tvorby Jožka Uprka neb Leoš Janáček. Některé moravské autory přivedla
tato důvěrnost k tomu, aby v pracíčkách krajinně i kmenově uzavřených
psali nářečím, nemíníce ho přenášeti do vyšších oblastí literárního tvoření.
Byl by mrzutým pedantem ten, kdo by si nepřečetl s chutí valašských
rozprávek Ozefa Kaldy, šťavnatých šprýmů Otakara Bystřiny neb vtipných
písniček Ondřeje Přikryla z Hané. Zdůrazňuji výslovně krajovou intimitú jako
podmínku dialektické poesie, která bez ní padá; jeť nářečí v poesii jakýsi
rodinný tón, jehož chuti se doberou jenom příslušníci téhož pokrevného
celku, a který se nezasvěcencům snadno může zdáti malichernou titěrností
a nedůstojným mazlením. Nedovedu však upříti také, že tohoto dojmu
teplé důvěrnosti lze dosáhnouti i pouhými dialektickými náznaky, střídmě
rozesetými a dodávajícími spisovné řeči, neobměněné hláskově a tvarově,
zvláštní příchuti a vůně. Dosvědčují to v oboru lehké Musy jadrné
hanakismy kovářova syna z Náměště F. S. Procházky a v tragické oblasti
hranaté lachismy a silesismy Petra Bezruče z pod Lysé hory; i zde platí:
cesty mohou býti rozličné!

Když roku 1885 v třetím ročníku památného almanachu "Zora"
uvažoval jedenatncetiletý Leandr Čech "o úkolu krásné literatury české
na Moravě", nedostačilo pronikavému názoru tohoto čelného zástupce
moravské kritiky ani písemnictví, jež by bylo výrazem minulého vědomí
národního, ani literatura, která by z přítomnosti vybírala toliko lidový
život v jeho tradiční kultuře, jej studovala a popisovala, spojujíc tvořivost
s pozorováním. Leandr Čech žádá mnohem více. Odvraceje se od literární
romantiky, jejíž koncepci moravské literatury jsme doposud v různém
odstínění poznávali, přihlašuje se již k slovesnému realismu s jeho
zřetelem k přítomnosti, k jejím otázkám náboženským, mravním, sociálním
a politickým; jest ctí Leandra Čecha, že proti idylickému uskrovňování
moravských romantiků prohlašuje maximalistické požadavky evropské.
Nezapomeňme, že právě v této době počíná na celou duchovní kulturu
českou působiti velký Moravan, jehož jméno nese s pýchou naše
universita! Tomáš G. Masaryk, podobně jako o půlstoletí dříve Palacký, sice
záhy opouští rodnou půdu moravskou a odcizuje se jejím poměrům, ale
vliv jeho na Moravu jest značný, znamenaje tu pokrok zvláště svým

12