Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Jan Neruda, výbor s prosy - str. 19

[na přehled] [na text]

NERUDA, Jan. Výbor s prosy. Praha : F. Topič, 1911. (Osení ; 33)

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

dum čivě, a když mne uzřel, počal hlasem přitemnělým a smutným. Dříve ale, aby ani strážník mostecký ho neslyšel, hodil plno kusů modrého stříbra do řeky, a strážník se zadíval přes zábradlí na vlny, jak hravě šplouchajíce stříbrem jedna k druhé házely, je potápěly a zase vynášely.

"Dnes je mně tak přepodivně ouzko, tc pravil měsíc, "nemohu se zbavit divné zpomínky. Kráčel jsem ondy také Prahou a rozléval záplavu světla. Náhodou jsem pohlídl v jedno okno a tu spatřím mužskou bledou tvář, anaž zrak lesklým sklem přímo na mne upírá. Tvář ta se mně zdála známá, i zůstanu stát a podívám se líp na muže i dovnitř malé světničky. Nemohl jsem se hned upamatovat, Nábytek byl chudý a odřený. Za zády mužovými stál malý stolek, potažený roztrhaným voskovým plátnem. O kousek dál bylo lože a na něm spala klidná stařenka. Rozkošná to stařenka! Vlasy měla pod čepečkem již bílé, na jemných tvářich leskly se ale růže jako v obličeji mladice. Sotva jsem mohl zraku odvrátit! Když jsem pohlédl po stěnách, vidím tu sochy a obrazy slavných spisovatelů - a v tom jsem sobě při pamatoval muže. Viděl jsem ho před více léty ve veselé společnosti; připíjelo se na zdraví jeho, velebili v něm nadání nového básníka. Od těch dob jsem ho nebyl spatřil. Neměl rozžaté svíce, byl ale přece na zídce okenní rozložil papír a třesoucí ruka jeho držela tužku. Obličej jeho byl značně zestárnul, oko nemělo mladistvého lesku více, pohlížel ke mně jako v zimnici: "Jen málo let jsem hřešil a žil bez rozvahy, jak jiní žijí, tc vzdychal, "a málo

19

[na začátek stránky]