilo alespoň napověděti slávu a věhlas Otakara II. Jeho země, pozorována s oken hradu Bezděze, básníku od mladosti milého, rozprostírá svou bohatou krásu před očima sirotkovýma; jeho sídelní město královské zve k sobě hošíka z mlžné dáli; vzpomínka na »nejskvostnější prestol světa« pozlacuje toužebné sny dětské o domě otcovském - od teskného vstupu básně až po její břitký závěr zůstávají modifikované stance Čechovy v zlatém ovzduší pravé královské důstojnosti, jíž však nadobro cizí jest výboj násilníkův a krutost samov ládcova. 1\ táž oblast vladařské vznešenosti i slovanské ušlechtilosti mrav· ní pozdravila Svatopluka! Čecha, když na baltské cestě po dánských mořích a ostrovech studiem krajinného i kulturního prostředí doplňoval si obraz o dceři Přemysla Otakara 1., dánské královně Dagmaře, s níž se po prvé setkal v oblíbené četbě svého chlapectví, v Časopise českého musea r. 1846, ve dvou statích Vocelových. Nelze však přesně určiti, ani kdy Čech tyto články po prvé četl, ani kdy pojal básnický záměr oslaviti Dagmar velkou epickou skladbou; cesta na sever v létě 1882 byla již uvědomělou studijní pomůckou k zamýšlenému dílu výpravnému, o němž pravděpodobně počal pracovati na podzim téhož roku a jehož počátek uveřejnil v »Květech« v únoru r. 1883. Jan Erazim Vocel, jenž na rozsáhlých cestách i v...JJ1nohostranné činnosti vědecky publicistické se rád zabýval kulturními styky Čech s cizinou, zajímal se zvláště o osudy českých princezen na cizích trúnech, a mezi nimi jej upoutala Dagmar, chot dánského krále Valdemara Sejera; starší dějepis český pokládal ji za dceru knížete Jindřicha neb Vladishwa, kdežto Vocel, opíraje se o dánskou monografii Petersenovu i o historické kombinace vlastní, dovodil v stati »Královna Dagmar« (Č. Č. M. 1846), že Valdemar Vítězný pojal za chot Markétu, dceru krále Přemysla Otakara 1. Vocelova obsažná a vkusně psaná úvaha seznamuje českého čtenáře se vším, co historiografie dánská zazna:" menává o sličné a dobré panovnici slovanské krve, a zasazuje tyto zprávy do názorného líčení dánských poměrů na pomezí dvanáctého a třináctého století; některým jednotlivostem, na př. etymologii jména 119 Dagmar, pověsti o praporu Danebrogu věnuje se pozornost zvláštní; o čtyřech lidových písních dánských, v nichž doposud žije památka kněžice české, podává Vocel pouze stručnou průpmvnou zprávu. Když si je opatřil a když výslovně za tímto účelem si osvojil znalost dánštiny, podal téhož roku v pozdějším svazku Musejníku překlad čtyř dánských národních písní o královně Markétě, Dagmar nazvané. Stručné literárně dějepisné pojednání, překladu předeslané, osvědčuje výborného znalce lidového básnictví, jenž se přidržuje v celku herderovsko-romantického pojetí a v duchu předbřeznové tradice české netoliko pokládá bytostný rozdíl národní povahy germánské a slovanské za prokázanou skutečnost dějinnou, ale spoléhá i při jeho zdůvodnění především na ráz Královédvorského rukopisu; stavěje refrenovité balady dánské hluboko pod dějepravné výtvory bájivého ducha slovanského, neupadá v pokušení, aby je přeceňoval ať po stránce umělecké, ať zpravodajské. Ze čtyř baladických písní, které Vocel ztlumočil z dánské sbírky Abrahamsonovy, Nyerupovy a Rahbeckovy, nejobsažnější jest skládání první s názvem »Plavba pro nevěstu« a s refrénem »Tu plaví se pan Strange pro královnu Dagmar«; výprava poselství krále dánského Valdemara, k němuž kromě vůdce pana Stranga náležejneště pánové Limbek, Lykke, Globe, Albert a biskup Petr, se vypráví v celém svém průběhu. Po třínedělní mořské plavbě z Dánska přistanou poslové na hranicích českých a jsou slavně přijati v Praze, kde českého krále požádají pro svého vladaře za ruku jeho dcery; český panovník, poradiv se s královnou, vyhoví jejich prosbě. Ze slavností pražských líčí se šachový turnaj Strangův s prřnceznou Dagmar o její ruku, kterou dvorný kavalír získá pro svého krále; Dagmar jest s Valdemarem zasnoubena. Poselstvo hned odváží kněžičku, když jí otec její při loučení dal laskavé a vážné rady pro další život v manželství i na trůně. Za dvouměsíční jízdy do Dánska Dagmar z nadšené řeči páně Strangovy pozná znamenitost svého snoubence, přijme slib dánského panstva a u Mando setká se s Valdemarem, žasnouc, že jest jednooký; svatebním veselím se balada končí. Hojnost motivů, pojatých namnoze s lidovou prostoduchostí, způsobila, že píseň nemá ani dějové jednoty, ani soustředě~ nosti v podání; něžný půvab Dagmařin, sláva a moc Valdemarova, ušlechtilost páně Strangova a královská nádhera na pražském dvoře září však jasně z celé balady. 120 Dějově značně chudší jest balada druhá »Věno manželské«, doprovázená refrénem »Ta panna přijela ze slavné české země«. Na radu své mateře žádá Dagmar hned prvého rána po svém manželi milost pro rolníka a pro uvězněného strýce králova, biskupa Valdemara. Když jí choť odpká tuto druhou prosbu a varuje ji před záludným spiklencem, uražena skládá korunu do rukou krále, nedodržujícího slibů. Tím obměkčí manžela, jenž v zápětí ujce ze žaláře propouští, ale tento ihned se sestrou chystá povstání proti synovci a jeho andělské choti, jejíž příchod do Dánska jest požehnáním pro celou zemi. Zde nepřidala bájivá obraznost lidová hrubě rysů k události historické, ale s psychologickou jemností postavila proti státnické opatrnosti králově shovívavou dobrotu královninu a případně naznačila, kterak zloba biskupa Valdemara špatně se odvděčila ušlechtilé dobroditelce. Zato ve třetí baladě »Osudné proroctví« silně pronikají bájeslovné prvky, a to již v působivém refréně »Mořská žena na luhu tančí«. Chycená mořská žena musí prorokovati Dagmaře, která na rozdíl od ostatní družiny se k ní chová laskavě. Věští jí narození tří synů, z nichž první zasedne na trůn, kdežto příchod třetího zaplatí královna životem. Rozezlený král chce vědmu utratiti, ale Dagmar ji zachrání. V krátké písni této ovane čtenáře pravé šero baladické, neboť kolem postavy mořské ženy, která jasně vidí do Dagmařiny budoucnosti, houstnou mlhy mytologie severské, arciť velmi pozdní úpravy. Duch křesťanské romantiky prosycuje naopak poslec\:ní baladu »Smrt« s refrénem »Královna Dagmar v Ringstetu leží«; lidová naivnost, z části mile půvabná, z části však poněkud ,nevkusná, opírá se tu o nadpřirozenou víru středověkou. Umírajíc při porodu v Ribe v náručí zbožné služebnice Kristíny, posílá Dagmrur pro krále Valdemara, jenž větrem přichvátá, ale nachází choť již mrtvu. Probuzena na manželovu žádost svou družinou, zpovídá se, že jediným hříchem jejího života bylo porušení nedělního klidu vroubením hedvábného šatu; žádá po Valdemaru, aby dal zemi mír a nepouštěl nejmladšího synáčka příliš záhy do boje; naléhá naň, aby vypustil svou oblíbenku Berngertu z mysli a pojal' raději Kristinu za choť, ale poslední prosbu hrdý duch králův rozhodně zamítá. Dagmar již vidí otevřená nebesa a touží po nebeských zvoncích; takto umírá jako pravá sestra andě1lJ. Hrob v Ringstetu čeká na její čisté tělo. 121 Tvořivý pohled básníka epického, který z motivických zlomku dovede sklenouti nosný oblouk dějový, mohl v tomto malém cyklu rozeznati hutné prvky pro rozsáhlejší skladbu výpravnou. Děj se tu kupí kolem povahové dvojice ostře karakterisované: silný a mocný král, typický to panovník germánského severu, spoléhá na meč hrdinův a moudrost státníkovu tam, kde něžná a dobrotivá královna, dcera slovanského kmene, poslouchá jen hlasu svého srdce. Pro tragický konflikt, temenící z tohoto protikladu, nabízely již balady dvojí vděčný motiv, zápletku biskupa Valdemara a vztah králův k Berngertě ještě za života Dagmařina; takto vedle dějového pásma politického, jež nebylo nesnadno opříti o studium dějin dánských, postupovati by mohlo pásmo intimně rodinné, vyžadující, aby poměr Dagmařin k Valdemarovi byl psychologicky prohlouben. Balady dánské připouštěly značné střídání dějišť, a to netoliko na půdě dánské; zvláště první píseň přímo vybízela, aby kromě dvora Valdemarova bylo vylíčeno pražské sídlo královské moci otce Dagmařina. Tam, jmenovitě v ša,chovém turnaji mezi panem Strangem a Dagmarou, naskýtala se příležitost, aby za pozadí děje byl pojat svět středověkého rytířstva, kdežto příběh o mořské ženě přímo lákal doplniti církevně křesťanskou kulturu v Čechách i v Dánsku náladovým obrazem hynoucího pohanství ať slovanského, ať germánského. Písně uváděly řadu postav i jmen, jež by bylo dlužno domysliti a dokresliti; vedle biskupa Valdemara, Kristiny a Berngerty byla to hlavně skupina dánských pánů v svatebním poselství s panem Stran gem v čele. Jestliže tento kavalír mluví a jedná v první písni s vyvolenou nevěstou svého krále úplně v duchu galanterie rytířské, bylo nasnadě řešiti i nadále tímto způsobem jeho vztah k Dagmaře, kterou vyhrál pro jiného, a takto celý námět z okruhu manželské něhy a věrnosti přesouval se do oblasti milostného blouznění romantického. Ale Jan :Erazim Vocel nebyl naprosto básníkem, jenž by byl tvůrčím zrakem odhalil ve zlomkovité látce epické základní motivy pro skladbu vyššího slohu, dokonce pak chybělo mu vše k tomu, aby sám takové dílo vytvořil. Přes to, když r. 1863 do nového vydání svých »Přemyslovců« vkládal dalších šest básní, ačkoliv sám dobře věděl, že »Musa básnická sestMlost vavřínem nezdobí«, zatoužil alespoň parafrazovati dánské balady o české Přemyslovně, které sám do Čech uvedl. Trojdílná »Královna Dragmíra« přimýká se dosti těsně k lid 0vý:m předlohám; kde se od nich uchyluje, děje se to jednak suchopár122 ným způsobem učeného kronikáře, jednak v pochybném slohu romantické sentimentálnosti. První Vocelova píseň »Plavba« souhlasí s balaidou »Věno manželské«: přání, která Dagmar vyslovuje teprve na výzvu Valdemarovu, vložena jsou roztoužené nevěstě královské do úst za měsíční noci při plavbě na člunu, kdy něžná cizinka zpívá o svém stesku po vlasti i o své lásce k choti. Obsah čtvrté balady prostonárodní o Dagmařině smrti rozložil rozvláčný Vocel do dvou romancí »Skaldův zpěv« a »Dragmíry smrt«. V první romanci Dagmar nevystupuje vůbec, nýbrž zpráva o jejím umírání v R.ibe stihá krále na Skanderburku, když slavě své vítězství velkými hody naslouchá skaldově písni o úspěšných dánských bojích s Němci, teprve pak cválá Valdemar k ribbskému zámku a v trysku předhoní veškeré panoše, kteří jej provázeli. Mdlá aJ místy suše didaktická Vocelova romance o Dagmařině skonu přidržuje se těsně předlohy a jen šíře rozvádí mravně naléhavé prosby královniny, jimiž chce si pro budoucnost zajistiti správný vladařský postup svého manžela. Zda Svatopluk Čech toto Vocelovo zpracování znal a zvláště, zda k němu přihlédl, když se ke své básni připravoval, nevíme. Z rysů, jež Vocelovy romance mají proti lidovému podání na víc, vyskytuje se II Svatopluka Čecha motiv jediný, že totiž mladá královna nežádá sama za svatební dary, nýbrž že skromně odpovídá k prosebné nabídce Valdemarově trojnásobnou žádostí, ale tato změna jest skoro samozřejmá při Čechově povaho~resbě Dagmary a vyplynula spíše z jemné úvahy psychologické než z příklonu k Vocelový~ »Přemyslovcům«. Zato Svatopluk Čech dosvědčil sám, co jej nejmocněji vábilo, když pročítal dánské balady ztlumočené Vocelem, a co jej pohnulo, aby studiemi dějinnými i zkušenostmi cestovatelskými si doplnil obraz severské tradice. Vyjadřuje se o tom s výmluvným vznícením horujícího troubadoura, velebí-li ve svých cestopisných črtách »ideální postavu ženskou, obraz milostné a dobrotivé kněžny« a opět ))milostný obraz české dcery královské« nebo »líc milostné podoby, která kdysi z moře jako blahověstná zora lidu dánskému vysvitla a naplnivši Dánsko lahodnou září brzy opět zašla, tiše a krásně jako červánek večernÍ«. V této slovanské kněžně na germánském severu, v této luzné poselkyni míru mezi válečníky oděnými do ocele, biskupy ztravoavnými panovačností a misionáři zbrocenými krví pozdravoval český 123 básník ženu téhož rodu, který od jinošství oživova,l jeho sny a touhy; slučovala větší měrou citový pi'tvab mladistvé krasavice s rodovou vznešeností než kterákoliv ze ženských postav zidealisovaných v Jitce z »Adamiti't«, v Ignacii z »Václava z Michalovic« nebo v Jadvize ze »Slavie«.Od těchto hrdinek, typických to výtvorů blouznění jinošského, lišila se podstatným rysem, který se shoduje s rozsáhlejším Čechovým názorem životním. Nebyla to již pouhá panna, stojící se sklopenými zraky a se zardělým lícem před branou poznání, nýhrž žena, vykonávající plně poslání manželky, matky a panovnice, která nejen v rodině a v nejbližším okolí, ale v celém národě pi'tsobí a rozmnožuje dobro. Ani dějinné podání ani Čechovo pojeti ženství nedopouštěly sice ani tentokráte, aby se z romantických mlh XIII. věku vybavila uvědomělá postava ženská, složitá, vyspělá a samostatná; přes to pokrok oproti dřívějším hrdinkám i jejich modeli'tm jest patrný. Vyplňuje matné obrysy Dagmařiny z kronik a písní kvetoucí pletí živoucích žen z vlastních zkušeností a vzpomínek, Svatopluk Čech se tentokrá'Ce nemusil spokojovati :vybledlými rysy hrdinek svých plachých milostných styků, nýbrž mohl je doplniti také teplými znaky z povahy své vlastní milované matky; usiloval při tom stále, aby celek byl povznesen do pásma opravdové vznešenosti, netoliko šlechtické, která jej za jinošství vábila na nedostupných mladých aristokratkách, ale přímo královské... idealisaci povahovou měla takto doplňovati ideaIisace stavovská, takže veškeré provedení vymáhalo si slavnostní, obřadné, skvělé patos. Dříve než Svatopluk Čech poznal z autopsie Baltické moře a dánské ostrovy, byla v jeho mysli představa o nich nerozlučně spojena s elegicko-dějinnou vzpomínkou upřímného shwjanofila na slávu a pád pobaltských Slovanů, podlehnuvšich ve středověku přemoci dánské; právě přímí předkové Dagmařina chotě žili v paměti Čechově jako nelítostní zhoubci nejslavnějších sídel a pevností slovanských a pohanských Pobaltanův. Nemohlo býti jinak u horlivého čtenáře a věrného žáka Jana Kollára. V »Předzpěvu« »Slávy dcery« tvoří Slované pobaltští s Polabany jednotný celek severního Slovanstva, oněmělého a zhanobeného závistnou Teutonií: jednotliví kmenové v baltském pomoří i na dolní Odře vyvstávají se svými panovníky i válečnými vi'tdci před visionářským zrakem básnického horlitele; nádhera Arkony a vznešenost Retry tyčí se z pustých rumů v jeho obraznosti a vyčítavě 124 se odrážejí od krajiny zcizené a odsvěcené; slovanští plavci na BaUu se velebí, že »učili chudou .Evropu plachty i vesla chystati a k bohatým přes moře vésti břehům«, kdežto jejich knížata vítězná ve válkách chválí se za to, jak v »pokoji šťastnou zákony řídila obec« - základní rozpor mezi pokojnými a kulturně vyspělými Slovany a výbojnými barbary germánskými se tu v duchu humanity herderovsko-kollárovské stále vrací. Co bylo v předzpěvu naznačeno mohutnou zkratkou, to proměněno jest v II. zpěvu »Slávy dcery« v drobnou a namnoze hluchou minci básnického starožitnictví; jmenovitě ve vydání z r. 1832 vyplňují dobrou třetinu II. zpěvu znělky o učeném a lkavém básníkově putování s Mílkem po hrobech pobaltských Slovanů. Zde se dočetl Svatopluk Čech nejen o tajemném zániku Vinety, o zříceninách mohutné Retry, o náboženských slavnostech v Arkoně, ale i o mírumilovnosti Pobaltanů, kteří neznali vojny, nýbrž jen hru a zpěvy, o dánských ukrutnostech, o křesťanství, jež bylo pouze záminkou výbojů u všech Germánů; odtud zaznívala k němu hrozba »Pomsta, pomstal, pomsta Sasům, Dánům« a zároveň teskná žaloba »Ú ty, ze všech nejvalnější ztráto, moře slávské, slávsky nazvané!