Digitální knihovna Arna Nováka
Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity

Dvacetpět původních leptů se slovním doprovodem Arne Nováka - str. 1

[na přehled] [na text]

Šimon, T. F. Praha : dvacetpět původních leptů se slovním doprovodem Arne Nováka. Praha : nákladem autorovým, 1911. 15 s., 25 leptů.

Stránka
(následující text neprošel korekturou po OCR)

Za podzimních jiter, napojených ostrou vůní utlívajícího listí i chladnou mlhou stříbfité záře, největší pražské nábřeží, jehož širá a volná promenáda probíhá samým srdcem Prahy, podmaňuje duši mocnÝm a prudkým dojmem severního města. Mohutně rozlitá řeka Vltava, jež vzdouvána ostrými hranami jezů, hučí a zpívá, duní a kvílí v širokých rhytmech starodávné hrdinské epiky, podobá se pod chmurným mlžným přl'krovem jakési mořské zátoce, roztékající se studeně až do stínu zčernalých domů a nepravidelných věží. Ostrovy, hustě stíněné starými stromy a neklidnými keři, vynořují se ze stříbrných mlh a z plYnoucích vod jako těžce zádumčivé krajiny Ruisdaelovy. Mlýnská lávka, která s masivní sousední hradbou nepravidelných mlýnů a polo. gotické vodárny, za takového mlžného rána úplně zamyká prospekt, připomíná se vším svým okolím stavidel, schůdků, loděk a koz, zvolna uhnívajících a černajících v neh}'bné vodě, lodní čtvrt nějakého severomořského města. Illuse jest úplná, když udeří kdesi v mdlém rozmachu veslo do vody, nebo když bludný racek zatleská kymácivým svým křídlem, aby kolébaje se k ostrovům, trhal husté tkanivo třepivé mlhy.

Avšak náhle, nedlouho před polednem, roztaví podzimní slunce, jež rozpaluje se jakoby v tuše blízkého ochladnutí zoufalou vášnivostí, ve svém slastném náručí všecky chmury a clony severního jitra. Nejprve z par a z vod vypluji vážně a slavně ztemnělé oblouky gotického Karlova mostu. Pod blankytným baldachynem svátečního nebe rozsvítí se slunečné aureoly nad hlavami barokních světců, jejichž neklidné a vzrušené postavy podivuhodně vyvrcholují pevnou kresbu massivních pilířů mostních. Pak stačí upírati jen krátkou chvíli intensivně zraky do slabě chvějícího se vzduchu nad svítívou řekou, aby se vynořil podivný obraz vlašského kouzla a jižního stilu. Figury biskupů, řeholníků, kazatelů a asketů, ty prudce gestikulující postavy s mitrami a berlami, s ktiži a s růženci, v pluvialech, v sutanách i v poustevnických suknicích, jimiž sebevědomá protireformace a vrcholný barok zalidnily vítězné oblouky, spojující Prahu měšfanskou s Prahou šlechtickou, řadí se v processí, aby za hlaholu zvonů, pozdravujících se s obou břehů řeky, mířily vzhůru k zázračnému onomu městu za Vltavou, clonícímu právě živé své barvy v plné záplavě poledního slunce.

Tam, uprostřed mezi dvěma vrchy, Petřínem a Letnou, jejichž tvrdé kontury rozjihly v teplé a měkké malbě parků a sadů, zakryla bohatá a štědrá kultura románského západu i jihu onu přísnou a příkrou strukturu půdy, kterou severská příroda předurčila za životní ústředí celého českého kmene. Tam na Malé Straně a na Hradčanech nad stupňovitými domky zprohýbaných střech, hře .jícími zálibně karmínové své prejzy v polední záři, nad terasovitými zahradami svítícími benátským zlatem a rezivým hedvábím, nad klikatými schodišti uprostřed ulic ssajícími poslední jas do svých bílých dlažek, věže románské, věže gotické, věže barokní týčí se a vzpínají, modlí se a touží, pyšní se a jásají v pestré směsi barev a kontur, výšek a krytů. V této hierarchii vížek a věži oblije pro okamžik plný proud světla některou neobratnou, masivní stavbu, svědčici o namáhavém a marném zápasu architekta primítivísty s nesnázemi terrainu i s obtížemi neobvyklé formy, nově přinesené ze západu nad Vltavu, ale hned zase seskupí se všecka záře na zelené kupoli svatomikulášské, která v živelné své monumentalitě nezdá se již výtvorem architektury, nýbrž kusem pfirody, obrovským travnatým chlumem v oblacích, vyzařujícím i v mrazivých nocfch teplo, jas a Atěstí •- 1

[na začátek stránky]