proto, že mezi nimi leží celé století, které i v naukové
literatuře prodělalo velký přerod od pompesního baroka
k rokokové gracH, Dobrovský gracii tu má, i když píše
po latinsku. Ale jest především vynikajícím stylistou
německým, kterému věru nemusil Seibt vraceti sobo
•tal es: o učených otázkách jedná s elegancí, pedantické
předměty vykupuje darem vtipného podání, nikdy ne·
zapomíná na vybroušené pointy, ironické obraty,
překvapující aper9us. Starší z jeho vrstevníků, Dobner,
Durych, Voigt, Procházka, připadají proti~němu
barokně těžkopádni, jakoby z jejich knih a článků čišel
%atuchlý vzduch klášterů, ačkoliv myšlenkově se od
nich snažili emancipovati.

Byl.1i Dobrovský prvním zástupcem tohoto slohu na
české půdě, nebyl ani zdaleka jeho tvůrcem. Dávno
před ním ukázal Lessing, kterak učenou disertaci a vě.
deckou polemiku naplniti literárním temperamentem,
vtipem a epigramatičností a tím vysvoboditi z
nebezpečí pedanterie. V Literárních dopisech, v Laokoontu,
v Antikvářských listech spojil vědu a slovesné umění,
naukovou dialektiku a slohovou antitesi, odborný
důkaz a jiskřivou konversaci podle potřeby svého
temperamentu v podivuhodnou a často okouzlující jed.
notu. Vzdálený odlesk toho jest u Dobrovského, ač če
.•.skému klerikovi z doby josefínské chybělo nadobro, čím
se právem honosil německý magister z tábora Bedřicha
Velikého: citlivý a živý smysl pro poesii, stálý
psychologický zájem o nitro lidí skutečných a fiktivních, umě~
lecká radost z virtuosity slova i myšlenky.