ačkoliv v letech dvacátých byly známy již památky starší, než Dobrovského oblíbené texty kyrilské. Pospíchaje za nedočkavého povzbuzování Kopitarova, aby svou mluvnickou stavbu dokončil, cítě mimo to, že se nad jeho dny již připozdívá, zabrán do obvyklého okruhu svých filologických problémů, nepostřehl Josef Dobrovský v tragickém oblouzení stáří, že ho zatím vývoj světové jazykovědy předhání. Na ruském východě objevuje V ostokov staroslověnské texty daleko zachovalejšího stavu hláskoslovného a odvodí z nich v průkopnickém díle fonologické poznatkyo polo~ hláskách a nosovkách, které nejen doplňují, ale i vyvracejí podstatné kusy Institucí. Na německém západě přistupuje Jakub Grimm k soustavné výstavbě historické mluvnice na srovnávacím základěas pevnou průpravou hláskoslovnou, které se -'právě Institucím nedostávalo. Ač i Vostokov i Jakub Grimm byli syny mladší romantické generace vědecké, s níž se Dobrovský ne., srovnával. nedovedl odepříti uznání ani metodě ani roz •sáhlé naukové látce obou učenců, kterých si upřímně vážil. Nebyl proto slep k chybám a nedostatkům své knihy, jichž nedovedl omluviti ani přílišným chvatem pracovním ani naléháním vídeňského přítele. Do vý •tisku věnovaného milovanému pražskému žáku, připsal distichon, které jest nejenom elegické, ale také krutě autokritícké: Cum relego, scripsisse pudet,