Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Sborník 1916 - str. 27

[na přehled] [na text]

Sborník 1916 : čeští spisovatelé vdovám a sirotkům našich vojínů. Praha : V. Jiřina, 1916. 187 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

linu, že uvadne, zvíře, poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne na vždy; já miluju - více než miluju - já se kořím Bohu, poněvadž nen(, Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl na· hlédnouli, leč _" Soustrázeň Máchova vyrůstá takto z tragické prazkušenosti, jejíž odraz nesčíslněkráte se vrací v jeho poesii: z panické hrůzy nad pomíjejícností všeho života, z každodenního děsu nad neodvratnou nocí, která zdusí v studeném svém náručí všecku lásku, veškerou myšlenku, všechno toužení, z ustrašeného pohledu do propastí nicoty. Nad barevnými obrazy středověkého románku Máchova šumí beznadějný pozdrav "dobrou noc", v posledním odstavci "Máje" tryská zou· falý výkřik "nikdy, ach nikdy" - toť sám hlavní motiv všeho jeho myšlení a tvoření. Přenesen do oblasti nadosobní, ovládané vůlí mravní, značí tento pramotiv soucit se všemi, kdož odsouzeni jsou ke zmaru a ke zničení: neobjímá pouze lidi, nýbrž tvorstvo vůbec, ano samého Boha, zahaleného do nejtemnějšího pláště nicoty.

Ale záznam deníkový napovídá ještě více: mezi básníkem a těmi, jež by chtěl sevříti do svého náručí, tyčí se nepřekonatelná přehrada cizoty a neporozumění; místo lidských bratří, s nimiž prahne se sjednotiti, nachází lhostejné cizince, kteří ho nechápou a neopětují jeho toužebného hnutí - a příroda, již by rovněž rád zahrnul do své lásky, zůstává studenou a bezcitnou. T oť hrozný, dvojnásobně tragický smysl oné náhlé aposiopese v deníkové poznámce, toť ona propast mlčení, která se otevírá pod prudkým lel. Lyricky vyjádřil Mácha myšlenku tu překrásně básní "V svět jsem vstoupil, doufaje -'," jež vrcholí verši:

"Hledám lidi, v mém jak ve snu žili; bez srdce však larvy najdu jen; snové moji, běda t - snové - byli, ie~toty je všecky zničil den.

V širý svět po ráji touhou mroucí rámě moje rozestíral jsem

po ráji - a na prsa horoucí

pouhou, lásky prázdnou tisknu zem."

A snad ještě určitěji vyslovil Mácha tuto tragedii svého soucitu současným kusem

lyrickým "V přírodě jak vše se jindy smálo" se závěrem:

"Celou zem v svou náruč jmouti toužím, v večerní se ztopiti chci zář:

citem tímto darmo však se soužím.

neb kam vzhlédnu, tam mně schází - tvář. •

V mohutné brachylogii zkamenělo pro věčnost toto Máchovo hoře z bolestného soucitu konečným výkřikem "Máje":

"Bez konce láska je 1 Zklamánaf láska má I"

Byl uČiněn.hlubokomyslný a zároveň odvážný pokus, vykládati Máchův vesměrný soucit jako závěrečné vyřešení příkrých disonancí jeho duše, jako konečné vítěiství

27

[na začátek stránky]