Ve vědeckých pracích Josefa Dobrovského
o českém jazyku, na nichž se vyučilo
filologicelé mladé pokolení buditelské, nachází
naukové poznání několik rysů, hledících do budoucnosti
jazykozpytu: stálý zřetel srovnávací, porozumění vý"
znamu dialektů, smysl pro zvláštnosti živé řeči proti
spisovnému jazyku jsou z těch znaků nejzávažnější.
A přece i jako jazykovědec byl Dobrovský věrným
synem osmnáctého století, vyznavačem osvícenských
zásad, stoupencem nehistorické metody: nevystoupil
ze své doby, ač vytušil mnohé,k čemu mohlysoustavně
přikročiti teprve generace pozdější.

Když v sedmdesátých létech dobýval ve
filologiprvních ostruh rytířských, šířila se v německé jazyko .•
vědě sláva dvou mužů namnoze protichůdných, šváb.
ského faráře Bedřicha Karla Fuldy a lipského učence
Jana Krištofa Adelungá. Dobrovský se začetl do prací
obou, osvojil si jejich metody, ale v ostražitém svém
kriticismu dovedl nedostatky jednoho vyvážiti před"
nostmi druhého; čím více vyzrával, tím se k nim stavěl
zdrželivěji a samostatněji.

Skromný samouk Fulda zemřel v tichém svém do.
mově daleko od vědeckých středisk deset let před po .•
čátky naukové romantiky, a přece v něm byl již kus
romantika. Ctil národní dávnověkost, kterou nacházel
v oblíbené své gotštiněa oceňoval národně lidový prvek
řeči, Jejž proti dobovému přeceňování jazyka spisov"
ného shledával v dialektech; bylo jeho průkopnickým
činem, že nářečí, považovaná dotud za zkaženinu kniž-