« Toto vše zbystřilo velmi záhy Čechův zájem pro středověké dějiny Pobalťanů i Dánů a určilo jeho mravní stanovisko k nim; vybral-li si velký epický námět z dánského středověku, hledal nesporně od sama začátku jakoukoli vnitřní souvislost své látky a kollárovského kárně elegického výkladu tragického zápasu mezi Dány a Slovany. Převzal télJk odkaz vlastenecké romantiky pokollárovské, která několikráte toužila epicky ztělesniti krvavé boje slovanských Pobalťanů o žití či bezživotí; nepodařilo se to ani Vocelovi ve veliké vložce »Labyrintu slávy« ani Vincenci f'urchovi v několika beztvárných pokusech. Svatopluk Cech, duch mravního souladu a mírumilovné lidskosti, nemínil jich následovati v tom, že by v popředí jako dějinnou nutnost postavil nesmířitelné a záštíplné boje dvou znepřátelených plemen, mezi nimiž není shoda myslitelna, nýbrž tázal se, zda by také zde nebylo lze vyřešiti odvěký spor zákonem humanity, odpuštění a lásky - a tento úkol přisoudil právě Drugmaře, jejíž postava takto značně vyrostla i proti idealisující tradici dánské. Jest více než pravděpodobno, že od nejprvnější koncepce eposu měla hrdinka Čechova konati svou životní cestu ))mezi hroby a. zbytky baltického Slovanstva, tehda již rozdrceného a skonávajícího«. liistorická představa o královně Dagmar, již Svatopluk Čech 125. učinil východiskem své tvořivé obraznosti, zakládala se výhradně na monografické stati Vocelově; básník se ani nesnažil doplniti ji studiem pramenů dánských, ani se nezabral do dějepisných pomůcek domácích, z nichž zviáště příslušný svazek Tomkova »Dějepisu města Prahy« mohl mu v lecčems osvětliti životní poměry české za panování Přemysla Otakara I. Naopak hleděl s patra na příliš realistické a naukové úsilí, co nejdůkladněji a nejspolehlivěji ověřiti obraz legendární kněžny, a podávaje zprávu o svém postupu, nešetřil slovy ironického op 0vifŽení pro ono nebásnické a odborné hledání věcné pravdy tam, kde může a má dostačiti pravda poetická. V cestopisném komentáři ke své básni připomíná výslovně: »Milostný obraz české dcery královské tkvěl v mé duši a byl by zůstal nezměněn,· i kdyby snad některý vetchý pergamen ty neb ony rysy krásné představy byl odkázal do říše bájí.« A tamže vysvětluje ráz básnické své turistiky dánské takto: "Co jsem tam chtěl? Jisto jest, že mne nelákaly vavříny vědeckého badatele. Necítil jsem v sobě chuti, ani povolání, šťárati v zaprášených dánských archivech, hledati styků s tamějšími archeology, konati důkladná a soustavná studia, abych snad vnesl nějaký nový paprsek světla do historie královny Dagmary. Nepachtil jsem se příliš po historické pravdě. Vždyť mi někde dokonce překážela.« Podnikl-li v létě r. 1882 krátkou cestu po Odře a Baltickým mořem do Dánska, sledoval záměry čistě básnické: hledal místní ovzduší a krajinné prostředí pro svou česko-dánskou rekyni, ohlížel se po dekorativních prvcích do svého poněkud exotického obrazu, chtěl vstoupiti ve styk s lidem a krajem, uprostřed nichž jeho vlastní krajanka před pěti sty léty vyrostla na hrdinku národní, čili, jaik vyjádřil to sám: »Pocítil jsem touhu dáti své představě alespoň částečně reální podklad, spatřiti na vlastní oči aspoň krajiny a místa, s nimiž jest jméno její spojeno, a nalézti snad i některé stopy a památky po skutečné Dagmaře, které by mohly přispěti k vyzdobení a výraznější barvitosti mého obrazu.« Severský zájezd Čechův, počatý ve Štětíně, kam dojel přes Berlín drahou, měl tři oddíly: putování po obou slovanských ostrovech, uzavírajících Pomořanskou zátoku, pobyt na SHillandě a návrat přes f'yen a Jutsko do vnitrozemí. Na Volyni a Vznojmě kromě moderního lieringsdorfu všímal si hlavně Vinety historické a legendární; na SHi.llandě upoutala jej Kodaň musei soch a starožitností, jakož i čtvrtmi 126 svých letohrádků, jezírko Gurre, zámek Frederiksborg a královská hrobka v chrámě v Ringstedu; v Jutsku vedle východních přímořských měst Koldingu a Vej1e navštívil na západě starodávné Ribe s dějinnou katedrálou. Při plavbě od Štětína na Sjiilland poznal za pohnuté noci divoké rozmary Baltického moře, které se naň na břehu heringsdorfském usmívalo přátelsky a při vyhlídce s kozerovského Streckelbergu k němu mluvilo hlubokou elegií; zato Severní moře nepůsobilo naň valným dojmem, když se s ním letmo setkal na procházce z Ribe. A tak i po zájezdu na germánský sever zůstal někdejší básník knižní »mořské fantasie« poetou moří »slovanských«; jako mezi ně zahrnoval jeho učitel Jan Kollár, učený pisatel »Staroitalie slavjanské«, celé moře Jaderské, tak k nim alegorik »Slavie« počítal i Pontus Euxinus a epik »Dagmary« onen Balt, jehož slávu a hrůzu dávno před plavbou do Kodaně vytvořil intuitivně v historické baladě o starém mrtvém Husitovi. V limanu oderském pídil se po zbytcích dávno vyhynulých Slovanů, na Sjiil1andě a v Jutsku ve stopách středověké královny dánské hledal památky starobylé kultury rytířské: procházel musei, chrámy, hrobkami a zříceninami. Ale přítomnost zaléhala chtěj nechtěj do jeho historických myšlenek a básnických dojmů. Německý přiboj, který se ničivě přelil přes hroby slovanských Pomořanů na Volyni a Uznojmě, útočil před jeho očima v Jutsku na zděděnou půdu dánskou, připomínaje svědomitému vlastenci poměry v domově a burcuje tak jeho svědomí, aby se nedalo krajinnou dálkou sváděti k zapomenutí na ústřední problém každého Slovana. I nabývala historická báseň, která klíčila v Čechově mysli, stále naléhavějšího vztahu k politické přítomnosti a přičleňovala se orga.nicky k nedávné »Slavii«. Kromě bezvýznaill1né humoresky »Moře« zaznamenal Svatopluk Čech dojmy ze své severské pouti ve třech črtách, nejprve v lehounkém rámci rozmarné arabesky povídkové »Tovelille« r. 1883, nato v cestopisném úryvku »Vineta« r. 1885, posléze v rozlehlejší a propracované stati »Ve stopách královny Dagmar« r. 1888; jest patrno a básníkem samým doloženo, že se při psaní těchto obrázků vydatně opíralo cestovní poznámky. Beletristicky zarámovaná vzpomínka na jezírko Gurre pohrává půvabně předstalVou sličné křehké Tovelille, milenky krále Valdemara Atterdaga, a vymyká se tudíž na pohled z okruhu Dagmařina. Av~ak 127 jen zdánlivě: jeH jemně ironický příběh, zasahující Čechova podobence, ovadlého panice Vladimíra, potvrzuje správnost metody, které Svatopluk Čech užíval, pátraje v Dánsku po stopách královny Dagmary, že totiž žádoucí pravdou není to, o čem nás svým skoupým svědectvím poučuje střízlivé starožitnictví, nýbrž to, co jako slastnou skutečnost prožíváme ve snu. Také v cestopise »Vineta« přidržuje se Svatopluk Čech tohoto čistě romail1tického ilusionismu. Již za plavby limanem oderským a ještě vice pak Za! bloudění po Volyni a Uznojmě určovaly směr Čechovu zájmu elegické dumy Kollárova »Předzpěvu«, a proto v kraii i v lidu pomořanském pátral méně po jeho rázovité realitě než po utajených spojitostech s dávnověkostí slovanskou. Když pak zahučela mu hlavou vzpomínka na znělku »Slávy dcery«, kde byronský poutník v průvodu staroromantického Milka »v rumích Slavie a rozmetu nad Vinetou hledal Vinetu v různobarvé moře toho vodě«, umínil si, že navštíví »Vinetu své obraznosti, Vinetu báje«. Ač byl s pravou polohou historické Vinety na jižním cípu ostrova Vo1ína a Děvanovy na místě dnešní osady VoJína z literatury, hlavně z úvah Šafaříkových, dobře poučen, pohrdl vědeckou pravdou a přidržel se staré iluse z pověsti: pout za Vinetou podnikl z lieringsdorfu na sever ostrova Uznojma a »šel do báje«. Básnický ilusionista! najde vždy, čeho hledá, a také Svatopluk Čech nalezl pod Streckelbergem u Kozerova svou podmořskou vidinu. Tam, vystoupiv bukovým lesem na písčitý útes, pohleděl na hladinu širého moře a záhy pod ní odkryl malebný a tajemný obraz potopeného města středověkého. V zápětí se dostavil příznačný proces básnické obraznosti Čechovy: dojem visuální se přepodstatnil v přelud auditivní; z podmořské Vine ty zaduněly zvony, jako by vyzváněly hrany dávno zemřelému, zapomenutému národu. Iluse v~rušeného básníka byla tak mocná, že se dvakráte opakovala, po prvé při převozu nákladní loďkou z Uckeritzu na Lipský »winkel« za letního soumraku, po druhé za noci v Lípě, když šumění starodávné tipy před oknem houstlo »v divný zvuk, v tichý, tklivý hlahol zvonů z hlub oka a z daleka, v dojemné hrany nad hrobem mrtvého bratrského národa. A zvuk ten se stával hlasnějším, ty zvony bily mocněii, znělo to úpěnlivě a výstražně, jako by duchové mrtvých synů Slavie bouřlivě zvonili na poplach proti nepřátelům, kteří hrozí živým jejich bratrům ... « Nemůže býti sporu o tom, že zde slohem lyrického feuille128 tonu cestopisného parafnasoval Svatopluk Čech koncepční postup zvláště důležitého místa své skladby; to, co sám procítil na výspě v Kozerově a u otevřeného okna hostinské místnosti v Lípě, prožívá Dagmar na konci druhého zpěvu básně; také u ní se stupňuje zraková vise ve vášnivě naléhavý dojem sluchový, v onen šumný zpěv duchů v utonulé Vinetě. Je-li tato cestopisná črta z valné části doprovodem Kollárovy rozjímavé lyriky, možno stať »Ve stopách královny Dagmary« oznar čiti jako komentář lidových balad dánských, které se tu citují v úpravě poněkud odlišné od Vocelova překladu. První píseň s refrénem »Tak plaví se pan Strange pro královnu Dagmar« slouží za vstup cestopisu; romance o svatebních darech uvádí se u výtahu na doklad královniny obliby u dánského lidu; balada o mořské ženě připadá básníkovi na břehu Severního moře; líčení chrámu v Ribe uzavírá se úryvky z písně o smrti královnině, jež jest zárove'ň přechodem ke zprávám o Ringstedu, pohřebišti Dagmařině. Věrně zaznamenává Svatopluk Čech všecko, čeho se o hrdince své dopídil, budiž to etymologie jejího iména, nebo památný byzantský křížek v kodaňském museu starožitností; zálibně prodlévá ve zjištěných či domnělých dějištích jejího života, ať jsou to ssutiny hrádku u jezírka Gurre, nepatrné stopy slavného Ribehusu či svatyně v Ringstedu; někde na rozdíl od historického podání zdůrazňuje svou básnickou fikci, upravenou pro umělecké potřeby, tak zejména mluvě o svatební plavbě Dagmařině, položené úmyslně týmž směrem, kudy se bral básník sám: od ústí Odry mimo domnělou Vine tu s výhledem na útes arkonský až na SHiIland. A tak celá črta dosvědčuje to, co napověděl spisovatel hned v úvodě: »Moje výprava neplatila k'rasavici z masa i krve, nýbrž jen vzdušné vidině obraznosti.« I ostatní cestovní zkušenosti v Dánsku, které arabeskovitě obepínaly studijní postřehy Čechovy, přicházely vhod jeho básnickým záměrům. V epické skladbě o Dánsku XIII. věku shledáme se stejně se šťavnatou zelení lučin a hájů jako s půvabnou plavostí štíhlých Seveřanek, jimž se český spisovatel podivoval podle svědectví svého feuilIetonu na SHillandě a v Jutsku naší doby. Cesta, ač krátká a nesoustavná, vydala hojné ovoce. Trojí význačný živel doplnil za severského putování obraz, který Svatopluk Čech chovalo Dagmaře v mysli na základě učené stati Vocelovy a prostoduchých lidových písní. Dějinná elegie nad pádem po9 W baltského SIQvanstva v duchu Kollárově, ale ze starožitnického suchopáru přenesená do názorné a působivé epiky, měla vplynouti do osudu Dagmařina hned při vstupu do pomořské říše ValdemGl!rovy. Šumná píseň barevného a pěnivého moře s přírodními svými kouzly i s bájetvorným svým příslušenstvím měla provázeti životní příběh krásné královny ostrovní. Svěží a nevinně smyslný půvab věčně zelených výsep dánských, bohatých od přírody a zúrodněných ještě pilnou rukou zahradníkovou a rolníkovou, měl s malebnými městy kupeckými, s pyšnými hrady a zámky královskými a s přísnými chrámy tvořiti krajinné pozadí středověkého děje, zářícího leskem kultury rytířské. Básnické provedení epického plánu, ověřeného studiem nad knihou i na cestách, nezanedbalo ničeho z toho ze všeho, ale zdůraznilo jmenovitě v prvé půli skladby ještě prvek, jenž patrně vytanul Svatopluku Čechovi zvláště silně při návratu domů: příslušenství Datgmařino k rodu i tradicím národní dynastie přemyslovské a jeH plné vědomí české i slovanské - hrdinka tradice severské měla zůstati věrnou dcerou rodné země a světlým ztělesněním jejích nejlepších hodnot životních. To se projevilo hned v široce založeném vstupu Čechovy epopeje. První zpěv básně »tIra o nevěstu«, přidržel se velice věrně lidové předlohy baladické a neuznal za vhodno starodávné podání dánské nahraditi obrazem založeným na pravdě dějepisné, dostupné dílem II Palackého, dílem u Tomka. Proto svatební poselství dánské míří i u Čecha na královský dvůr pražský a nikoliv do Míšně, kde se r. 1204 Markéta-Dagmar s matkou Adlétou zdržovala, a kde se vykonaly její zásnuby s Valdemarem. Proto svou dceř odevzdává do rukou poslů severských sám český král Přemysl Otakar 1., ač podle dějinné skutečnosti žil za doby jejího sňatku odloučen od první choti Adléty i dcery Markéty v novém svazku manželském. Proto v celém ději, soustředěném obratně na dobu co nejkratší, posunuty v popředí dvě události, zdůrazněné v dánské písni prostonárodní: Strangova hra o ruku nevěsty a loučení českých manželů královských s dcerou, odcházející do daleké, neznámé země na panovnický trůn. Z barvitého tlumu postav, zasahujících u Sv. Čecha do děje prvního zpěvu, jsou historické pouze čtyři: král Přemysl Otakar 1., jeho chot Adléta, jejich dcera MarkétaDagmar a pražský biskup Daniel. Leč jsou historické pouze podle jména a nikoliv podle povahy, o-níž nebylo nesnadno se poučiti u obou 130 vůdčích dějepisců; jejich karakteristika neukazuje stop