Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Sborník 1916 - str. 26

[na přehled] [na text]

Sborník 1916 : čeští spisovatelé vdovám a sirotkům našich vojínů. Praha : V. Jiřina, 1916. 187 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

ARNENOVÁK:

MÁCHŮV SOUCIT A JEHO DĚDIC.

Kritická drobnokresba.

I.

okavad hledíme na Máchu jen jako na žáka a mluvčího Byronova. jeví se nám jeho básnické dflo především vášnivým a vzpurným výkřikem odbojného záporu: jedinec vyloučený ze společnosti žehrá divoce na své okolí; člověk odpadnuvší v zoufalství od Boha. vzpírá se Tvůrci a necitelnému světovému řádu; myslitel. jenž pohleděl až do samého prázdna hrobu. reptá proti věčnosti. která znamená bud zmar nebo bezútěšné kolotání trpící hmoty; ano, básník opojený barvami a hudbou oslňujících krajin obviňuje přírodu. že pro lidský žal nemá účasti. nýbrž pouze trpký výsměch studené své krásy. Takto vykládán, takto posuzován byl po desetiletí nejen •• Mnich". nejen •• Křivoklát". nejen román •• Cikáni", ale i •• Máj" - a Mácha, jehož vystoupení se zdá přímo negací ve vývojovém dramatě dotavadní romantiky české. rostl před vaky nových generací přímo v genia vzdorného nihilismu. Pokolení přicházela a dychtivě ssála z opojně sladkých veršů •• Máje" temný jed nevěry v život, v přírodu a v Boha; mladé duše svěřovaly se trojnásobnému vůdcovství krásné zoufalkyně. pochybovačného vraha a v temnotách zanikajícího básníka. aby před kouzelnou. ale bezcitnou tváří milostného jara se vrhaly v náručí tomu, "co se nic nazývá". Leckdo pochopil. že Mácha byl odvážnější a důslednější myslitel než Byron. stále se zmítající v křečích polemiky; leckdo vycítil, že jeho citový proud deře se z temnějších hloubek než rétorická lyrika Lordova; leckdo uhodl dokonce, jak prudká a horká vlna náboženského zájmu a nepokoje uch;acuje srdce českého básníka i tam, kde se rouhá, kde zoufá, kde beznadějně hledí do prázdného nebe. Ale přes to, i byl-li Mácha vypiat ze závislosti od Byrona, zůstával přiřazen k oné rodině duchů, která si poměr k věčnosti řeší pathosem temného nihilismu, rostoucího ze zprahlé a neplodné půdy intelektuálního sobectví.

V posledních létech. kdy jsme se opětovně zamyslili nad lidskými a uměleckými záhadami v Máchově díle a kdy jsme v něm až ustrnuli nad hloubkou šachet. chovajících v půlnočních temnotách neodhalené žíly drahého kovu, vytanul nám však ještě Mácha jiný, tak jakoby vášnivá a složitá bytost Máchova vybavovala se teprve dvojzpěvem dvou hlasů. zcela různých ve své prapodstatě.

Jest to . .básník bolestného soucitu se všemi. kdož sklánějí se k zemi pod tíhou utrpení: poeta jest sám jejich částkou, a oni jsou s ním nerozlučoě spiati jednotou strázně - do díla osamělcova padá osvobozující paprsek bratrství. Prakořeny tohoto soucitu máchovského obnažuje proslulý zlomkovitý zápisek deníku: •• Já miluju kvě 26

[na začátek stránky]