statný rozdíl výrazový. Sládek, nejvěrnější a
nejpůvodnější žák Nerudův, se naučil od svého
mistra, jak cit, deroucí se z bytostných hloubek,
držet na uzdě metodou zámlk, úmyslně stručných
nápovědí, do sebe pohřížených elips; takto vznikl
jeho hutný lyrický sloh, který značí přímo opak
široce sdílné výmluvnosti básnického řečníka
Vrchlického. Jan Karník, ačkoliv jenom zřídka
upadává do barevné a rozevláté retoriky Y
rchlického, naprosto se nesnaží svou cÍJtlivost zvládnouti,
oddává a poddává se jí, jsa občas před svými
čtenáři dojatější a sdílnější, než by mohli
očekávati od básníka mužného.

Velice těsně se přimkl Jan Karník k
sládkovskému ,typu tím, že svůj ústřední vztah k domovu
promítá souběžně do oblasti citové i názorové,
doprovázeje stále toužebnost vzpomínky i
zasvěcení lásky sytou, důvěrnou, teplou konkretností
genrových obrázků a postaviček ze své milované
končiny dětství a lásky, kde se mu jediné lehce
dýchá a plně žije. Podoben v tom nejen Sládkovi,
ale i Antonínu Sovovi, s jehož subtilním
impresionismem má jinak pramálo společného, mění
svůj zpěv domova, s kterým oddaně krouží
kolem domácího krbu, v 'serii velmi ná·
zorných a sugestivních obrázků domova, intimně
nazíraných prismatem vzpomínky nebo
vyvážených přímo z přítomného prožívání. Vlažná
selanková pohoda sem tam pod obzorem zastřeným
elegií, je obklopuje; výrazná karakteriSitika
starosvětské stylisacedodává jim domáckého kouzla a
lokální autentičnosti; leckde se v nich přihlašuje
vedle rozmarného humoru ostrý postřeh
realistic
2(J)