dějinně věrné individualisace, nýbrž mluví spíše o básníkově snaze idealisticky typisovati. Místo zchytralého politika, kolísajícího vrtkavě mezi přízní císařskou a papežskou, a upevňujícího ohrožený trůn penězi a pletichami proti vůli domácího panstva, setkáváme se u Čecha s prototypem moudrého, pevného a samozřejmého panovníka, jenž se opírá o starou rodinnou autoritu a o lásku svých poddaných. Místo trpné a pokorné manželky, bezohledně zapuzené pro sokyni politicky významnější, posazena po bok Přemyslu Otakaru 1. vznešená a důstojná panovnice, jejíž klidná slova plynou z jasných zkušeností šťastného manželství. Vedle obou představitelů světské moci neztrácí se v podání Čechově ani hlava duchovní vlády v Čechách, biskup Daniel, přetvořený v ušlechtilého hodnostáře a nábožného kněze ze sobeckého milce a zištného marnotratníka, o jakém poučuje dějepis Tomkův. Ještě mocněji než toto úsilí o idealistickou typisaci na úkor výrazné skutečnosti historické proniká hned v prvním zpěvu »Dagmary« příznačná snaha: Čechova, aby neveliký děj byl proměněn v řadu sytých a složitých obrazů nákladné výpravy, pod nimiž se namnoze ztrácí jak pohyb příběhu, tak karakteristika postav; vedle nich zatlačuje živel rétorický původní jádro epické. V rámci téhož dne vystřídá se patero obrazů bohatých figurálně i dekorativně: vstup svatebního poselstva dánského do trůnní síně hradu pražského; pohled na Prahu s ostrohu hradčanského; slavnostní hodokvas, zakončený Strangovou hrou v šachy o nevěstu; zábava panstva dánského i českého po králově odchodu při stole, představení Dagmary Dánům, zvláště žasnoucímu Strangovi, a závěrečné loučení rodičů s dcerou. Slavnostní situace sama ukládala básníku, aby rozpředl několik velkých řečí: vlastní námluvné poselství Valdemarovo, tlumočené panem Strangem, a odpověď krále Přemysla na ně; pak slavné požehnání královo i královnino, jímž se loučí s Dagmarou, jež bylo napověděno již v dánské písni. K tomu připoiil Svatoplůk Čech ještě další pásmo řečnických čísel, jimiž otočena jest hra v šachy: hrdinskou rétoriku starého českého křižáka Jiříka z Buzovic, symbolické kazatelství o šaších, graciosní výklad sličné zápasnice o hlubším smyslu figurek a po skončení turnaje etymologický rozhovor o jméně Dagmar. Přes tento veškerý nadbytek prvků, zadržujících dějový postup, podařila se Svatopluku Čechovi v prvním zpěvu exposice opravdu '9* '131 mistrovsky. Rázem poznavame typické zástupce dánského lidu: rytířstvo s romantickým krasavcem a erotickým snílkem Stran gem Ebbesonem v čele, blahobytnické kupectvo, představované bodrým požitkářem Petrem Olobem, i duchovní svět zosobněnný biskupem Petrem; přímá karakteristika Strangova zpřítomňuje i vzdáleného krále Valdemara. Stejně určitě vystupují před námi Cechy královské. Věhlas i moc, moudrost i bohatství jejich vladaře mluví netoliko z jeho slov, ale i z celé skvělé nádhery jeho sídla, zvláště z an konečně tam, kde opravdový epický děj může formovati povahu rekyněa proměniti zbožnou citlivku ve skutečnou hrdinku. Děj sám jest zpodoben se živou názorností, situace jsou vyhnány přímo dramaticky, antagonism povah iižjiž nutí k rozhodnému řešení. Avšak básník neučiní očekávaného a žádoucího kroku, a v náboženském vytržení, jaké bývá často význakem tvůrčí bezmocnosti, vrhá se na kolena s modlitbou před »svět1ým zjevem líce nebeské, jež upředena je z nejčistšího kouzla milosti«. Leč čtenářův lidský zájem o Dagmařinu postavu, takto jednou zklamaný, se již nevrátí. - S touž epickou šíří a věcnou jadrností, s níž jsou v přímém líčení podány boje o Ribe, vypravují se v Lykkově sugestivním podání také události z Valdemarovy křížové výpravy proti Cu dům, vrcholící zázrakem s praporcem Danebrogem, o němž se Svatopluk Cech poučil ze stati Vocelovy. Slohový rozdíl však jest patrný: epické zpravodajství o válečném úsilí Strangově a O1obově - i s onou zdravou komikou, jež obestírá bohatýra-slanečkáře - přiklání se zřejmě k bitevním popisům homérským, kdežto líčení exotických divů a kouzel mezi finskými vyznavači Jumalovými hlásí se jako k vlastním předlohám k romantickým epopejím rytířským: děsivé zjevy v očarovaných hvozdech čudských připomněly kritikovi obdoby z XIII. zpěvu Tassova, souvislá s nimi příhoda o ochranné korouhvi dánské zpracována jest v přísně legendárním slohu. Tímto způsobem podařilo se Svatopluku Cechovi také zpestřiti děj, podobně jako v šachové episodě pana Jiříka z Buzovic v prvním zpěvu básně exotickými živly, jak jest požadavkem 1.'52 eposu romantického, kterému se právě tuto přiblížil nejvíce, použiv dokonce výjimečně prvků nadpřirozených, vyhoštěných jinak nadobro z tohoto »eposu historického v duchu moderně romantickém«. Mezi exotickou náplň čudské episody náleží také Valdemarovo setkání se s portugalskou princezou Berengarií, jejíž temný a ohnivý půvab jižní kontrastuje tak mocně s plavou a měkkou krásou dánskou. Ale Berengarie, přijíždějící do Dánska v sebevědomé vítězoslávě po boku krále Valdemara, jest více než pouhou episodou. Přetvářkou se ukázala nadšená radost Valdemarova při návratu, když mu Olobe a Lykke ,podali na želvím štítě za jásotu lidu Dagmaru - jako nejosudnější kořist z čudských krajin přinášel si Valdemar Vítěz divoce krásnou cizinku, jejíž zjev i mrav, Dagmaře úplně protilehlý, rozvrátil rodinné štěstí v panovnické rodině dánské. Jako tak často u Svatopluka Čecha měl se dualismus ženství, promítnutý zevně kontrastem mezi snědou a rusou pletí a zaplétaiící muže do tragických rozporů, státi i v »Dagmaře« závažným motivem. Válečnými událostmi, pojatými do pátého zpěvu epopeje, jest dějový rozvoj skladby vyvrcholen, a zároveň v nich dostoupil osud Dagmařin zénitu, ale při tom zůstalo nadobro nezužitkováno jed n o myšlenkové pásmo, a to právě ono, jež česko-dánský námět přiblížilo básnickému srdci Svatopluka Čecha - tragické osudy slovanských Pobalťanů pod Valdemarovým žezlem a jejich vztah k dějinám Slovanstva vůbec. Umělecké pozornosti poetově nemohla ujíti nesouměrnost odtud vzniklá: kdežto v prvním zpěvu projeví česká princezna živý zájem o porobené Vendy, kdežto nato v tragické apoteose Vine ty vyšlehne jejich sudba mohutnými plameny, kdežto při milostném rozhovoru královských novomanželů o svatebních darech ve zpěvu třetím se přímo tématicky řeší sporné otázky dánsko-slovanské politiky, ztrácí se - až na zmínky při líčení drahocenného poháru - toto důležité téma úplně z obzoru. Svatopluk Čech umínil si to nahraditi zvláštním zpěvem, který měl jednak zjednati komposiční rovnováhu, jednak vytvořiti protějšek ke zpěvu třetímu: doznali nešťastní zbytkové Slovanů pobaltských opravdu naplnění poslední, nejúpěnlivější prosby Dagmařiny, když si měla vybrati svatební dar? Obratnou a důmyslnou kombinací sloučil Svatopluk Čech kollárovský motiv spravedlivého rozhorlení Pobalťanů na dánské utisko-. vatele s bájeslovným námětem o mořské ženě, prorokuiící Dagmaře a 153 jejímu rodu zkázu, jejž nalezl v třetí lidové baladě »Osudné proroctví«. Záhadná věštkyně se při této obměně změnila z nadpřirozené bytosti v tragickou mluvčí slovanského pohanstva na Baltu, z tančící víly v děsivou stařenu, a její kruté proroctví zmaru a pomsty rozšířilo se z královniny rodiny na její národ, a to nikoliv národ jejího žezla, nýbrž národ jejího původu. Svatopluku Čechovi šlo však též o to, aby kletby a věštby mořské ženy byly náležitě psychologicky připraveny; pochopiH, že se nesměly hrnouti na hlavu šťastné a spokojené královny, měla-li jim Dagmar poněkud uvěřiti, neb dokonce býti jimi zdrcena. Dagmar, která svého chotě obdařila dědicem trůnu, jest nyní blažena pouze na oko. Valdemar, kolísající od čudské výpravy mezi dobrou plavou chotí a opojnou temnou milostnicí, propadl teď nadobro smyslným svodům ohnivé Berengary a uchýlil se s ní na hrad Skanderborg - opuštěná choť prohlédá jasně svůj osud. Výčitka a stesk prosycují její něžné projevy, když zabývá se milovaným svým synáčkem: zpívá-li mu po česku ukolébavku, vkládá do ní touhu po vlasti, vypravuje-li mu báchorku o zlé Muchomůrce, která prince Ryzce odlákala něžné liolubince, jest to velmi průhledný jinotaj o vlastní sudbě, lehounce maskovaný bolestným humorem a jemně přenesený do lyrické oblasti. Žena: takto cítící, zvláště není-li vůbec schopna vzdoru a vzepření se, sama dychtivě badá o své budoucnosti a ochotně nakloní ucho proroctví o ní, ať věštba přijde odkudkoliv a nechať zní sebe bolestněji. V tom přijde k Dagmaře věrná Kristina se zprávou o chycené »mořské ženě«, domnělé kouzelnici pohanské, vládnoucí pomocí modly mořem, a ve skutečnosti poslední potomky ní slovanských vyznava:čů Svantovíta; v zápětí uzří královna sama nešťastnici, kterou rozvášněný lid chce upáliti. Vystoupení Svantovítovy kněžky z ranské oblasti před Dagmarou připomíná v lecčems výjevy biskupa Valdemara na ribskěm hradě. Táž shakespearovská vášnivost slova i gesta plápolá náhlým ohněm ve zvětralých struskách obou stařeckých těl, v nichž ještě žije vzdorný duch, znající veškeré stupně hněvu, záští a pomsty, ale kdežto u kře':' slanského biskupa temení kaskády pokryteckých vět z prolhané zloby, překypuje pohanská kněžka vnitřní divokou pravdivostí, nastřádanou za nejtrpčích zkušeností psankyně bez přístřeší a bez ochrany. Nebouří, neproklíná, neběsní za sebe, nýbrž za své všecky slovanské pokrevence a pohanské souvěrce, a jako pomstu za nespravedlnosti na nich pá154 chané . svolává kletbu na Dagmaru, na jejího hošíka, předčasně předurčeného smrti, na jejího zpronevěřilého chotě, který zbaven trůnu zhyne v žaláři, na dánskou zemi, poskvrněnou bojem bratrovražedným. Zatracující proroctví její se ještě stupňuje, když královna, míníc jí uchlácholiti, zmiňuje se o svém původu slovanském a o svých snahách ulev~ti Pobaltanům. Tu mořská žena svolává boží pomstu i na český národ, který se hrubě zpronevěřil myšlence slovanské pospolitosti; způsobem předzpěvu k »Václavu z Michalovic«promítnuta jest pobělohorská budoucnost národu českého. Ani po těchto slovech, budících hrůzu, neodvrací se Dagmar od pohanské vědmy, ba jeví se čímsi vyšším než pouhou královnou, sestupující s výšin trůnu k ženě pobloudilé a nešťastné se slovem slitování a s činem pomoci. Jako kdysi o svatebním jitru svému manželu, vykládá nyní pokrevné Slovance zásady křesťanské humanity cyrilometodějské, proti níž se prohřešili násilničtí němečtí i dánští křestitelé pobaltských Slovanů; v důsledcích toho odsuzuje náboženskou politiku Dánů a přiznává, že na ní lpí dějinná vina. Toto pojetí i ruka vlídně nabízená k ochraně odzbrojují alespoň z části pohanskou Slovanku, jež pokouší se kletbu proměniti v žehnání. Leč starým slovanským božstvům nemíní se zpronevěřiti: slavným slibem, v němž se ozývá mohutná výzva na závěru Goethovy »Nevěsty korintské«, touží po spojení se Svantovítem ve smrti. Dagmar, právě když svět jí ublížil nejvíce, podala nový důkaz spanilé své mysli, osvědčujíc se křesťankou, proniknutou zásadami Ježíšovými až do nejhlubších kořenů své opravdové bytosti, ale zároveň' vyznavačkou čisté lidskosti bez ja'kýchkoliv předsudkův. A v.šak opět poznáváme v ní spíše světici než plnokrevnou ženu pozemskou; vstoupí jižjiž na nebesa, ano mezi lidmi není pravého místa pro ni? V~rně splnila všecko, co při rozloučení jí oba rodiče položili na srdce, ale nic z toho nepřineslo pravého požehnání. Nejlepší úsilí její ztroskotalo, ani v rodině ani na trůnu nedošla dokonalého štěstí. Královský choť, jemuž zůstala věrna i ve snách, odvrátil se v smyslné pronevěře nadobro od její cudné lásky. Milovaný synáček zrodil se z jejího lůna podle věštby »mořské ženy« pro předčasnou smrt. Biskup, jejž osvobodila ze žaláře a smířila s králem, ukázal se zrádcem nejen jí, nýbrž celému dánskému státu. Její nejvěrnější rytíř, pan Strange Ebbeson, vysloužil si u ní za všecky obětavé činy pouze smrt. Pobaltští pokre- 155 venci slovanští, kterým toužila uleviti, proklínají nyní, hynouce v posledních zbytcích, nejen Dány, ale i český národ. Dagmar, »dítko světla, červánků a zoře, jitřenka, co plaší světa tmu a hoře«, zapadne již záhy. Uvědomí si při svém západu v oprávněném pesimismu bolestně, že na zemi nelze proměniti v živou skutečnost mravních ideálů pravého křesťanství a že lidé jsou příliš hrubí pro čisté dobro? Byl by to prostý důsledek romantického idealismu básníkova, jakmile by jej Svatopluk Čech soudil ve vztahu k reálnímu životu. Leč tohoto očekávaného kroku poeta neučinÍ. Víry čtenářovy v konečné vítězství dobra přese všecko a všemu na vzdory nesmí nic otřásti - ani stín pesimistického zklamání Dagmařina. Umře tedy smířena se světem a s lidmi, ve zbožných modlitbách a melodramatické apoteose. Dagmařin skon líčila lidová balada dánská, kterou J. E. Vocel beze vkusu a rozvlekle zpracoval v »Přemyslovcích«; Svatopluk Čech převzal z ní některé motivy, ale celek přenesl do vyšší oblasti, zbaviv jej také živlů nadpřirozených. Zachován jest prudký let králův k umírající Dagmaře, o němž zvláště Vocel podává vydatnou zprávu; jako v písňové tradici i u Čecha klade se na rty hasnoucí královně k'romě zpovědi řada proseb ke králi, vztabující se hlavně k blahu lidu; tu i onde znepokojuje poslední myšlenky Dagmařiny záludná postava Berengarie, milostnice Valdemarovy. Arciť poloviční zázrak, že královna zemře a procitne n. Pro vyčítavé a obžalobné líčení této zkázy Svatopluk Čech nalezl osobitý sloh. Cítě nebásnickost pouhého výčtu sociálních běd, zaměňuje jej rychle za vzrušenější, ano dramatický výklad o tom, jak sé celý kraj kolem Lešetína mění a odsvěcuje vlivem nových poměrů - jeho záliba pro kontrasty slaví pak hody, zvláště když se chvatně střídá nejslunnější obrázek šťastné pohody s jízlivou črtou drsné střízlivosti. Na tomto pozadí Lešetína v době hospodářského přerodu, zastiňujíc všecky ostatní osoby, tyčí se ústřední postava lešetínského kováře, mohutného siláka bohatýrského zjevu; pod mrakem sazí a v záři výhně nevystupuje jeho statný zjev hned od začátku ani jako podobizna ani jako realistický genre, nýbrž přímo jako tyP. Svatopluku Čechovi při tom vydatně vypomohla tradice. Od šedesátých let zdomácněl v Čechách jakožto symbol krásného mužství a uvědomělého občanství kovář nad kovadlinou a s perlíkem; nikomu již nepřipadalo, že jest to oblíbená představa germánská, opírající se o báji o bohu Donnarovi a o pověst o hrdinovi Wielandovi. Na samém prahu konstituční doby spojil nedoceněný mistr barevné karakteristiky a zjednodušující komposice Karel Purkyně své umění podobizny