Téměř devadesát let po smrti nejspanilejšího českého člena Tovaryšstva Ježíšova, dostávají se jeho čelné spisy z rukopisné uzavřenosti a z úkrytu v knihovnám na veřejnosta vykonávajíbuditelský vliv, odepřený jim v sedmnáctém století. Vydání» Dissertatio apologetica«, o něž se v duchu protivídeňské oposice postaral roku 177 5 Dobrovského druh v povolání i ve vlastivědných snahách Fr. M. Pelci, bylo statečným činem národně politickým. Dvojnásobná edice »Bohemia docta«, podniknutá dvě léta potom znepřátelenými P. Candidem a R. Ungarem a strhnuvší mladičkého Dobrovského do první vědecké polemiky, znamenala plodný čin slovesně naukový. Ten přinesl brzy hojné ovoce. Literární dějepis se nyní stává vědou přímo módni a to jak mezi stoupenci katolické tradice balbínovské, tak u vyznavaču osvícenských zásad. Pro oba protifehlé tábory jest učený a vlastenecký jesuita východiskem: jedni pokračují v jeho duchu a pracují Jeho metodou, druzí opravují Jeho omyly a stavějí se kriticky k Jeho názorům. A mimo to slouží literární dějepis ve stopách Balbínových oběma skupinám za účinný prostředek obranné a výchovné propagandy vlastenecké. Veliké literárně historické dílo Balbínovo má všecky znaky pozdně humanisti