Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Výbor z básní Jaroslava Vrchlického - str. 11

[na přehled] [na text]

VRCHLICKÝ, Jaroslav. Výbor z básní Jaroslava Vrchlického. Praha : Státní nakladatelství, 1933. 229 s. (Kytice ; sv. 13)

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

více než pesimistická erotika zralého muže, který pozbyl těla, lásky a věrnosti jedné ženy, o níž dlouho soudil, že mu předurčena osudem a který úpěnlivě hledá a pak i pokorně nachází přízeň ženy druhé, hotové býti mu spíše přítelkyní a sestrou než milenkou a odmítající příliš bouřné projevy jeho znova se probouzející vášně. Změna zasahuje Jaroslava Vrchlického v jeho bytosti i v jeho tvoření daleko hloub.

Jako v mladistvé době poitalské spadá u něho v jedno nalezení úplného milostného štěstí a procitnutí optimistické důvěry v lidstvo, tak nyní na vrcholu mužnosti, nedlouho po dosažené čtyřicítce se hroutí zároveň s důvěrnou láskou. hřející z útulného rodinného krbu, humanitní a vývojová víra básníkova a na čas umlkají jeho hymnické projevy o vzestupu ducha lidského od nižších forem života k vyšším hodnotám mravním a společenským - podle slov milovaného svého Vergilia, jež rád citoval, poznal Vrchlický "slzy věcí" Zato se tím častěji potkává čtenář u něho s intuitivními a intensivními pohledy do bídy citové i mravní, pod kterou se chvěje obnažené srdce lidské, hodné toho, čeho mu básník, hroutící se pod vlastním hořem, nikdy neodpírá: svrchovaného slitování, hodnotnějšího ve své osobité prožitosti, než byly povšechné tirády o majestátu lidskosti a o zbožštění člověka.

Též náboženský názor Vrch,!lii#c 'ho byl otřesen katastrofou životní. Z domova vyšel básník [nDucha a světa" jako přesvědčený theistll; nekolovalyť nadarmo v jeho žilách kapky krve židovské, neztrávil náhodou chlapecká léta na katolické faře, neprošel beze vlivu zedmi kněžského semináře, kde zahájil svou skvělou dráhu sonetistovu horoucími znělkami mariánskými. Ale pak ho vývoj odvedl docela jinam. Za studií antických a renesančních si navykl nacházeti emanaci ducha Všehomíra v různých mytech i kultech a jeho básnická mluva nabyla rázu pohanského. Přírodovědecký 'sklon doby i vlastní, ač povrchní zabývání se filosofií panteistickou naučily ho ·ztotožňovati Boha a přírodu a rozplývati se v uctívání této prapodstaty, hovějící matnému nadšení radostného vitalisty. Novodobý pozemský humanismus zásadně rozdílný od křesťanské lásky k bližnímu s jejími transcendeDJtními kořeny nahradil mu Boha lidstvem a zbožnost službou sociálnímu pokroku, jak to vyznával občanský liberalismus. Otřásly-li osobní tragické osudy touto humanitní věrou, nemohly zůstati nedotčeny ani její panteistické základy. Trpící jednotlivec zatoužil po osobním Bohu svých předků a svého dětství, jenž by pomohl a přímo zasáhl; ruce se mu maně spínaly ke křesťanské modlitbě; tušení, že se nám Bůh nejvíce blíží v naší bolesti, která se tím stává zkouškou a nabývá kladné hodnoty, proměňovalo se v jistotu. První projevy

11

[na začátek stránky]