a zátiší na obraze pražského kováře Jecha, kterak v dílně uprostřed svého nářadí, v pracovním kroji, za oddechu svatvečera pročítá Slovenské noviny; plátno, z něhož nezapomenutelně vyzírá krásně mužná hlava v temném věnci vousů a vlasů, nazváno jest příznačně »Politisující kovář«. O rok později vyšla r. 1861 v »Obrazech života« bérangerovská chansóna »Kovářská« od Fr. L. Riegm, která záhy zhudebněna se rozletěla po celých Čechách; politická symbolika jest ze všech šesti slok ihned patrna. Riegrův »celý muž přímé tváře« není jen pravý kovář, ale i pravý Čech, vzorný syn země, jejíž uhlí dává světlo a plamen, železo pak sílu: v něm trvá stará tradice národa, bystrého ducha a pádného ranou, jenž znal kout ruchadla i stroje, meče i mlaty - také tento přítel práv, ne lichých slov, »ohne, zmlátí, protne každý odpor«; jeho heslo zní: »svoji na svém chceme stát«. Riegrovi se podařilo vložit do rázných trochejů prudkého spádu vedle rytmu kovárny také plesný tepot mužných srdcí na úsvitě ústavnosti a zároveň osobité kouzlo vlastní energické osobnosti; právem došla jeho píseň obecné obliby. Čechův Lešetínský kovář jest přímým potomkem populárního hrdiny Riegrova; hlásíť se zřejmě k občanským ideálům šedesátých 188 let, jimž Svatopluk Čech zůstával stále věren. Myslivý a málomluvný muž prudké výbušnosti, k dceři přísný na oko a přece hluboce něžný, bezohledně odmítavý k pánovitým cizákům a vlídně shovívavý k čeledi i k sousedům, vzdálený všeho pobožnůstkářství a při tom opravdově zbožný, slučuje ve své postavě starou českou tradici s občanskou uvědomělostí. Pod obrazem Husovým a Žižkovým čerpá horlivý čtenář z kroniky a zvláště z jejích kapitolo branném táborském bratrstvu nadšení a vzdor, cítě, kterak mezi dějinami a přítomností není podstatného rozdílu. Chápe velmi přesně, že vlna nepřátelského živlu, podmílající jeho vlastní majetek, jegt součástkou dějinného příboje germánského, jehož nával ohrožuje celé národní bytí; tato politická úvaha dodává kovářovu odporu mfa'vní síly. Věrná láska k rodičům a k rodné chatce prohloubila se v něm v tvrdošijnou věrnost zděděné půdě, z níž nechce postoupiti ani pídě a na níž míní vytrvati do posledního dechu; vůči tomuto zděděnému a posvátnému statku jeví se kováři všecko malicherným: zlato nabízené úskočným kapitalistou i lepší pohodlí na novém majetku, panská přízeň i možnost rozkvětu vlastní živnosti, takže na všecky nabídky odpovídá: dát u p e vně s t ojí m j a k o z ž u I y«, dá s v é půd y ne vyd á mni hro u d U«, »N e pod dám se, to Pll dam oje ... « Stále v nových obměnách vrací se vzdorné odhodlání neústupného kováře z Lešetína. Nevzpírá se důsledně pouze peněžním svodům cizího kapitálu, ale stejně odhodlaně a neústupně také jeho zákonným pomůckám; neuznává soudního rozsudku opřeného o křivopřísežné svědectví a vynuceného podplácením, opovrhuje ozbrojenou úřední exekutivou, stavě proti tomu všemu své právo na půdu, jednak přirozené, jednak zděděné, které jest v souhlasu s božskou spravedlností. I v přesvědčení náboženském jest Lešetínský kovář v podstatě konservativec a legitimista, jenž se odhodlává ke vzpouře proto, že nemůže snésti rušení starého řádu; výboj továrního kapitalismu stejně jako násilná germanisace jsou v očích tohoto humanisty ze školy Kollára a Šafaříka velkou bezbožností. Boha oslovuje kovář tam, kde protestuje proti poněmčování dětí v nové škole lešetínské, a s vroucí naléhavostí, jež připomíná slavnou modlitbu B. Němcové v »Pohorské vesnici«, táže se v krásné apostrofě, zda Stvořitel, původce kouzelné rozmanitosti v přírodě, může klidně přihlížeti k tomu, jak dětem se odnímá jejich mateřská řeč. Rovněž odvolává se k nejvyššímu Soudci na nebesích, když proti napsanému úřednímu rozkazu staví své »čisté, 189 svaté právo na půdu«, jež nemůže býti v rozporu s právem božským; jest si nesporně vědom, že před Bohem jest bez viny, když vyzve v zápas mocnosti světské a když zašlape v prach jejiqh autoritu. Děj básně postupuje přímočaře jakožto výsledek srážky této neoblomné povahy mravní s nepřátelským živlem továrním, domýšlejícím si mnoho do své převahy; jakmile představitel a mluvčí německého kapitálu, správce z továrny, se octne se svými návrhy tváří v tvář neústupnému kováři, dochází ke konfliktu, jenž nepřipouští smírného řešení. S prudkou svou přímostí naznačí to hrdina z kovárny hned po prvé, když tovární správce, sám opojen rozmachem nového průmyslového podniku, k němu přichází s nabídkou, že odkoupí od něho pro továrnu všecky jeho pozemky i s chalupou; již tu vypukne nesmiřitelné záští drobného zemědělce a živnostníka proti .. kapitalistickému hospodářství, a kovář ze své světničky vykazuje rozhorlen cizince, zdůrazňuje své rozhodnutí: »A kde stojím, na té umru půdě.{( Kovářův vzdor nepovolí, ani když dílna uprostřed vylidněné vesnice nemá práce, takže mistr musí propustiti milého tovaryše, ani když kovář na konec osamí, opuštěn nestatečnými vystěhovalci; všemu na vzdory, jako živý protest proti postupujícímu rozvratu domova, chce »aspoň hrstku rodné země z těch jícnů vytrhnout«. Ale když prodlužen a zubožen, s vráskami v líci a šedinami ve vlasech i na bradě, vysílen panskou zlobou a neustálými soudními procesy, u vyhaslé výhně a nad prázdnou kovadlinou, pohřížen buď do četby kroniky neb do temných myšlenek, »kovář, který nekuje«, se postupně odhodlával ke vzpouře - básník zobrazil tento růst revoluční nálady kovářovy svým oblíbeným, do široka rozpředeným přirovnáním o vzdouvající se horské bystřině z jara - nestál již sám. Jedenáctým zpěvem mění se podstatně perspektiva skladby. Dotud kovář neměl důsažnějšího vzahu ke svým spoluobčanům, ba odlišoval se od nich v pýše individualistově; nanejvýše »marně prosil a lál«. Nyní, když starý Lešetín úplně ustoupil obci tovární, stává se zpust1á kovárna shromaždištěm všech obětí nového řádu, žehrajících do kapitalistické zvůle - skladba mění se z rodinné idylky v sociálně podloženou epopeji hromadné vzpoury. Na třech typických postavách doložil Svatopluk Čech náladu lidových vzbouřenců: na scházejícím selském staromilci, sousedu Brázdovi, na zklamaném vystěhovalci J ózovi a na dělníku Prokopovi, mluvčím továrního proletariátu. Starý 190 rozumbrada Brázda se zchátralým zevnějškem někdejšího zámožného sedláka, s rozvláčnou výmluvností a s karakteristickou průpovídkou, jest figurka, jakoby vyňatá z Hálkových »Pohádek z naší vesnice«; v jeho návratu k rodné půdě, jíž nedovedl zachovat, málem jest zkarikovál1ia hrdinská věrnost kovářova; otevřeného odboje se Brázda neodváží. Chuďas J óza náleží ke skupině čechovských vystěhovalcú, kteří se z ciziny vrátili zklamáni a nu zni, ale jeho záští na továrníka temení ještě z jiného zdroje než z hořkosti proti těm, kdo mu do ruky vnutili hůl poutnickou; za jeho zámořského bloudění svedl mu fabrikant děvče, jež v zoufalství se i s mrtvým dítětem utopilo. Nezcela vkusně, s křiklavou sentimentalitou motivována tu proletářova nenávist k bohatci pohnutkami čistě soukromými. V konečném boji lidu s továrníkem stává se Józa vůdcem vzbouřenců, rozdává mezi ně zbraně, velí k útoku na továrnu, vraždí svůdce své Barušky a sám padá ... ani národní, ani sociální motivy neurčují jednání tohoto mstitele cti snoubenčiny. Tím zajímavější jest dělník Prokop, jenž stále vystupuje »v malé tlupě soudruhů svých s lící utýranou«; básníku nešlo o to, aby jej prokreslil individuálně, nýbrž podal v něm typ českého továrního dělníka, jak naň hleděly lidumilné sympatie liberálů v létech osmdesátých. Nejmocněji zdůrazňuje básník dělnickou bídu: v cá'rech, polohladoví a pobledlí slouží muži, ženy a děti kapitálu, jenž nesmírně bohatne z jejich mozolů; doma je čeká vychladlá, pustá světnice, kde se tetelí hromada opuštěných dětí; často jim kyne tělesný úraz a zmrzačení při práci, za něž neschopného invalidu odškodní zaměstnavatel ubohou almužnou. Nejde tedy prozatím o sociální vědomí, nýbrž o sociální soustrast s odstrčenci společnosti. V nich samých houstne odpor proti »tyranům« ve vzdor, jenž však jest nečinný a neodhodlaný; Prokop vyznává, že dělnému lidu je jednak třeba uvědomělých vůdcú, jakým se mu jeví právě kovář, jednak vlastní odvahy, která by se stále neohlížela na ztrátu chleba a byla ochotna dáti něco v sázku. Jedinkráte v obžalobných a výbušných řečích Prokopových kmitne záblesk čehosi, co bylo by možno nazvati smýšlením opravdu socialistickým; to tam, kde, mluvě o továrníkově zálusku na kovárnu, protestuje, aby na jedné straně krčilo se na sta proletářských otroků a na druhé hromadil bohatý jedinec všecko jmění a moc ve své zpupné ruce. Ale není to ještě smýšlení, nýbrž spíše jen náladový výtrysk vzdorné chvíle, vyjádřený nikoliv náhodou řečnickou otázkou. Jinak 191 Prokop i se svým hloučkem značí zubožený dělný lid, v němž neuvědoměle a zmateně se hromadí revoluční látka, čekající na nahodilý doutnák a živená temperamentem, nikoliv myšlenkou. I za Rolandem i za Vladimírem opožďuje se lešetínský proletář, jehož touha po revoluci propuká velmi příznačným výbuchem: »Aspoň jednou sobě ulevím! Té bouři, jež mi hučí spoutaná již dávno ve útrobě, lačné zlobě, kypící té žluči; aspoň jednou duše má si nahne z číše pomsty, po níž dávno prahne!« Celkem neznamená Čechovo pojetí dělnické bídy a dělnické vzpoury valného pokroku proti oněm slovesným dílům šedesátých let, jež, opírajíce se o skutečné výjevy továrního povstání a o živé proudy v mladém českém hnutí dělnickém, po prvé uvedla do našeho krásného písemnictví pátý stav; po dvaceti létech, vyplněných tajným úsilím socialistickým, nedovedl Svatopluk Čech říci o těchto zjevech a problémech více než Rudolf Mayer v ponuře krásném symbolu básně »V poledne«, Gustav Pf1eger Moravský v pravdivých obrazích románu »Z malého světa« a františek Věnceslav Jeřábek v malbě továrního prostředí v dramatě »Služebník svého pána«. I on, dědic názorů z let šedesátých, zůstává lidumilným liberálem beze schopnosti osvojiti si socialistické smýšlení, ale na rozdíl od svých předchůdců prohlubuje otázku ve smyslu národní politiky české: kapitál jeví se mu zároveň i nebezpečím národním, protože jest to kapitál cizí, jenž své moci nad zaměstnanci zneužívá k odnárodňování a zároveň ubírá zděděnou půdu českému zemědělci. První jiskra do zápalných látek v Lešetíně jest vržena, když u přítomnosti všech rebelů Brázda kováři vypravuje, že poslední při prohrál, a že jeho usedlosti i kovárně hrozí exekuce; kovář se odhodlává neustoupiti ani zbraním a J óza i Prokop ujišťují jej svou pomocí. J de nyní o to, míti proti zbraním pohotově také zbraň, a tu kovář, posílen husitskými vzpomínkami, překuje selské nářadí na zbroj. Připravené oruží nezahálí dlouho. Když kovář posměšně odmítne správce s ozbrojeným průvodem, jenž přišel kovárnu zabavit, a když roztrhá 192 soudní výměr, dojde ke srážce mezi lidem a správcovými ozbrojenci. Ti střelí do družiny kovářovy, a nato P.rokop i J óza velí k útoku, jemuž neodolá ani továrna, ani její majetník; fabrika lehne popelem, Józa zabíjí svůdce své milenky. Lešetínskou revoluční bouři, jíž se účastní vedle domorodců také německé dělnictvo fa!brické, a které padne za oběť továrna, vylíčil Svatopluk Cech pouze povšechnými rysy, nedosahujícími ani zdaleka děsivé sugestivnosti obdobných obrazů z »:Evropy«, jmenovitě živel davový při vzpouře jest sotva postižen. Přivolané vojsko obrací se nejprve proti kováři, jenž se sice nezúčastnil revolučního útoku rozvášněného davu, ale přece byl jeho myšlenkovým původcem; ani před sešikovanými řadami vojáků nechce kovář ustoupiti a brání se perlíkem. Teprve salva z pušek láme jeho odpor a kovář se smrtelnou ranou v prsou klesá na svou kovadlinu. Ctenář by formuloval rozřešení tragického konfliktu v básni snad slovy: kovář neustoupil, ale podlehl; setrval na své půdě, leč pouze proto, aby tam dokonal; dal příklad vytrvalosti, avšak byl zároveň dokladem, že nad mravní silou na konec přece jen vítězí nadpráví hmotné síly, zvláště pokud má spojení s vládou a vojskem. Než, toto skutečně tragické, ale skličující řešení nebylo by nikterak po chuti Cechovu mravnímu optimismu, jmenovitě když nejde o ledabylého kováře z Lešetína, nýbrž o symbolického ztělesni tele mužného češstvÍ. I rozluštil si básník obtížný problém jinak: méně důsledně v myšlence, ale uspokoiivěji pro cit; ne podle logiky událostí, nýbrž nenadálým zasažením osoby dotud nezúčastněné; slovem tak, že skladba, exponovaná jako selanka, po revolučním vzepětí přece jen končí idylicky. Ta tam jest doba hrdinských a tragických závěrů Cechových básní, oněch mohutných disonancí, v nichž se vyburácely temné síly »:Evropy« neb »Václava z Michalovic«; nyní, za doby ochabujících schopností tvůrčích, dostačí mu pohodlnější a klidnější rozluštění, právě iako ve »Slaviill ... podzim bez bouří a s vlažnými večery nastává. Ve chvíli, kdy ve své kovárně u přítomnosti dcery a souseda Brázdy na střelnou ránu umírá, vrací se do Lešetína ke svému mistru tovaryš Václav, ienž musil odejíti, když se dílně nedostávalo práce, a který v cizině toužil věrně po domově i po Lidušce kovářově. Přináší vesměs dobré zprávy, až na to, že strůjcové vzpoury byli pozjímání a Józa, vykonav čin odplaty, v půtce zabit: továrník padl, syn jeho rozhodl se celé dědictví rozprodati, a za kupce pozemků se hlásí český 13 193 šlechtic; Václav sám přináší si tolik úspor, že může pro sebe a pro Lidušku koupiti kovárnu i s chatou - česká půda' jest zachráněna pro rodinu a pro národ, takže kovář, požehnav ještě svazku Václavovu s Liduškou, může spokojen a s vědomím, že zvítězil, v míru zemříti. tIlavního dějového pásma se tento Václav, načrtnutý pouze zběžnými a schématickými rysy, zúčastní teprve na závěru jako pravý deus ex machina; před tím nepoznává čtenář ani jeho politického, ani sociálního smýšlení a nedovídá se nikterak, jak se kovářův tovaryš staví k rozvratu svého rodného Lešetína. Osiřev nadobro, pozbyv sourozenců i rodné chalupy, našel Václav nový domov u kováře, jenž byl důvěrným přítelem jeho otce; kromě laskavého mistra nalezl tam i lásku jeho sličné dcerky. Když jej, nucen okolnostmi, kovář přes jeho vlastní zdráhání a přes nabídku, že bude pracovati třeba zdarma, propustil z práce, odešel nerad do ciziny; napřed však vyjevil i s Liduškou mistrovi svou lásku, a nedav se zviklati jeho počátečním odporem, vymohl si jeho svolení a slib, že dosáhne ruky dívčiny. Vyslouží si ji nejen touhou a: věrností, ale i vytrvalou prací. Tato konvenční idylka lásky Václavovy a Liduščiny