theologii, přeceňování stránky obsahové na úkor
slovesné formy. Nemaje nejmenšího smyslu pro poesii,
nikdy si nepovšiml v písemnictví stránky umělecké
i ulpěl na pojímání antikvářském a na hodnocení
filologickém: literatura pro Dobrovského není o mnoho
více než soubor jazykových památek.

Když byl osvědčil svou vědeckou výzbroj pro
litecárně dějezpytné zkoumání v několika důmyslných
monografiích o českém hnihtisku, o stáří české bible,
o slovanském překladě Novéhozákona, přistoupil k dílu
soubornému. Jeho »Geschichte der bohmischen
Sprache und Literatur« v prvním vydání z r. 1791 a zvláště
v novém zpracování z r. 1818 se obecně pokládá za
bránu novočeského dějepisu literárního. Souzeno
přísně metodicky, neznamená toto památné dílko
pokroku proti obdobným pracím barokní doby: i zde se
místo dějepisu podává vlastně pouhý knihopis. Ale
bibliografická snůška, daleko úplnější a spolehlivější
než kterýkoliv podnik předchozí, jest oživována dvojí
duchovní silou, které neznal ani Balbín ani pozdější
balbínovci, pronikavým kriticismem a jasným smyslem
klasifikačním.KritičnostDobrovského;dekpramenům,
ověřuje každý údaj, bezpečně zjištuje věci sporné I
i když Dobrovský - a zvláště v prvním vydání svého
literárního dějepisu - znal z české slovesné minulosti
zcela málo, mohl býti právem hrd na to,že tozná přesně
a důkladně. Jako v dílech jazykovědných, osvědčil také
tuto podivuhodný dar pro přehledný rozvrh a logické
utřídění látky: jeho názorná a prostá periodisace za ••