skutečné znalosti člověka dodává Hruškově etice
kořenné síly osobní prožitost: hlas jeho zjihne
teplem, mluví-li jako učitel ke svým bývalým
žákům; stříbrná mlha se rozestře po slovech, jakmile
prýští z dum o stáří smutném a nutném; ale náhlé
světlo se line ze stále houstnoucích úvah o smrti,
jež jest jen přechodem do života věčného, věčného
- -, jak se čte v hluboké bajce V pralese.

Bajka, tak oblíbená v antice, za středověku i za
doby klasické, dávno přestala býti slovesným
druhem, k němuž se obrací živý zájem vzdělaného
čtenářstva. Jen výjimečně ji dovede vzácný mistr
nadati vlastnostmi, které jsou zárukou skutečného
díla básnického. U nás, přes záslužné náběhy
buditelské a přes zajímavý pokus El. Krásnohorské,
podal důkaz toho teprve Jan František Hruška.
Jako velký Francouz La Fontaine, vložil skromný
Chod do bajky zkušenost a prožitek zároveň
s jemným lyrismem a jako on rozmnožil dávnou
tradici bohatým darem inventivním. Na rozdíl od
salonního básníka na dvoře Ludvíkově se nemohl
prostičký český profesor opírati o složitou
společenskou kulturu, ale zato měl jiný pramen
bezpečí: lidovou duši svého zachovalého kmene,
z níž horlivě čerpal od jadrné a správné mluvy až
po praktickou moudrost a živé, názorné
křesťanství. Ani uměleoké, ani dokumentární hodnoty
Hruškova bajkářského díla nejsou dosud
doceněny: kéž by se to stalo ještě před osmdesátkou
našeho f abulisty! Jen jednoho je8lt k tomu potřebí:
abychom se i v literatuře konečně rozpomněli na
nestárnoucí heslo Otce národa: "Svoji k svému
a vždy dle pravdy I" (1935 )

205