V poslední knize Závětří postaveno jest proti sobě
velice účinně baladické diptychon venkovského
osudu: v kronikářském Otci a synovi kletba od·
cizení předurčené sudbě životní, v baladickém
Rychtáři a smrti moudrost odevzdání se do vůle
boží i tehdy, kdy zloba války rozvrátila generační
sled a řád: "Bůh dal, Bůh vzal - co platno;" po
oboukráte nabyly malé osudy drobných lidí ostré
plastičnosti baladické.

Z důvěrného vztahu k domovu, z úzkostlivé péče
oň v hodinách ohrožení, z přísného svědomí zá·
vazku k mrtvým i budoucím se stává Jan Karník
vlasteneckým básníkem. Co po prvé zaznělo v Chu·
dobné žni pro bouřenou Písní poplašnou, zhoustlo
za světové války v Moravské symfonii a za
politicko revolučního kvašení prvních let republiky
v Červené a bílé v ústřední téma; v obou
nejosobitějších knihách Karníkových Večerech u krbu a
v Závětří se tyto tóny již nevracejí. Nezatajím, že
jsou to umělecky nejpochybnější básně Karníkovy,
v nichž za ušlechtilostí úmyslu a za mravní
opravdovostí daleko zůstalo básnické provedení. Jenom
v některých srdečně výmluvných chvalozpěvech
domova a jeho věčných hodnot jako v Moravské
symfonii neb Zdrávas, mateřská řeči slyšíme
opravdového básníka; jinde se však jeví právě
nejosudnější nedostatky Karníkova poetického
výrazu: záliba v obratech všedních, rčeních
prosaických, barokní sklon k násilným a odlehlým
obrazům vpravovaným často neorganicky do celku,
hledanost a schválnost techniky rýmu. A přece
právě láskyplný vykladač ve.lké poesie polské
ukázal čtenáři teoreticky v knize Pod perutí bílého

217