střed krátkodechého hravého tíkání puchmajerovského
a osobivého hýkání stachovského.

V obou mohutných dílech Dobrovského z oboru
mateřštiny se obrážejí přirozeně jeho nejsilnější dary
filologické: v mluvnici jazyka českého schopnost kla
•sifikační, v slovníku německo·českém široká empirie,
založená na přímém studiu pramenů.

Během čtvrtstoleté práce o úplné mluvnici jazyka
českého, která r. 1809 vyšla jako »AusfiihrHches Lehr
•gebaude der bohmischen Sprame«, přibývalo Dobrov
•skému jak znalostí starší řeči, tak živé mluvy, přibývalo
rozhledu po ostatních jazycích slovanských, přibývalo
však i mluvnického bystrozraku a kombinačního umění;
nad vrátkou etymologií a neplodntm filosofováním
o řeči postupně vítězil empirismus. Ten ovšem neměl
v hláskosloví pro nedostatek dotavadní fonologické
metody a pro skrovné vědomosti srovnávací bezpečné
půdy pod nohama, takže nedovedl sestrojiti skutečných
hláskoslovných zákonů ani stanoviti přesně dobu a
postup jazykových změn. Za to v tvarosloví, kde stanovil
paradigmata pro skloňování a časování a kde rozvrhl
s přesvědčivou jednoduchostí slovesa na třídy,
pracoval s jistotou, která přečkala jeho dobu, a zvláště
klasifikace sloves stejně jako rozdělení slovanských jazyků
platí ještě dnes za příklady dokonalého třídění, i když
se filologie uchýlila od soustavy Dobrovského. NepoA'
divujeme se mu však pouze pro soustavu, tento výraz
mohutnosti logické, nýbrž zcela stejAě i pro bohatství
a jemnost jeho smyslu pozorovatelského, který v
staro
35