českém hláskosloví i v kmenosloví jazyků slovanských,
ve skladbě i v otázkách pravopisu činil stále nové po
•střehy, cenné i tehdy, když teoretické jejich
východisko bylo vadné.

Počátky slovníkářských prací Dobrovského sahají
do nejprvnějších let jeho vědecké činnosti a jsou
obklopeny plodnou kritikou, osobní polemikou a
metodickou průpravou všeho druhu, než na prahu nového
století mohl jazykovědec již zralý přistoupiti ke svému
»Deutsch.bohmisches Worterbuch «, jehož však nedo
•končil, ale odevzdal k dohotovení svým žákům. Jest
potřeba velice pronikavého filologického pohledu,
abychom v suchém soupise bez dokladů a bez výkladů
odhadli míru vynaložené práce a skrytého důmyslu:
jak bezpečný mistr odsouvá rum nakupené slovníkář
•ské tradice i lži tradice a prokopává se k pramenům I
jak pohrdaje výmysly a dohady neologistů,
zaznamenává jenom slova dosvědčená starými spisyaživou řečí
lidovou; jak užívá svých znalostí jiných slovanských
jazyků a jak obratně, bez pedantičnosti a násilnictví
překládá do své mateřštiny slova německá.

Přes to přese všecko toto dílo, které samého původce
předčasně omrzelo a od něhož se jeho zájem obracel
k slovanskému slovníku etymologickému, zůstalo
jenom průkopnickou prací průpravnou a nikdy se nestalo
úhelným kamenem národní kultury. V době, kdy
Dobrovský chystal pro tisk první svazek svého» Deutsm
•bohmisches Worterbuch«, počal již Josef
Jungmanshromaždovati látku slovníkářskou I v době, kdy
Pum
36