podnětným kriticismem, jehož se tolik nedostávalo pokolení bartošovskému.
V důsledku těchto zásad, které brzy měly znamenati myšlenkovou revoluci
českou, vytkl Leandr Čech již před třicetipěti lety moravské literatuře
program, který podnes do slova a do písmene zůstává v nezměněné
platnosti: jejím předmětem budiž současný život se svými otázkami a
problémy, hlavně politickými a sociálními, zvláště pokud se moravské
poměry liší od poměrů v Čechách.

Ačkoliv Leandru Čechovi samému tanul na mysli především velký
román sociální a ač nedočkavě volal po českém Gogolu a Turgeněvu,
přece jeho zdravý a silný smysl pro skutečnost žádal si po specificky
moravském spisovateli, aby si hlavně všímal národních a národnostních
poměrů na Moravě, nedostatku uvědomělosti, boje o existenci češství
v poněmčilých a odrodilých městech, ovládaných cizím kapitálem ř
dobrý Evropan, jakým vždy byl žák Tainův, nezapřel v sobě svědomitého
národního buditele. A v tom se s ním shodují členové jeho generace
i pokolení následujícího. Tento tón slyšíme stejně z literárně výchovných
epištol kritika-pedagoga Františka Bílého, v němž Praha nevyhladila
ustrašenou dušičku českého brněnského dítěte z podruží, stejně jako z
nadšených apostrof valašského žáka ruské poesie Františka Táborského a
pak nejsilněji jZ monumentálních rapsodií Petra Bezruče: syn slezského
buditele, obviněného v Čechách z rouhavého obrazoborství, dovedl
v duchu nového kriticismu prvek národní sloučiti se živlem sociálním a
v duchu všeho velkého umění hlas ducha, obrážený vrchy a lesy rodné
země, posíliti hlasem krve.

Tento tón doléhá k nám z publicistického odkazu i z románového
díla aklimatisovaného Brňana západočeského původu, Josefa Merhauta,
u něhož touha po svobodném českém člověku na radostné moravské
půdě bije křídly nejen v promyšlených a statečných projevech o Národním
divadle brněnském, ale i v naturalistické mystice sociálních románů,
navazujících technicky namnoze na Viléma Mrštíka. Josef Merhaut jest
zvláště památným dokladem, jak Morava stále dovede vábiti a ochočovati
duchy příchozí z Čech, napomáhati jim ve vývoji k jasné opravdovosti,
asimilovati je svým potřebám a svému cítění. Psychologa básnické

13