jest druhou složkou básně, ale nasládlou svou titěrností, nemužnou svou něžností odlišuje se velmi nepříjemně od hlavní epické látky, s níž ostatně není náležitě skloubena. Netoliko oba cukrující se milenci, ale i starý, zasmušilý mistr jest strhován do malicherné sentimentality, jakmile jde o události této lásky: jak citlivůstkářsky dokresluje, či spíše skresluje postavu vzdorného odbojníka, spoléhajícího vždycky na vlastní pevnou vůli, závěrečný výjev šestého zpěvu, kde kovář dává na své rozhodnutí o Lidušce působiti neočekávané náladě, dostavivší se Z'a! večerního klekání a strhující drsného muže k modlitbě, ano i k slzám! Jest to hotový barvotisk vkusu málo vyběravého: zatím co se Václav laská s Liduškou, ozařován odleskem kovářské výhně, hledí mistr oknem, tonoucím v ohni červánků, ke hřbitovu, a teskní, nacházeje tam náhrobní kříž své Anny. " arciť smír a požehnání následují. To, čeho se o Václavově a Liduščině lásce z básně dovídáme, jsou obrysy co nejobecnější a při své povšechnosti pramálo zajímavé; mohlo by býti jinak, když obě postavy, milencova a milenčina, zůstaly vůbec neprovedeny? Příběh lásky nevypráví se formou výpravnou, nýbrž řadou písní, jak to Svatopluk Čech byl provedl již v mladistvé své »Bouři«; jest velmi pravděpodobno, že naň při tom působil básnický 194 příklad Adolfa Heyduka, který zvláště v dějinné idyle o Oldřichu a Boženě r. 1879 rozměnil skrovnou epickou jistinu na drobnou minci erotických písniček. U Čecha jest jich v celku devět, ale poslední není než nepatrnou variací zpěvu předchozího. V cyklu má zvláštní místo také proto, že v ní prvek milostný ustupuje značně do pozadí a: že jest v podstatě starší než skladba ostatní; jest to velice zdařilá elegie »Lešetínské zvony«, která původně mluvila o zvonech třemšínských. Písně, z nichž čtyři prostřední, vyčerpávající až na dno motivy loučení a odluky, seskupil básník do celistvého cyklu, jsou vkládány střídavě do úst Václavovi a Lidušce; i tvoří zaokrouhlené dvojice. Jestliže Václav nad kovadlinou notuje nedočkavou píseň o kynoucím shledání večerním s milenkou a proplétá ji ujišťováním radostně bezpečné lásky, odpovídá mu Liduška stejně jistou a plesavou písní o setkání pod hvězdnatým nebem; motiv snubního prstýnku se vrací a stupňuje se v dív6iných ústech naději v otecké požehnání a v nedaleký sňatek; onde rostl popěvek zcela z úlohy mladého kováře, tuto vznikal z nálady večerní. Soustavně propracovanou situační lyrikou jest i cyklus rozchodu, vložený do sedmého oddílu přímo před rozloučením milenců. První dvě písně, Václavova o doprovodu dívčině a Liduščina o kukačce, myšleny jsou jako hudební dekorace poslední společné chůze snoubenců; druhé dvě, Václavova o plačící milence, a Liduščina o útěše, skryté v snubním prstýnku, mají býti výrazem nastalé již odluky. Ve všech do mlh rozloučení svítí naděje shledání, .ve všech lešetínská krajina s idylickým, úplně neindividualisovaným svým půvabem poskytuje účastné kulisy nevinné a klidné lásce milenců, ve všech rodinná něha, prostoduchá nábožnost, pevná víra ve vítězství dobra dodává Václavovi i Lidušce naprostého bezpečí. Starodávná idealisace lidu a venkova, již bylo prodšeno líčení původního Lešetína a kovárny, jest podmínkou těchto naivních ohlalsů poesie prostonárodní, již dávno mrtvé v Čechách za doby, kam Svatopluk Čech položil svého kováře. V poslední dvojici písní, položené před líčení obecného rozvratu v Lešetíně, má nejprve slovo Liduška, a jako v prvním svém popěvku, vrací se opět k motivům večerním, tolik v Čechách oblíbeným od Hálkovy doby: hvězdy mají vzdálenému Václavovi zprostředkovati pozdrav nevěstin. Není-li tato erotická, nakadeřená a zdrobnělinami přeplněná hříčka bez titěrnosti, odpovídá na ni Václav elegií velmi mužnou a výraznou: celý starý Lešetin i se 13* 195 zapadlým raJem dětství jest tu oživen, idylka lásky vzkříšena test jakoby jen dodatkem ke ztracenému edenu mladosti, a nade vším letí prudce ve vzpomínce a touze, vystiženy podivuhodnou zvukomalbou milované zvony domova. "Lešetínské zvony slyšet valné hony, přes pole a háje zní ten svatý hlas, hlaholí tak jasně, hlaholí tak krásně Lešetínské zvony rád bych slyšel zas!« Že si básník na této apostrofě, zhušťující to, co »Lešetínského kováře« pojí s cyklem »Ve stínu lípy«, právem zakládal, ukazuje okolnost, že variaci elegie vložil Václavovi do úst ještě jednou, a to na samém závěru básně tam, kde se nedočkavý ženich vrací sebevědomě do Lešetína, aby podal Lidušce navždy ruku a založil si s ní bezpečný domov; tentokráte však vloudilo se do elegie mnoho snoubenecké sentimentality, Těchto desatero písní hlásí se zřejmě k oboru ohlasové poesie české, dovedenému již jeho zakladatelem fr. L. Čelakovským k dokonalosti klasické; vývojově náleží erotická čísla z »Lešetínského kováře« přibližně mezi Heydukova pabásnění lidové lyriky a mezi Sládkovy »Starosvětské písničky«; proti ohlasům Čelakovského jsou však sotva uměleckým pokrokem. Vciťují a vmýšlejí se správně do naivní duše lidové mládeže; rozvádějí vděčné a přístupné motivy, kterými se rádi zabývali prostonárodní zpěváci ve svých milostných projevech (motivy prstýnku, hvězd na nebi, kukačky, plačících očí milenčiných atd.); užívají s prospěchem některých výrazových prostředků písňové stilistiky české, na př. refrénu, apostrofy, řečnické otázky. Leč neponořují se' pod povrch lidového zpěvu. Malicherné zdrobňování a mazlivé zosobňování, v jakém si až k nechutenství liboval Adolf Heyduk, jest skrovnou náhradou za naprostý nedostatek jadrně osobitého výrazu,. zkrojeného po starodávnu a chutnajícího kmenově, jak to nacházíme skoro ve všech Sládkových písničkách: hlubšího pohledu do lidové bytosti tu nikde není. Ježto pak tyto písně i s celou idylou lásky jsou vlastně neústrojnou částkou »Lešetínského kováře« a do jeho epického toku závadějí roztříštěnost a neklid, nelze tohoto dočasného návratu k básnickému slohu "mořské fantasie« pokládati za šťastný pokus. básníka tvůrčích sil zřejmě ochabujících. 196 Srovnán s cyklem »Ve stínu lípy«, s nímž souvisí společným koncepčním předpokladem touhy po starobylém patriarchálním venkově a vážnou starostí o jeho zachování, značí »Lešetínský kovář« umělecké ztroskotání. Onde při veškerém střídání obrazů rozmarných i chmurných, příběhů exotických i domácích, fabulí jen zábavných a příkladů mravoučných, vládne intonace jednotná, která jako dech kraje krouží nad uzavřenou kulturou zdravého českého venkova patriarchálního. Toho v »Lešetínském kováři« není, ani nemělo býti, ježto ústředním tématem byl rozvrat tohoto někdejšího venkovského života i s jeho základními předpoklady sociálními a hospodářskými; dávná životní idyla se měla rýsovati leda v pozadí. Ta se však, hlavně v erotické přecitlivělé složce, nepoměrně rozrostla a při tom nabyla jinde mimoděk rázu národopisné titěrnosti; vpadá neustále do ústředního příběhu, kterým jest vznik a růst konservativní revoluce, a vynucuje si posléze i kompromisně optimistické řešení, pro něž proti logicy dějové bylo třeba sáhnouti k zakročení činitele úplně zevního a dotud v rozvoji příběhu ne zúčastněného - dosti násilně zachránil Svatopluk Cech selankový ráz tendenční své skladby. V cyklu »Ve stínu lípy« mluvila, jednala, žila celá galerie postav výborně individualisovaných a přece pojatých typicky; v »Lešetínském kováři« uprostřed dvou schémat mileneckých a tří jen obrysových figur z nového Lešetína, zvedá se s pevnou plastikou, ano s jednoduchou monumentálností postava jediná, jíž nelze upříti velikosti typické - titulní hrdina básně. Poeta ztělesnil v něm rázného, neústupného, vzdorného Čecha, jak jej milovala šedesátá létal, a jak jej odtud do svého veřejného programu přenesla i politická strana mladočeská i mladá družina sokolská; v takovém lidovém hrdinovi silných ramen a neoblomné vůle spatřovala svobodomyslná demokracie bezpečnou obranu občanských svobod, národní politika pak trvalou záruku jazykového a kulturního uvědomění. Do mužné postavy kovářovy přešel nejeden rys z básníkova otce i z něho samého, ovšem osamotnila při tom zjednodušující psychologie Čechova pouze kladné stránky povahy, a to skoro výlučně z její oblasti volní. Proto se figura tak podařila a právem bývá jmenována tam, kde jsou uváděni ti hrdinové čechovští, kteří vedle tyPU značí zároveň tendenční program. Odtud plyne také její všeobecná populárnost, k níž značně přispěly též zevní osudy knihy. »Lešetínský kovář« vznikl rychleji než kterékoliv jiné básnické 197 dílo Čechovo. Důtklivé naléhání Jana Nerudy, který si pro novou svou knihovnu »Poetické besedy« po »Petrkličích« takřka objednal novou epickou skladbu Čechovu, pohánělo básníka; nevzdal se sice ani tentokráte, zvláště v úvodních částech veršované povídky svého obvyklého postupu slohové ciselace, ale nevyčkav ani, až nová práce dozraje svého závěru, posílal rukopis po částech nakladateli Valečkovi, takže bleděmodrý jedenáctý svazeček Nerudovy veršované knihovny vyšel ještě před vánoci r. 1883, tak plodného samostatnými publikacemi Čechovými. Úspěch v časopisecké a: novinářské kritice i mezi obecenstvem byl okamžitý a pronikavý a upozornil na tendenci revoluční idyly také státní návladnictví, jež si umínilo napraviti, že kniha prošla bez závady policejní censurou. tlned na počátku ledna r. 1884 nařídil trestní soud pražský dodatečnou konfiskaci »Lešetinského kováře', a zakázal jeho další rozšiřování; právních námitek výmluvného obhájce básníkova neuznal. Za důvody svého nálezu uváděl, že báseň »hledí popuditi dělníky proti živnostníkům« a »vybízeti k činům v zákonech zapověděným«; obvinil ji úhrnem z »přečinů proti veřejnému pokoji a řádu«. Pročítáme-li velmi četná a rozsáhlá místa inkriminovaná, vystupuje v nich však mnohem důrazněji rozhodná tendence národnostní než polemika, neb dokonce agitace třídní; státní návladní sledoval zřejmě cíle tendence politické, nikoliv sociální, a tak mimoděk pronikl správně k podstatě básně a k záměrům auktorovým. Úřední rozhodnutí nedovedlo však »Lešetínského kováře«, jenž při konfiskaci byl již značně rozšířen, vymazati z paměti a lásky čtenářské; v hojných opisech dílo bylo šířeno, a r. 1892 dopraven byl do Čech z Ameriky v četných výtiscích úplný patisk »Lešetínského kováře«, o nějž se postaral omažský »Pokrok západu«. Tehdy již obklopovala slavnou konfiskovanou knihu dvojnásobná popularita, která se také slovesně projevila silným vlivem básně na veršovanou povídku z moravského života venkovského od tehdejšího Čechova epigona P. S. Procházky »Na úrodné půdě«: vedle vzdorného hrdiny, obestřeného jakousi politickou svatozáří, oblíbeni byli stejně sladce sentimentální milenci se svou písňovou lyrikou lásky a věrnosti. K tomu přispěl zvláště hudební staromilec Prantišek Pivoda, hovějící vždy ochotně pochybnému vkusu obecenstva, jenž r. 1885 zhudebnil a v samolibém omylu Antonínu Dvořákovi připsal jedenácte písní, vložených do básně; z nich skoro znárodněl líbivý kuplet Václavův deště jen dále pojď!« Takto žily nejtrvaleji 198 nejpochybnější části Čechovy skladby. Kromě hudby i výtvarné umění podporovalo populárnost »Lešetínského kováře«, a není dojista náhodné, že se v něm nejlépe zalíbilo výtvarníkům, kteří vždy potřebovali značného stupně literárnosti, aby vytvořili kus po chuti diváctva. To platí stejně o pateticky vzrušené soše Lešetínského kováře od Viléma Amorta jako o divadelně účinném, ale malířsky prázdném výjevu mistrova odporu proti vojsku od Jaroslava Špi11ara; obecně oblíbený motiv původu literárního měl v obou případech malíři i sochaři prominouti soustředěné úsilí o řešení přísně výtvarné. Roku 1899 rozhodl se Svatopluk Čech zařaditi »Lešetínského kováře do druhého svazku svých sebraných spisů a před tím se smluvil s politickými úřady na . obapolném kompromisu; dílo bylo propuštěno, když se básník uvolil několik míst obměniti a jiná z původního textu vypustiti; opětně, ba tentokráte větší měrou než po prvé rozhodovaly u censury zřetele národnostní před stanovisky sociálními. V této podobě, kterou si dochoval až do Strejčkov.a diplomatického otisku prvního vydání r. 1920, stal se »Lešetínský kovář« východiskem několikerého zpracování scénického; ke dvěma průměrně dobrým libretům prostředních oper druží se tři dramatické verse, stojící pod úrovní vážné literatury. Libreto, které napsali 'fo 1903 Pavel Nebeský a .Edvard Šimek k opeře Stanislava Sudy, přimyká se co nejtěsněji k Čechově básni a skládá se namnoze z citátů z ní seskupených dosti obratně v melodramatické scény; hlavně písňových vložek použili auktoři vydatně. Tím, co přidali k Čechově látce ze svého, rozvádějíce do široka její střídmé nápovědi, neposloužili nikterak celku, ale právě tyto motivy uhájily si i v pozdějších zpracováních látky životní právo. Jest to hlavně příběh lásky a svedení Józovy milenky Barušky, kterého se Sv. Čech jen lehce dotýká, ale jenž tuto promítnut řadou plačtivých výjevů; kromě Barušky svedl by mlsný správce továrny rád i Lidušku kovářovu. Celkem však melodramatický živel milostný zůstal u N~beského a Šimka v rovnováze s veřejným děním obranně revolučním, až na lyrické intermezzo, vložené mezi první a druhé dějství a vyplněné několikeronásobným plačtivým loučením; ústupkem opernímu vkusu jest také, že na rozdíl od básníkova pojetí krvavá srážka kovářova s vojskem jest položena na sám konec závěrečného třetího aktu po zásnubách Václavových s Liduškou. Úcty k básníkovu slovu a duchu, 199 jež jest ctí této operní knížky, nešetřil Ladislav Novák, když r. 1919 skládal své libreto k lidové opeře Karla Weisse, provedené na Národním divadle; postavili-li se starší libretisté do služeb ~vat. Čecha, přizpůsobil se tento výhradně potřebám a vkusu· svého efektního komponisty. O tom svědčí hlavně okolnost, že celé druhé děíství trojaktové opery položeno do správcova bytu: tam netoliko rozkošnická zábava panská vystřídá zoufalství svedené Barušky, ale tam přichází i Liduška, nasazujíc dívčí svou čest, prosit za chaloupku, tam vniká s rozvášněným davem i kovář revolucionář, aby podnítil vzpouru a paličskou odvetu; jak nečechovská to obměna takřka cudné obrany kovářovy! I jinak vyprchal Čechův duch z celku: křiklavá sentimentalita sociální zatlačila skoro nadobro patriarchálního ducha selské idyly; ústřední postavě vzata jadrná prostota; lyrické vložky zůstaly nezužitkovány - divadelnická záliba v hrubých účinech chopila se tu populární látky, jevíc úplnou lhostejnost k jejímu původnímu básnickému útvaru. To platí také