ký. Nenotuje-li Jan Karník po sládkovsku
starosvětské písničky v tónu poesie prostonárodní,
skládá za Ilo své drobné a intensivnístarosvětské
obrázky, silně citově podmalované se sládkovským
vztahem k domovu a k jeho trvale živým
hodnotám.

A z příznačné oblasti Sládkovy jsou vyvážena
hlavní lyrická témata Karníkova: útulná poesie
rodinného zátiší, povýšeného nade všecky sliby a
dary vábivého širého světa - poesie to přátelské
družnosti, která se nenabízí, ale oddává; poesie
náboženské pokory výrazně křeaťanské, v níž
u znalce a milovníka velkých romanrtikd polských
překvapuje naprostý nedostatek každé ekstase a
veškerého mysticismu; konečně poesie národního
citu, lásky a věrnosti, ddvěry k bezpečí, která,
měníc se v rozhorlené výzvy k národnímu
svědomí a komentujíc vnější události, nejednou přestává
býti skutečnou poesií, tak jmenovitě v poctivě
prožité, ale zběžně improvisované knížečce
rýmovaných epištol, výpadd a pošklebkd Červená a
bílá, jejímž patmnem jest spíše F. S. Procházka
než J. V. Sládek.

Vdbec se řadí Jan Karník, jenž sám bez
námitky přijímá označení epigona, myšlenkově
i umělecky blíže k pozdním Ruchovcdm a ke
sládkovskému křídlu školy lumírovské než k
básníkdm devadesátých let, ke kterým náleží věkem
i datem svého vstupu do lite,ratury; nikdy se ne·
tají tím, že jest raději staromilcem než novotářem.
Marně by se ohlížel čtenář v básnických pěti
knihách Karníkových i v obou svazečcích jejich
feuilletonistických komentářd, Sladké s hořkým

210