starožitnictví atd. A však tyto bohaté a nesourodé
jednotlivosti nepojí v celek ani pragmatické pojetí
událostí ani umění slovesného podání, jež jest leda nahra
•zováno příležitostnou deklamací: pro náš vkus znamená
»Bohemia docta« nanejvýše snůšku látky značně
disparátní. Jesuitský spisovatel sedmnáctého věku nemá
ovšem potuchy o historické kritice a také se o ni ne
•snaží. Nezkoumá původnosti a věrohodnosti pramenů,
nerozlišuje zpráv ze skutečných dokumentů a z pou
•hého podání, spokojuje se báchorkami a dohady. Jsa
vokovech své doby i svého řádu, dívá se podjatě na
dějinnou látku. Přeceňuje písemnictví katolické i
humanistické, aby vedle něho snížil veškerou žatvu české
reformace. Znemožňuje si sám ocenění ve vlastním
smyslu slovesné tím, že ulpívá na obsahu knih a že si
spisovatele rozvrhuje podle vyznání. Takto pozbývá
obraz literární minulosti české mimoděk úplnosti a tra
•diční jednoty, na nichž ušlechtilému vlastenci přece
tolik záleželo.

Sotva Balbínova» Bohemia docta« vyšla, nechybělo
jí ani doplňovatelů ani oprávců ani soudců, a z jejich
společného úsilí se rodila nová literární historie česká.
Jí bylo třeba trojnásobného pokroku, měl •• li se dějepis
slovesnosti státi skutečnou vědou: kritického užívání
pramenů, oproštění od protireformačních předsudků a
konečně proměny knihopisného a biografického studia
v pragmatickou historii. Osvícenství, neschopné třetí,
nejzávažnější reformy, nasadilo všecky síly, aby
provedlo převrat v obou ostatních otázkách a vykonalo