o třech hrách vzniknuvších mezi těmito oběma librety a určených pro lidová jeviště. Samostatné hodnoty slovesné nemá ani »lidová hra o 4 dějstvích« od Tomáše Val. Hubeného (1913), ni »obraz ze života z dob českého probuzení o 3 jednáních« od Marie L. Klihnlové (bez data), ani »činohra ve 3 dějstvích« od Edvarda Šimka (1920). T. V. Hubený opírá se netoliko o Čechovu báseň, ale i o první libretistické zpracování, E. Šimek přirozeně použil postupu svého operního tekstu, M. L. Klihnlová, jež si osobila nejvíce motivické volnosti, znešvařila látku četnými invenčními nechutnostmi. Ve všech třech hrách přiřčena začná úloha Barušce, jež za nepřítomnosti J ózovy stává se obětí správcovou a svedena hyne v zoufalství; u Hubeného i Šimka dokonce zešílí, u M. L. Klihnlové, která ji učinila dcerou dělníka Prokopa, končí samovraždou teprve, když navrátivší se Józa ji i s dítětem prokleje; rovněž správcův pokus svésti kovářovu Lidušku vrací se ve všech dramatech, leckde velice nevkusně. Tento upřílišený zájem o intimní a erotické osudy hlavních i podružných postav byl značně na ujmu sociálně politickému prohloubení látky, oč se bylo Svatopluku Čechovi jednalo především. T. V. Hubený tak málo porozuměl dějinnému obsahu »Lešetínského kováře«, že venkovany převlékl do »svérázu«, krojového, správce továrny do šatu rokokového, vojsko do starodávných bílých kabátů a modrých spodků. M. L. Klihnlová z málomluvného obránce zděděné půdy učinila vlasteneckého 200 frázistu, libuiícího si v hlučných tirádách a velkých heslech, E. Simek si kovářovu postavu značně zmodernisoval, pojav jej nejen jako horlitele národnostního a protikapitalistického, ale i antisemitského; ba i Václav, jenž ani u básníka, ani u ostatních zpracovatelů látky nemá politické fysiognomie, vrací se u něho z ciziny jako nadšenec pro Francii svobodomyslnou a osvícenou. Drama Simkovo, které nad ostatní pokusy vyniká také jadrnější, realistickou mluvou konversační, přerývanou jen lyrickými vložkami z Cechovy básně, jest dokladem, kterak si obsah »Lešetínského kováře« zachoval v povědomí generací životnost a jak procházel v něm změnami, které prodělalo české politické myšlení během 35 let: někdejší výraz svobodomyslného liberalismu mladočeského s patriarchálním pozadím starých hospodářských řádú našeho venkova přepodstatnil se na konec v skladbu typickou pro národní socialism předválečný. I s tohoto hlediska jsou osudy Cechova »Lešetínského kováře«, díla zkonfiskovaného a přece nad ostatní populárního, příznačny pro naše dějiny politické - tam přísluší tendenční idyle Cechově nesporně význačnější místo než v oblasti umělecké. - Mezi útěšnými zprávami, které ke smrtelnému loži lešetínského kováře přináší jeho předurčený zet a dědic Václav, nezaujímá posledního místa zvěst o kupci továrny a jejích polností: »zeman blízký kupcem poloviny, z naší krve, k lidu lnoucí vřele - Tak tu brzo život vzkvete jiný!« Tím odhalil Svatopluk Cech kus svého politicko-hospodářského programu, pojatého úplně v duchu národního liberalismu. Jest přesvědčen, že bude jenom s prospěchem našeho kraje, jestliže vedle drobného živnostnictva a selských zemědělců se budou o držení české púdy děliti velkostatkáři; přeie si však, aby byli vlasteneckého smýšlení a lidového původu - český demokratism nevylučuje ani tentokráte u něho konservativní věrnosti hospodářským zásadám zděděného společenského řádu. Takto odpověděl, prozatím stručným a povšechným způsobem, na složitou a znepokojivou otázku, která čeřila ve.řeiný život český od počátku politické konstituce a s níž se i v soukromí od dětských let potkával na každém kroku - na problém české šlechty. Dokud František Jaroslav Cech nep'řešel na kněžské statky, stála domácnost panského úředníka ve stínu přízně urozené vrchnosti, kterou na čas vystřídalo panstvo občanské; také společenské styky udržovaly rodinu Čechovu stále v zájmu o drobnou aristokracii českého venkova. Před- 201 ních rodů šlechtických, honosících se rozsáhlými velkostatky i mocným politickým vlivem, Svatopluk Čech za mladosti ani později zblízka nepoznal a také jako básník se o ně zhruba nezajímal - nepatřili k nim ani oba kobylkáři, na něž se pamatoval z chlapeckých let na Berounsku, vlastenecký osmačtyřicátník Karel Drahotín hrabě VilIani na Střížkově a neromantický, poněmčilý rytíř Brechler z Troskovic na Vlencích, ani baronská rodina Lexova, do jejíhož bytu v Aehrenthalovském paláci nahlížel z okna svého studentského pokojíka v první době universitní. Mladý demokrat byl sice již z domu vychován, aby neuznával rodových výsad a aby dobře lišil odrodilou šlechtu přítomnou od českých pánů a rytířů, proslavivších se v dějinách, ale přes to nedovedl se ubrániti »tajemnému nimbu zvláštní povznesenosti«, kterou bylo urozené panstvo pro úřednického synka obestřeno; podléhal tomuto romantickému kouzlu zvláště, vzhlížel-li s toužebnou plachostí k dívčinkám a slečnám šlechtickým, neosměluje se iich osloviti a obepřádaje jejich graciosní hlavičky blouznivým idealismem - v několika versích mladické básně »Anonym« rozveden jest tento motiv se směsí citlivůstkářství a sarkasmu. Politický význam šlechtické otázky dolehl naJ Svatopluka Čecha, jakmile jal si všímati veřejného života. Poměr ke šlechtě v politické teorii i ve sněmovní a zákonodárné praxi rozštípil již v 60. létech české politiky na tábor staročeský a mladočeský; o deset let pak později parlamentní zápasy o trpný odpor, o řád obecní a o souručenství s ultramontanní »stranou práva« uvedly staročeské konservativce v područí aristokratických vůdců, mladočeské liberály do otevřeného boje nejen se šlechtou ústavověrnou, ale i konservativní; přední publicističtí mluvčí obou stran utkali se polemicky právě v této otázce. Svatopluk Čech nemohl býti ani na okamžik v pochybnostech, kam se přikloní svými sympatiemi: demokratické přesvědčení důsledného svobodomyslníka opíralo se o lidové povědomí potomka selské rodiny; snivé dětské vzpomínky na půvabná sídla panská a útlé rusalky v nich jihly pod závanem kritického úsudku o ne českosti těchto domácností; dějinné poznání o důležitém podílu české šlechty v národním vývoii zahrocovalo se v prudkou výtku jejím dědicům, kteří odpadli od národa; husitské přesvědčení ctitele Jana Roháče z Dubé a Bohuslava z Michalovic bouřilo se proti ultramontánství souvěkých aristokratů v Čechách. 202 Tyto názory Svatopluka Čecha, kryjící se úplně s politickým programem mladočeským a tkvějící kořeny v národních poměrech 70. let, volaly záhy po ztělesnění slovesném. V povídkách a arabeskách, vyvážených značnou měrou ze skutečného i fiktivního života venkovské šlechty v Čechách a obměňujících se zálibou motiv lásky mladého demokrata ke sličné šlechtičně, projevila se politická kritika Čechova jen skrovně, a to příležitostnými šlehy dobrodušné satiry; národní stránky šlechtické otázky se nedotkl ani v nejrozsáhlejších z nich, na př. v ))Oblacích«, »Mezi knihami a 1idmi« neb »Hovoru listí«. To zůstalo vyhrazeno jeho dílům veršovaným. Ale dříve než v látce současné nakreslil zcizáčtělou šlechtu i se svůdností nebezpečí, jaké znamená pro selský demokratism venkova, oslavil v eposu historickém vzorného šlechtice staročeského, který s věrností národnímu státu, jazyku a náboženství spojuje poctivou lidovost; rvenická selanka ve »Václavu z Michalovic« jest po svém způsobu také kritikou českých aristokrati'I devatenáctého století. Tématické řešení problému venkovské šlechty ~ jejího poměru ke stavu selskému podal Svatopluk Čech značně později, v druhé polovici let 80. a doplnil jim své básnické rozbory života na českém venkově, jehož starodávné, patriarchální útvary jsou rozkládány novodobými jevy a proudy sociálními; i druží se toto časové dílko »Zpěvník Jana Buriana« co nejtěsněji duchem i formou k »Lešetínskému kováři« jako idyla tendenční. Slovesných děl, v nichž se šlechtická otázka česká osvětluje a řeší stavbou děje, kresbou povah neb alespoň proudem diskuse, jest před »Zpěvníkem Jana Buriana« poskrovnu; ba i tendenčních projevů lyrických, nesoucích se k tomuto časovému tématu, nenalézáme tolik, kolik bychom očekávaH podle současné pub1icistiky. Příliš dlouho udržovala se při životě pohodlná konvence předbřeznová, že šlechtici jsou v národě i ve společnosti povolanými naplniteli poslání humanitního, a nebyl to pouze individuální výraz vděčné dvornosti, oslovoval-li fr. L. Čelakovský své urozené mecenáše verši: »Slunce knížata vy svém jste u národu! Leč z jasných pramenů plyň na lid uznalý dobrodějně vaše světlo a teplota; líbeznoť v nehynoucím srdcí chrámu obývati.« Právě spisovatelka, jejiž srdce nejhoroucněji bilo pro lid a která před· jinými budila skutečné sociální svědomí, Božena Němcová, dala životný tvar básnický názoru o zvláštní úloze šlechty ve společnosti, a ušlechtilí aristokraté, s nimiž se v české výpravné próse hlu- 203 boko do let osmdesátých setkáváme, jsou skoro vesměs literárními potomky »palI1Í kněžny« z »Babičky« a hraběte Hanuše i jeho matky z »Pohorské vesnice«. Konvenčnosti v líčení šlechtických vrstev nedovedli se zbaviti ani románopisci, vyšedšÍ z pokolení Májového a usilujíCÍ o pravdivé zpodobení sociální skutečnosti. Překvapuje to méně u Gustava Pflegra Moravského, jenž aristokracie neznal z přímého názoru, než u Ferdinanda Schul~e, který žil s českými šlechtici řadu let: mátohami bez životních kořenů a bez sociálně-politického osvětlení jsou urozené postarvy ze »Ztraceného života«, jehož hlavní erotická zápletka částečně souvisí s fabulí Jana Buriana, konvenční figury úplně vyňaté ze souvislosti národně politické zalidňují Schulzovy »Šlechtické novely« - a nejinak jest tomu také u jiných vrstevnických povídkářů. Teprve o čtvrtstoletí později dai mnohem mladší a velmi samostatný příslušník novinářské skupiny, soustředěné kolem »Národních listů«, Josef Holeček, románový tvar promyšleně demokratickému názoru o šlechtě; značná část jeho selské epopeje jihočeské »Naši« vyplněna jest dějovou i diskusní kritikou šlechtického velkostatkářství a rodových výsad, při čemž pohříchu tvárná schopnost povahokresebná v aristokratické oblasti se zdaleka nevyrovná bohatému daru polemického debatéra. Vlastní velký básník svobodomyslných demokratů mladočeských, jenž řízným perem feuilletonistovým často vynalézavě napadal šlechtické odpůrce své strany, Jan Neruda, neuznal za dobré vyrovnávati se s nimi veršem; jenom několik jeho neodola\telných epigramů ťalo bezpečným ostřím starou i novou šlechtu, které přeje, aby se jí ve všem stalo, čeho si její otcové u nás zasloužili. Nerudův věrný žák v poesii i v politice, Josef V. Sládek, nemohl se spokojiti s nápovědmi tak úsečnými, ježto protišlechtický vzdor byl podstatnou součástkou jeho uvědomění selského, v němž nacházel samy kořeny svého češství. Proto odmítnuv již v »Jiskrách na moři« máchovský kult českých hradů, »v nichž česká jsou jen srdce tam v kryptách práchnivící«, vracel se v lyrických knihách své mužnosti za let osmdesátých k oslavě erbu selského, vznešenějšího nad všecky znaky knížecí, jímž jest »klas potem zrosený a větev hlohu«; nejjadrnější projevy tohoto Sládkova protišlechtického smýšlení v »Selských písních« náleží však časově již za Čechův »Zpěvník Jana Buriana«. Když tři léta po »Lešetínském kováři« Svatopluk Čech přistoupil 204 ke skladbě přibližně stejného slohu, ale mnohem subjektivnějšího zabarvení, ke »Zpěvníku Jana Buriana«, aby v ní řešil poměr českého sedláka k odrodilé šlechtě, neposunul politické tendence v popředí, nýhrž zastřel ji živly osobními přízvuku silně lyrického. Kromě toužebné lásky k českému venkovu, v níž se důvěra v sedláka a úcta k němu pojila s úzkostným podivem pro lidový svéráz vesnického povrchu, vyvěralo nové dílo, nejinak než cyklus »V e stínu lípy«, hlavně z nyvě dojaté vzpomínky na kraj dětství. Kdežto však kruh nedělních povídek byl vyvážen střídavě z dojmů vranských a liteňských, jimž tYP'isační úsilí dalo ráz obecně český, soustředil se básník tentokráte výhradně na Liteň, jako na středisko inspirační, a dal celé idyle krajinářský rámec podbrdský. Jako na starém Berounsku, kde Svatopluk Čech prožil chlapectví do roku desátého, uzavřen jest také ve »Zpěvníku Jana Buriana«, jenž se odehrává mezi selským statkem třemšínským a panským zámečkem boreckým, obzor hvozdnatou hrází modravých lesů a mlhavých hor; bílé stezky, klikatící se po chlumech a ztrácející se v mlze, slibují pozorovateli přístup do širého, vzdáleného, rušného světa. Objat a zúžen touto hradbou rýsuje se tu typický obraz brdské se~alnky: řady olší a vrb nad lučinami zlátnoucími hojným blatouchem a stříbřícími se potoky; pod jarním sněhem ovocných stromů klepotavý mlýn; uprostřed polí a luk panský dvorec, u něhož se sbíhají topolové aleje; nad ním zříceniny starého hradu; opodál bukový, jasanový a habrový háj sem tam svítící březovými kmeny se zpustlými stopami někdejší úpravy parkové - na rozdíl od krajinářských líčení, jež Svatopluk Čech vyvážil ze Středohoří, převládá tu idyla nehluboké perspektivy, příjemnÝ půvab střední polohy, domácí kouzlo soustředěné v hájích a lukách a nedopínající se hor. Nejenom právem idyIikovým, ale i z překypující plnosti vzpomínkové vpracoval básník do typisujícího obrazu mnoho drobných motivů individuálně liteňských, na př. altán v dutině starého stromu, rozmarně malebný holubník panského dvora, gloriet v háji s podobou obrovského hřibu; těmito detaily, slohově příznačnými pro šosáckou romantiku patrimoniální, jest celé líčení znamenitě zdůvěrněno. Až symbolicky vyjádřil Svatopluk Čech brdskou svéráznost své idyly tím, že v ději přisoudil důležité místo květině, příznačné právě pro tento pohorský kraj, křehounké a něžné bělozářce, kterou opěvoval také J. V. Sládek, básník přírody i lidu na Berounsku; nad tímto »milým dítětem našich brdských skal« prožívá Jan Burian 205 první kapitolu svého milostného románu; na ni hledí s divokou výčitkou však také, když mu zklamání v lásce tiskne do ruky zbraň. Vytěžil-li Svatopluk Čech tolik ze vzpomínkového pokladu pro krajinné pozadí básně, nesáhl méně vydatně do osobních prožitků a subjektivních vztahů při povahokresbě ústředního hrdiny a při dějové osnově. Více než bychom se nadáli při skladbě založení tendenčního, jest Jan Burian podobencem básníkovým. Jako potomek rychtářské rodiny perucké jest též mladý zeman třemšínský synem starodávného selského kmene, který »žil v tuhé práci na zděděném lánu a znal jen vesských jizeb skromné vděky«; dí-li však dále o