ho dovedl získati jako kritického spolupracovníka pro
orgány vídeňské vědecké romantiky, Annalen der
osterreichischen Literatur, Wiener Allgemeine
Literaturzeitung a Wiener Jahrbucher der Literatur,
kam i o české beletrii napsal prosodický zákonodárce
mnoho trefných poznámek, ale věrný vyznavač
rokokového vkusu jenom řadu povrchních zdvořilostí.

Mistr a žák se neznali ještě ani celý rok, když z jara

r. 1809 Dobrovský oznamuje Kopitarovi, že míní
přistoupiti k tomu, k čemu ho Kopitar tak důtklivě pobízel
a co dotud jenom podvědomě mu klíčilo v duchu:
k sepsání církevně slovanské mluvnice. Ač nestálý
Kopitar sám neprojevil zvláštní horlivosti jako autor
velkých a soustavných děl filologických, osvědčil se
v úloze povzbuzujícího rádce a nedočkavého pobízeče,
jeho stále opakované Facabsolvaturneminulo se
konečně s účinkem. Přes to návaly nemoci, starost s
přepracováním starších spisů, ale i pochybnosti o
některých otázkách způsobily, že Institutiones linguae
slavicae dialecti veteris vyšly teprve roku 1822 a to ve
Vídni, kde v posledních třech letech Dobrovský
pracoval soustavně za pomoci obětavého Kopitara.

Kopitarův silný vliv se projevil patrně také tím, že
Dobrovský úhelné dílo svého života napsal latinou,
které se důslední osvícenci zpravidla vyhýbali, národ.
nímu romantikovi jihoslovanskému byla však bližší
než němčina, jíž sám musil ve Vídni stilisovati své
drobné úvahy. Od latiny si sliboval Kopitar pro
Instituce rozšíření u všech Slovanů, zvláště na západě a na