Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Karel Hynek Mácha - str. 125

[na přehled] [na text]

Karel Hynek Mácha : osobnost, dílo, ohlas : sborník k 100. výročí Máchovy smrti. V Praze : Družstevní práce, 1937. 344 s.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

a s jejími syny byla výšklebná misantropie "Tmy", tak musil v básnickém líčení zpustlého a vyhasínajícího vesmíru z pera svého uctívaného učitele naráz odhadnouti onu úchvatnost krásné hrůzy, po níž se sám vzpínal, líče mrazivý a umrtvující dech kosmu odsouzeného ke zmaru: toho mu nemohl dáti Milton, kterého současně s Byronem četl (počátkem r. 1833, viz záznamy v deníku Krčmova pantheonského vyd., d. III., str. 133, 134), tu byl jeho pravou a silnou inspirací Byron.

První část "Snu o Praze" vznikala v době, kdy Byronův vliv na Máchu byl zvláště silný, ale zároveň ještě za převládajícího křesťanského názoru a cítění u Máchy; snad by nebylo příliš odvážno určiti jak pro koncepci zlomku, tak i pro vznik dochované nám verse rozhraní let 1832 a 1833; byl by pak "Sen Ol Praze" celkem současný s "Mnichem". V zápisníku z této doby čteme několik záznamů, které o tom svědčí: paralipomenon k "Mnichu" ("Však ten zásvit nlžojasných lící - zničiv krásu tvou i pouta moje" v Krčmově pantheonském vyd., d. III., str. 213) se vrací k problematice času, řešené v invokaci ve "Snu o Praze"; dva zápisky, patrně citáty z německých básníků, překypují soustrastnou láskou a něhou k zemi, která se ze "Snu o Praze" opakuje v "Návratu"; poněkud nesrozumitelná věta "Přibližování se sluncí k Siriu - zd až ne obráceně? - Oči milenky. Žert." jest ve zřejmé souvislosti s pěti sytými verši, zahajujícími druhou část "Snu o Praze", ale dodatečně, jistě neprávem škrtnutými v rukopise:

"Byla tma nad světem rozložená, jako moře kryje širou zemi; vyhořelá tmavá byla slunce, modrojasný Sirius i zhasl,

v letu, kruzích tmavý hučí svět."

Než se Mácha od obecně kosmického líčení posledního dne obrátí k eschatologickému obrazu vymřelé Prahy, opakuje svou invokaci, aby se v zápětí povznesl k jednomu z nejmohutnějších míst své mladistvé visionářské poesie, k vesmírnému letu své okřídlené duše "davem světů kolujících": třiadvacetiletý básník, nikoliv cizinec v kosmickém prostoru, nýbrž spíše bratr ducha prostor ten oživujícího, se vydává na odvážnou pout mezi mraky, slunci a hvězdámi, na níž ho budou jeho mladší druhové po celé století následovati. Ani Dante v XIII., ani Blake v XIX. věku, se nerozpiali k smělejšímu letu myšlenky a představivosti, než jinošský začátečník českého romantismu ve verších ekstatického pohledu:

"Přede mnou i za mnou po mých stranách, pode mnou, nade mnou světů množství,

125

[na začátek stránky]