sobě, že »první vzlétl do jiného kraje ze skromné vísky, ze hnízdečka dědů«, hodilo by se to spíše na Františka Jaroslava než na Svatopluka Čecha. Zato ryze autobiografické jest Burianovo stálé kolísání mezi selským venkovem a lesklou kulturou městskou, promítnuté v básni dokonce srážkou dvojího ženství; co v obraznosti si dokreslil polotragickou zápletkou erotickou, to ve skutečnosti prožíval jako útěk z dusných města zdí na venkov, do zeleně, pod stromy a mezi květiny. Leč ani sama erotická náplň »Zpěvníku Jana Buriana« není beze vztahu k osobním prožitkům Čechovým. Motiv blouznivé a plaše nevyslovené lásky mladého demokrata k luzné dívce šlechtické byl ze sladkých i bolestných zkušeností jinochových; jestliže si jej zpřítomnil muž již čtyřicetiletý, vkládal do něho asi touhu sirého srdce garsonova po nedostižném, a tím žádoucnějším ženství vůbec, které vztaženému náručí stárnoucího nadšence vzdalují výsady mládí stejnou měrou, jako privilegia rodová znemožňují muži z lidu přístup k dámě šlechtické takto do SteHy z boreckého zámečku se vtělilo Čechovo pojetí mladého ženského ideálu, který kyne, vábí, slibuje z dálky, ale pak krutě ztrácí se v mlze. Avšak k Svatopluku Čechovi mluvila žena ještě hlasem jiným, jako dcera země, poselkyně, dárkyně a rozmnožovatelka přirozeného, prostého života, jako strážkyně krbu a kolébky; byl to korektiv smyslového zdraví, pudového realismu, prosté rodinnosti vůči paroxystické romantice blouznivého snílka. Svatopluk Čech nedovedl jako velcí básníci ruští i západní smířiti dvojí ten typus ve vyšším slohu a vytvořiti ženu smyslového vděku i duchovního posvěcení v jedné osobě - vždy nacházel tu dualistický rozpor. Tak i ve »Zpěvníku Jana Buriana«. Do jaké míry také on podlehl - alespoň v obraznosti typické slabosti mužů čtyřicetiletých, kteří v ženě hledají především 206 pečlivou Martu s rodovými instinkty mateřskými a manželskými, ukázal právě Burianovým řešením, podle něhož ruměnolící prostoduchá Maruška v moravském kroji a s písničkou na plných rtech vyléčí všecky rány, zasazené nedostupnou šlechtičnou a dá českému zemanovi jako manželka 'a matka teprv,e pravý smysl života. Není bez schématičnosti, ale ani bez názorné působivosti tato tendenční úprava milostného děje Burianova: sentimentální Iiamlet třemšínského újezda uvědomí si plnokrevné své selství, bytostnou svou spojitost s půdou, nutnost pokračovati v otecké a dědovské tradici teprve, když se toho dočte v pohledu prostičké dívčiny s úsměvem tiché veselosti na zardělém a krevnatém líčku, a když to uslyší z tepu jejího ostýchavého a přece jižjiž se vzdávajícího srdce. Dojista vane tichý stesk a mírná bolest resignace ze závěrečných slov Burianových, kterými krátce před sňatkem s Maruškou shrnuje své řešení rozporu mezi dokonalou aristokratkou a mezi dcerou továrního dělníka a služky ze statku: »V mé hnízdo nehodí se rajka cízí, leč skromna, prosta naše holubice, byť neměla než las ku, srdce ryzí a tíché cnosti domací - nic více!« Ale Maruška jest v očích básníkových přece více: toto prosté a původní ženství, po jakém toužily žíznivé smysly a siré srdce čtyřicetiletého muže, roste na závěru, v souvislosti s celou skladbou, na českou, zdravou a neúnavnou slovanskou Demeter, jasné a věrné božstvo národa rolnického. - Takto z vnitřního života básníkova vyrůstalo dílo tendenčních záměrů, ale nedostávalo se klidné tvůrčí rozvahy, jež by neurčité vlnění duševní přelila v neosobní a čistě předmětný tvar; tím se »Zpěvník Jana Buriana« podstatně liší jak od cyklu »Ve stínu lípy«, tak od »Lešetínského kováře«. Chudý a řídký děj není svéprávným celkem, nýbrž ozřejměním dané tése; invenční jeho podružnost jest patrna i z toho, že se v něm prostě obměňuje milostný příběh Ivanův ze »Slavie« od zasněžené nálady při seznámení milenců až po rodový a názorový rozpor mezi otcem a milencem dívčiným; rovněž zřetelna jest motivická příklona k »Iiovoru listí«, v jehož popředí stojí nedožitá a přece osudová láska rozmarné komtesy a blouznivého vychovatele. 207' Mladý zeman Jan Burian, potomek starodávné selské rodiny, jejíž předek prošel zkouškami náboženského vyhnanství, opustil po smrti rodičů studia a ujal se zděděného hospodářství v Třemšíně; domácnost pomáhá říditi bývalá chůva stará Běta, jež se s-půvabnou dcerou Maruškou přistěhovala z Moravy do výměnkářské chaloupky. Statečnost, s níž na zimní procházce zachránil panské sáně, vlečené splašenými koňmi, před zřícením se do bystřiny, seznámila jej s urozenými sousedy boreckými; při první jarní návštěvě poznal JJain Burian, že ke SteHe jej přitahuje milostná touha, kdežto od otce, přísného aristokrata a odpůrce českých snah národních, jej dělí nepřeklenutelná různost v názorech; hraběcí matka Stellina od začátku pohrdá selským demokratem třemšínským. Zdivočelý park borecký stal se svědkem milostných schůzek Janových se SteHou; když Burian uviděl českou knihu v ruce dívčině a uslyšel od ní uiištění, že se s rodinou nesdílí o předsudky rodové a národně politické, vyznal jí lásku a nezůstal neoslyšen. Ale jako pro komtesu v »tIovoru listí« byla tato jarní a letní milostná hra pro SteHu nezávaznou episodou krátkého rozmaru. Chvatně se rozloučivší odjela Stella do Vlach a když se s ní za zimní sanice Jan Burian opět potkal, byl po jejím boku švihácký nápadník-aristokrat; studený lístek zapuzení s poukazem na rodovou propast následoval do Třemšína. Stellino rozhodnutí, z něhož Jan Burian kromě ponížení osobního vyčetl i zahanbení národní a spravedlivý odsudek selských nížin života, odňalo zklamanému a zrazenému milenci všechnu schopnost žíti či živořiti dále. Ale smrtící rána z pistole chybila se cíle; mateřská péče staré Běty, úsměvná něha Maruščina a úvaha o d08rém smyslu práce a prosté kráse sttihl osud Otakara Sezimy, a s krutou sebeobžaÍobou uzavřel svou práci, již potom odepřel jak knižní vydání, tak pojetí do sebraných spisů, správnými slovy přísné autokritiky: » Tragický osud přítele Vysockého povzbudil Sezimu jednou k sepsání sociálního románu. Na neštěstí dověděl se o tom redaktor Věnce a přiměl Otakara, aby mu psal řečený román po kusech, na pokračování. Náběh byl pěkný, ale od čísla k číslu ochabovala a smršťovala se pokračování, vyskytovaly se hustěji zbytečně episody, vlekla se zoufaleji slabá nit děje, a když se rok sešel s rokem, stal se z románu o Ikarovi sám nešťastný, šíleným spádem před časem bídnou estetickou smrtí sešlý Ikaros.« Upřímný tento závěr není pozoruhodný pouze jako důkaz Čechova správného hodnocení vlastního nezdařeného díla. Naznačuje také jasně, co zavinilo postupnou poruchu románové skladby Čechovy, rekapitulující ještě jednou všecky podstatné znaky jeho mladistvých prós. Byl to především nadbytek subjektivismu, který stále silněji pronikal do výpravného umění Čechova a zbavoval je žádoii'Cí předmětnosti a tím i nutného klidu. Svatopluku Čechovi jako většině pozdních epigonů romantické prósy, kteří gemovou drobnomalbou usilovali o průprtvu k realismu, nebylo dáno zmocniti se plně úseku skutečnosti objektivné, vmysliti se neosobně do její logiky, zmizeti úplně za jejími postavami; i v pracích nejpředmětnějších porušovala přemíra vlastní živé účasti na postavách a jejich osudech dojem svézákonného života, rovnocenného realitě. Účast ta projevovala se i přímým slohovým zasahováním spisovatele do epického proudu, osobními vsuvkami a episodami a feuilletonistickou strůjí podání; někdy měla povahu lidumilného soucitu, někdy satirické ironie, zpravidla dobrodušného shovívavého humoru. Měli-li bychom výpravné umění Čechovo připnouti k některému z velkých typů západoevropského romanopisectví z období poromantického, stál by beze sporu mnohem blíže Dickensově humorné a vzrušené subjektivitě, pracující gemovou drobnokresbou karakterů, než Balzacově předmětné epice, která se životní celistvosti zmocňuje pomocí velkorysých typů, pojatých s přírodovědeckou, nezaujatou analytičností rozhodně jest sp'íše rtrobnohledným než dalekozrakým umělcem, nehledíc ani k tomu, že nejen podle formátu, ale i podle založení prací nenazveme ho romanopiscem, nýbrž povídkářem. 237 Nezůstalo při tomto stupni subjektivity, spiatém těsně s celým slohem a založením výpravné prósy Čechovy. Spisovateli, příliš zaujatému vlastním životem, nestačilo, že vypráví o osobách, k nimž jej pojí citový vztah, a v jejichž povahách i jednání se 'obráží jeho osobní poměr k společnosti; i jal se vyprávěti hlavně sám o sobě, zatěžovati figury svých prací svými úvahami, citovými i náladovými odbočkami, satirickými šlehy, takže nutná iluse předmětnosti vzala nadobro za své v neklidné směsi feuilletonismu a lyriky. Tento nedostatek projevoval se souběžně s osudnou vadou komposiční, kterou trpěly i básnické skladby Čechovy: široká a umná exposice zavazovala k rozsáhlému a členitému dílu, pro něž se nedostávalo jak trvalé inspirace, tak pracovní trpělivosti, neochabující sice při strojení a pilování detailů, avšak vypovídající služby, jakmile šlo o důmyslné dílo konstruktérské. To, oč se ztroskotalo provedení »Slavie« neb »Dagmary«, projevilo se dvojnásobně při »Ikarovi«, a básník si toho v přísném sebepoznání netajil. Proto ještě před svým rokem čtYřicátým navždy se zřekl plánu vytvořiti románovou skladbu ve vlastním významu slova, a »Ikaros« zůstal jeho románem nejen nejdelším, ale i posledním. Přesně řečeno: spíte románovým torsem než románem. V druhém období tvoření Svatopluka Čecha vůbec ustupuje spisovatel povídek, arabesek a humoresek do pozadí, a i Čech feui1letonista ozývá se spíše jen příležitostně. Kdykoliv vedle svých veršovaných skladeb pohádkových a vzpomínkových, vedle časové i intimní lyriky rozjímavé, vedle polo dramatické epiky dějepravné se Svatopluk Čech později pokouší o prósu značnějšího rozměru, velí vždycky formy, připouštějící jednak vydatnou účast krajního subjektivismu, jednak co nejvolnější hru obraznosti, neomezované kázní skladebnou - cykly' vzpomínkové a pohádkové fantasie se satirickým zbarvením jsou nejpříznačnější pro Čechovu prósu pozdější, která, vzpírajíc se vývojové logice, opouští všecky vymoženosti realismu byt genrového' a vrací se k metodám výpravné romantiky. Skepse, rodná sestra autokritiky, přisedala ke stárnoucímu básníku vždy častěji, a kdykoliv tvůrčí inspirace chabla, komposiční schopnosti vypovídaly službu, sloh pozbýval lehkosti a záře, tázal se Svatopluk Čech vždy znovu: »Zda jsem ještě poeta?« Skoro nikdy neodvážil se ve své posvátné úctě k umění odpověděti kladně na tuto rozryvnou otázku. Ale tyto sebemučivé chvíle nebyly bez útěchy. Svatopluk Čech, 238 kritikou hýčkaný a čtenářstvem zbožňovaný, uchyloval se v takových hodinách rád k mladistvým vzpomínkám, ovíjejícím básnické začátky umělce posud hledajícího a zápasícího. Tu pak, jestliže se spatřoval uprostřed dobrodružného kruhu mladistvých »kandidátů nesmrtelnosti« a »Ikarů«, jestliže si oživoval tvůrčí rozkoš, hrůzu i vítězství nad »Adamity«, »Andělem«, »Ev'ropou«, nemohl, při veškeré skromnosti své příkladně ušlechtilé a přímé duše, nevyznati sám před sebou: »V tom nitru svém, v těch dobách jasnS'ch vzletů byl jsem též poeta.« POZNÁMKY. Druhý díl monografie o Svatopluku Cechovi byl již, jako ovoce posledních let válečných a prvního času svobody, hotov, když jsem psal předmluvu, otištěnou v čele prvního svazku. Nemám k jejím slovům co dodati; po každé stránce, v textu i v poznámkách. podávám pouhé pokračování jak podle metody, tak podle výkladu. Pouze poměry na knihkupeckém trhu a v tiskárně, které podmínily již rozdělení spisu,. zPů",obily, že druhý svazek vychází později, než jsem se nadál. I. Tábor a Golgota. Str. 2. Puchmajerova Oda na Jana Žižku z Trocnova r. 1802; Hankův plán "Žižkyády«, viz Máchalovo vydání Hankových »Písní" v "Novoč. knih.« III., 1918, LI. a LlI.; o záměru Mickiewiczově viz E. Jelínka Slovanské návštěvy 1889, str. 178 a 179. Str. 3. O významu husHského dílu Palackého pro krásnou literaturu v jubilejní stati Voborníkově, C. C. M. 1898, str. 302 a 303; poměr Cechův k Meissnerovi probrán F. X. Šaldou, M. Jan Hus v moderní poesii české, 1915 (M. J. Hus v památkách lidu českého, str. 111-112); »Boží bojovníci« V. Šolce (nikoliv Štolce, jak zde a na str. 68. ř. ll. shora omylem uvázlo) otištěni v Quisově vydání "Prvosenek«, 1905, str. 333; poměr Sv. Cecha k historickým zprávám u F. Strejčka, O Sv. Cechovi, 1908, str. 251-253; Voborník, Sv. Cech. Jeho život a dílo, v »Owětě« 1906, str. 873 a 874 uvádí Cechova »Žižku« mimo Palackého a Tomka v souvislost ještě s jinými díly dějepisnými, Betzoldovými Zur Geschichte des Hussitentums a s Gollovou edicí Kroniky o Janu Žižkovi, myslím, že neprávem. Str. 5. Čechův redakční doprovod spisu Tomkova, na nějž upozornil Voborník 1. c. str. 874; není pojat do souborů Cechových kritik a referátů S. S. XXVIII. Str. 7. O Ot. Cervinkovi, Voborník 1. c. 874 a úvod Fr. Tichého k básnickým povídkám Cervinkovým ve Svět. knihovně 1917. Voborník, 1. c. str. 873 povšiml si také obrazu Svobodova, ne však slovního doprovodu Hálkova, Cermákův obraz Prokop Veliký před Naumburkem však v této souvislosti významu nemá. Str. 12. Vereščagin u nás vystavoval po prvé v září 1886, viz Feuilletony Jana Liera III, 1889, str. 75-93, ale již r. 1881 přinesly Humoristické listy jeho karakteristiku od J. Nerudy, viz Nerudovy S. S. XXXIII, str. 341-343; vidění kostlivce chválí zvláště Šalda 1. cit. str. 112. Str. 16. Voborník, který právem na str. 877 zdůrazňuje dramatickou a mravní náplň Čechova »Zižky«, upozorňuje zajímavě, jak Čech ještě v "Hanumanu« IV, 326 se v Žižkově vítězství podivuje triumfu nad sebou samým. Str. 18. Vrchlického »Praha« zařazena do "Zlomků epopeje« 1886, rapsodie \>Žižka před Prahou« do »Bohů a lidí« 1899; viz také úvahu o pražských motivech Jar. Vrchlického od Mil. Weingarta v III. sv. Sborníku Jar. Vrchlického, 1917; »Praha« S. S. XIX., str.' 253-256. Str. 19. "V buřanu« S. S. II. str. 198-202; Palackého zpráva o Husitech v Ukrajině IV., 1. odd. str. 458-459; o poměru básně k »Husitovi na Baltu« u Strejčka, 1. c. str. 253. Str. 21. »Divadelní proslov k 25. jubileu Akademického čtenářského spolku«. S. S. XIX., str. 229-235. Str. 22. O vnitřním sporu za let konviktistických viz v »Druhém květu«, S. S. 1., str. 189-191; o Miloši Cechovi a jeho krislch náboženských v nekrologu od Ferd. Strejčka v Topičově Sborníku 1922. Str. 23. Dosavadní badání o »Historii o těžkých protivenstvích církve české« shrnuji nejpřehledněji Jakubcovy Dějiny české literatury 1911, str. 327. Str. 24. »Bílá hora«. Prvotiny 1., str. 36-47. Str. 25. Na příbuznost s »Mcyrim« upozornil Voborník I. c. str. 1022. Str. 26. O původním plánu s Budovcovou osobou v popředí viz Strejčkovu stat »Jak tvořil Sv. Cech« v »Květech« 1909, a úvod téhož auktora k vydání »Václava z Michalovic« ve 29. sv. Sbírky souvislé četby 1913, str. IV. - Str. 27. Na Chocholouškův »Hrad« upozornil Mil. Hýsek v článku »Bllá hora v české literatuře« v II. vyd. Sborníku »Bílá hora« 1920. Str. 28. Poměr Cechova podání k článkům Riegrova Slovníku vyšetřuje monografie Strejčkova, str. 263-269. Str. 30. »Na oslavu 300leté památky úmrtí Jiřího Melantricha, S. S. XIX., str. 238-240. Str. 31. Refektář klementinský líčí také autobiografie »Druhý květ«. S. S. 1., 60. Str. 32. Na přemíru popisů poukázal již Fr. Zákrejs ve své kritice v »Osvětě«. 