řadu předností jako rozsáhlost látky, bohatství dokladů,
postup induktivní. Ze se s ní sdílela i o četné vady jako
o zanedbávání hláskosloví, o nedostatek smyslu pro
skutečný vývoj řeči, o rozumářský názor, že spisovný
Jazyk jest hotova uzavřen - to všecko byla obět při
•nášená době vyzbrojené v podstatě špatně pro jazyko.
zpytné poznání. Srovnávali. li vrstevníci Dobrovského
s Adelungem, mívali na mysli hlavně jejich práce slov.
níkářské, ale právě v nich se Němec stal obecně
uznanou autoritou, kdežto Cech jich ani sám nedokončil ani
nedovedl k dokonalosti, jaká mu tanula na mysli.

Jak Fulda tak Adelung zůstali filologickými
odborníky a pranic víc, třebaže si lipský gottschedovec
nemálo zakládal nasvém polyhistorismu. Josef Dobrovský
však ovládal skoro celý obor duchovědný, jazykovědu
Jako literární dějepis, kritický dějezpyt jako knihopis.
Ve všech těchto oborech ukázal opětovně lví spár, a1
kritisoval předchůdce, a1 odhaloval a oceňoval
prameny, a1 konal dílo průkopnické nebo práci
organisátorskou, a1 otřásal cizími hypotésami nebo a1 sám
vyvozoval pravidla, či ať sbírallátku.v každém odvětví svého
mnohostranného působení přesahoval meze oboru,
v každém způsobu své naukové práce ukazoval do
budoucnosti jako magnus parens filologie i dějepisu, obou
to nejúčinnějších pomocnic v díle národního obrození
českého.