1887, str. 752-753. Str. 34. Chlapecká vzpomínka, z níž vyvážena postava Konrádova v črtě »Pan Brůžek«, S. S. V., str. 196 a 197, zřejmě beletristicky přikrášlené; Učeni seminářské zahrady v »Druhem květu«, S. S. 1., str. 149-153. Str. 40. Popravčí výjev Kolarova »Pražského žida« odsoudil právem Ol. Fischer v knize »K dramatu« 1919; str. 18. Str. 47. Pro ducha i sloh mravokárných kázání protireformačnich, viz klasicky syté a monograficky poučné podání Vlčkovo v 1. sv. II. dílu Dějin. Str. 53. Analogie s řečí Augustina Smetany u Voborníka I. c., str. 1026. Str. 59. te se Sv. Cechovi ve »Václavu z Michalovic« skutečně podařilo sourodými prostředky zachytiti dobovou a hlavně výtvarnou duši baroka, prokázal vedle Šaldy (»Duše a dílo«, 1913, s. 120-122) důmyslným způsobem Ot. Theer v Ceské revui 1908, str. 386. Str. 60. P. Vychodil v »Hlídce« lIL, 1886; viz i posudek Oščádalův v »Rozhledech literárních« 1., 1886. Str. 61. Stať Vrchlického nyní v »Nových studiích a podobiznách«, 1897; Bllého rozbor po prvé v Cas. Mat. Morav. 1882. Str. 62. Viz i úvod k novému vydáni »Levohradecké povídky« v 10. sv. »Sbírky souvislé četby«, 1912. II. Slavie. Str. 66. O Chomjakovu, jejž jako básníka panslavismu ocenil r. 1872 O. Miller, viz důležitou stať Perwolfovu Slovanská myšlenka na Rusi v «Osvětě«, 1879, II., str. 710 a 711, kde také citována uvedená zde báseň »Orel«; srv. také Kollárovu »Slávy dceru«, IV., 31. Str. 68. Na příbuzenství »Handžáru« s oběma básněmi Lermontovovými upozornil Voborník I. cit. 700-703, zato dalšl analogie (s Hugovým »Tureckým pochodem« a s Petofiho »Palašem na zdi«) nepokládám ani za průkazné ani za pravděpodobné; tato velmi obsažná partie studie Voborníkovy jest doposud nejpodrobnějším rozborern »Handžáru((. »Handžár«, S. S. II., str. 164-167. Str. 70. Poměr V. Huga k Ezechielovi spolu s uvedeným místem z .Kontemplací. vyložil F. X. Šalda na LXIII. str. úvodu k Listům Jar. Vrchlického Sofii Podlipské, 1917, tam dotýká se i vztahu Vrchlického k Ezechielovi; Vrchlického srovnání Kollára s Ezechielem čte se v kancóně »Při zprávě, že kosti Kollárovy do Cech přeneseny nebudou« z r. 1893 v »Nových zlomcích epopeje«. Báseň Tarase Ševčenky, kterou r. 1870 ve »Světozoru« přeložil Josef Kolář, cituje jako významný projev slovanské vzájemnosti též Arnošt Denis v »Cechách po Bílé hoře« (překl. Vančurova 11., 137). Viz i auktorovu stať »Vidění Ezechielovo« v knize »Za živa pohřbených«, 1923. Jl Str. 72. VÝvoj události na Balkáně vykládá s přehlednou názorností A. :Rambaud v »Dějinách :Ruska« (přeL L. Petr, 1896); dílo mně bylo vodítkem též při rozboru nihilistického hnuti za Aleksandra I. Str. 73. První zlomkovité znění »Zimní noci« otiskl P. Strejček ve »Květech«, 1909, ll., str. 542-544; definitivní útvar básně, S. S. II., str. 172-181. Str. 74. Ke karakteristice Prantiška Jaroslava Čecha kromě partie v monografické knize Strejčkově 1908, str. 6-27, viz Thomayerovu stať »Z rodinné kroniky básnických geniů« v »Pestrých kapitolách«, 1919, str. 57-68. Str. 79. Josef V. Prič, Slovanská myšlenka na Rusi v »Osvětě«, 1878, při vylíčení pokusů o sblížení rusko-polské se přidržuji Perwolfovy stati v VIII. sv. Riegrova Slovnlku »Vzájemnost slovanská. Panslavismus« a dodatků v »Slovanských návštěvách~ Edv. Jelínka, 1889, str. 91, 96, 97. Str. 81. Nihilistické typy v ruském románě pěkně zachytil A. G. Stín ve svém zpracování Skabičevského »Dějin ruské literatury v XIX. stol.« Str. 82. O blízkém příbuzenství »Slavie« s »Evropou« zmiňují se svorně všichni kritikové básně; Sv. Čech sám upozorňuje na ně ve vstupních verších »Slavie« a nazývá ji v průvodní poznámce k vydání v S. S. 1901 »jakýmsi pendantem Evropy«; analogie sleduje zevrubně Voborník ve studii v »Osvětě«. Pověst o Antaru a Peri, již poznal Sv. Čech z podání Senkowského, přeloženého r. 1847 J. Sl. Tomíčkem v Zapově »Poutníku«, zaměstnávala jej již r. 1868 a r. 1872 (srv. zlomek S. S. XXVII., 292-301, 336-338), další zpracování zařazeno r. 1871 do novely »Poslední jaro«, S. S. XII., 277-279, poslední zmínka v novele »Napoleon« r. 1883, S. S. XV., 214; srovnej auktorův rozbor ),Antar Svatopluka Čecha« ve sborníku statí, věnovaných Jar. Vlčkovi »Z dějin české literatury«, 1920, str. 293-310. Str. 83. O obrovitém pfáku inspirace viz Vrchlického báseň »Fénix« v knize »Duch a svět« a prolog ;)Poesie« ve »Zlomcích epopeje«. Str. 88. K souvislosti »Slavie« s oním feuil1etonem (S. S. XXV., str. 103-108) poukázal P. Strejček v úvodu ke školskému vydání »Slavie« ve »Sbírce souvislé četby«, 1913, o českém rusofilství, jakožto výrazu slabosti národní, T. G. Masaryk »Česká otázka«, 189, S. § 16. Str. 90. Holečkův poměr k ruskému slavjanofilství nejlépe v monografii Voborníkově, 1913, str. 31 a násl. Str. 93. Partie Ivanovy erotiky zaměstnávaly básníka zvláště živě, dokladem toho Ivanovy čtyři zaokrouhlené sloky ke chvále lásky, jež otiskl P. Strejček ve »Květech«, 1909, 11., str. 546-547 a jež do básně pak poiaty nebyly; Voborník v »Osvětě« 1906, str. 1119 ukázal správně, jak Ivanův a Jadvižin příběh lásky trpí alegorickym záměrem Čechovým. Str. 95. O slavjanofilství ruském kromě Stínova zpracování literárních dějin Skahičevského poučují nejpřístupněji obě díla Masarykova, průpravné Slovanské studie, 1., Slavjanofilství J. V. Kiřejevského, Hustopeč 1889 a klasický úhrn :Rusko a Evropa, II dUy o 3 sv., Praha 1919-1921. Str. 96. V. Solc v básni »Slávy děti« již v prvním vydání .Prvosenek" r. 1868. Str. 100. Čechovy překlady perských básníků, »Bůh« od Dželal-ed-dina Rumiho, "Pijácká« od Hafise a »Z popěvků Omara Chijama« v »Lumíře« 1875 a S. S. II., 161-163; »Nic« ve »Květech«, 1880, S. S. 11., 203. O ruském nihilismu a jeho poměru k radikalismu i realismu, viz pronikavé úvahy Masarykovy v uvedeném díle základním. Str. 102. Okt. Wagnera studie »Polská otázka ve Slavii«, Slov. přehled, 1906;"' jest cenná druhou svou kapitolou rozbírající poměr básně k polské otázce, kdežto hlava první o sociálních názorech ve »Slavii« jest povrchní. Str. 104. »Polonia« Vrchlického (pod obrazem Jana Styky) v »Nových zlomcích epopeje«, 1894; k polonofilství Alšovu v. stať W. Bunikiewicze »M. Aleš a Polsko« v »Národě«, 1918, str. 486. Str. 107. Jan Kabellk, );Rozbor Slavie« v »Hlídce literární«, VL, 1889. Str. 108. P. V. Krejčí, »Ruská revoluce« v »Přehledu«, IV., 1906, 158 a 159; Arne Novák, Ivan a Vladimír, "Venkov« dne 10. března 1918; »2ukovskému«, S. S. XIX., str. 249-250. Str. 109. "Vzpomínka«, S. S. XXIV., str. 103; "Bratřím Miladinovům«, S. S. XXIV., str. 111-113. Str. 110. »Na Váhu«, S. S. II., str. 245 -247. Str. 111. »Malému národu«, S. S., XXIV., str. 106; ocenění »Herodesa« od Hurbana Vajanského, S. S., XXVIII., str. 355-361. Str. 112. Oba proslovy americké, S. S. XXIV., str. 243-248, ocenění v auktorově stati »Pod hvězdnatým praporem« v Topičově Sborníku, 1919, VI. III. Dagmar. Str. 118 .• Z dob zašlých", S. S. 11., str. 223--224; .Prvni a poslední", S. S. JL, str. 262-263 ; .Na Bezděz!", S. S. II., str. 225-227; kontrast Přemysla Otakara II. a Václava II., viz II Jas. Šusty, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví (Dvě knihy českých dějin, 1.), 1917, str. 104 a násl. Str. 127. »Moře«, S. S. XXIL., str. 225-237; »Toveli1le«, S. S. XV., str. 180-206; »Ve stopách královny Dagmary«, S. S. VII., str. 251-283; »Vineta«, S. S. VII., str. 237 -250. Str. 130. Srovnání dějinné skutečnosti s básnickým dílem {!rovedl zvláště důkladně v drobné knižní monografii Jaroslav Vlček, Poznámky k Cechově »Dagmaře« (Sbírka souvislé četby školní, sv. 26), 1913; nesleduji ani jeho výkladů, jež namnoze náleží k popisné poetice, zde dopodrobna, ani nezaznamenávám zvláště, kolik z nich přijímám a s čím se neshoduji; vysvítá to, trvám, nejlépe z méhový kladu samého. Str. 133. »Dagmar« a Tasso; na shodu upozornil již Jan Korec, Estetický rozbor Čechovy "Dagmary« v »Obzoru« 1885. Str. 134. Podobnosti Brožíkovy se Sv. Čechem dotekl se v kritice »Dagmary« ve »Světozoru« 1885, str. 667, M. A. Simáček. Str. 137. Vine tu dějin s Vinetou básně srovnal zvláště zevrubně Jar. Vlček v uv. monografii; mám za to, že u básníka Čechova typu pramálo záleží na tom, pokud se jeho básnický výtvor srovnává s historickou skutečností. Str. 153. »Eposem historickým v duchu moderně romantickém« nazývá »Dagmar« Jar. Vlček, jenž mnoho důmyslu a námahy vynaložil na to, aby stanovil genrovou příslušnost básně. Str. 158. K vydáním »Dagmary«: vydání páté v nákl. Šimáčkově z r. 1899 jest pouze obálkové. Str. 161. Sta! Korcovu v. v.; P. Vychodil, »Dagmar« v »Hlídce literární«, 1886; Josef Vlček, Rozbor Čechovy »Dagmary«. VÝr. zpráva gymnasia v Jičíně 1886-1887; z nových literárních pracl, kromě uvedené monografie Vlčkovy, která přejala leccos z postřehů Korcových, Vychodilových a Jos. Vlčka, zasluhuje zmínky také článek Voborníkův v »Osvětě« 1906, str. 1120-1123 a několik poznámek v Šaldově stati z »Duše a díla«. Str. 162. Srovnání nerůdného románu V. Beneše Třebízského s eposem Čechovým propracoval kromě Voborníka hlavně P. Vychodil v uvedené kritické stati. IV. Tři idyly. Str. 163. »Letní procházka«, S. S. II., 214-216. Str. 164. »Druhý květ«, S. S. 1., str. 223-227; o vztazích k Rf1ženě Kubrové, P. Strejček O Sv. Čechovi, str. 79-83. Str. 165. Vřelé ocenění »Letní procházky« v článku Voborníkově O romantismu Sv. Čecha, Program gymnasia v Litomyšli, 1908, str. 19 a 20 a znovu ve stati v »Osvětě«, 1906, str. 1123-1124; »Pohár mladosti«, S. S. II., str. 228-231; jednotlivé IV verse skladby ,.Podllpou« otiskuje a vykládá P. Strejček v úvaze o tvůrčím postupu Čechově v ,.Květech«, 1909, II., str. 544-546. Str. 166. O liteňské Iipě týž badatel ve vysvětlivkách ke školnímu vydání "Ve stínu lípy« (,.Sbírka souvíslé četby školní«, sv. 5.), 1910, str. 83. Str. 167. Ze ,.soused« kreslen podle děda básníkova (jeho karakteristika ve vzpomínkách ,.Z cesty Václava Maliny do minulosti« z r. 1891, S. S. V., str. 155-156) do· vodil Strejček v knižní monografii o Sv. Čechovi, str. 260; žně a obžinky v prvotinách Cechových 1., str. 64, 113-229 a zlomek z r. 1869 v S. S. XXVI1., str. 298. Str. 168. "Letní večer« z r. 1881, S. S. 11., 217; v zpomínka na ruského generála, S. S. VIt, str. 182-183; V. Šolc ,. V nádraží«, J. V. Sládek» Vystěhovalci«, půvódně v »Jlskrách na moři«, nyní v »Básních«. Str. 170. Příběh o »krejčíkovi a správčíkovi« v »Druhém květě«, S. S. 1., str. 44-46. Str. 171. St. Souček ve čtyřech feuilletonech »Lidových novin«, 24. října, 1. listopadu a 14. prosince 1918 i 2. ledna 1919 »Krejčíkovo vypravování« »Ve stínulípy« a jeho ,blíženec v »Kandidátu nesmrtelnosti« ukázal přesvědčivě (zároveň s obsažným rozborem celého vypravovánO, že pramenem příběhu jest satira Buschova; mínění P. Strejčka (O Sv. Čechovi, str. 258-259), zakládaiící se na vlastní zprávě básníkově, jakoby motiv úkrytu krejčíkova byl přejat z jedné španělské báchorky, St. Souček odmítá, ale nebylo by také možno, aby tento podřadný motiv, objevující se též ve »Václavu z Michalovic«, přibyl k hlavnímu buschovskému motivu z pramene básní- kem naznačeného? ' Str. 173. O poměru kantora k modelu, učiteli Josefu Trykárovi, P. Strejček O Sv. Čechovi, str. 259; vánoční vzpomínky Čechovy v "Cestě Malinově«, S. S. V., str. 98-99, v »Dávných vzpomínkách«, S. S. VII., str. 188-192; »Vánoční sen«, S. S. XXIV., str. 3-7 a I. díl této monografie, str. 28 a 73; příslušné místo v povídce »Jestřáb contra Hrdlička«, S. S. XIV., str. 60-61; »Poslední vánoční povídka«, S. S. XL, str. 244-255; »Vzpomínka«, S. S. II., str. 218-219; »Vojínův štědrý večer«, S. S. ll., 220. Str. 175. Poměr příběhu vysloužilcova k slovesné tradici domácí i cizí správně objasnil Antonín Procházka v studii ~ některých cizích vlivech v Čechově poesii v »Listech filologických«, XXXIX., 19 ,str. 268-273; vzpomínky básníkova děda na bitvu u Chlumce zaznamenal V. V. omek v »Pamětech«, 1., str. 157, odsud cituje Strejček na uv. m. str. 261, nepřesvědčil mne však nikterak o tom, že by byl odtud Sv. Cech cokoliv pro svou skladbu podržel; významné místo Bárty Plákoně, v osnově Máchových »Cíkánů« vymezil zajímavě Pro X. Šalda've své máchovské studii v "Duši a díle«, str. 64. Str. 178. "Předčasná smrt« a »R.odnou vsí«, S. S. II., str. 239-242; vypravování Čechovy tety v Litni »Z dávných vzpomínek«, S. S. vn., str. 174-179. Str. 179. »Šumařovo dítě«, S. S. 11., str. 154-157; příběh Pavla Vysockého v »Ikaru«, S. S. XXI., str. 36-42. Str. 180. »Biskup«, S. S. XVIII., str. 16-29; »Losos mého pradědečka«, S. S. V., str. 183-191. . Str. 182. J. V. Sládek: »Za Karlem Jonášem« v knize »Za soumraku«, ve »Spisech básnlckých« ll., str. 346. Str. 183. »Divné housle« z r. 1870, S. S. XXIV., str. 67-70; liteňský model zjišfuje Strejček v knižní monografii str. 261-262. »Na útěku« z r. 1884, S. S. 11., str. 243-244. Str. 184. »Mlynářská« S. S. XXIX., str. 87. Str. 185. Provedení »Ve stínu lípy« na Nár. divadle 24. února 1918 a častěji oceněno Jar. HUbertem ve »Venkově" 26. února 1918; z rozborů cyklu propracovanějši Barto- chův v "R.ozhledech literárních«, 1886, 1., str. 265-267 a 290-292; »Několik obrázkll moravských«, S. S. V., str. 1-79; o ubývání svérázu viz zvláště str. 28, 36-47, 61. Str. 186. »ústřední matici školské« S. S. XIX., str. 247-248. Str. 187. Vznik »Lešetínského kováře« naznačen v článku Strejčkově ve »Květech« 1909 a ve vydání básně týmž badatelem v 42. sv. »Sbírky souvislé četby« 1920 (v doslovu), toto vydání otiskuje všecky verse básně. Str. 188. O K Purkyňovi viz monografii P. X. Jiříka 1919. V Str. 192. O sociální, resp. dělnické inspiraci české literatury viz kromě nabá