Chodů", ~teré jsou "prosté a staré, ale opravdu
lidové a naše". J. Fr. Hruška - národopisec
u něho předcházel básníka - vyšel od domácí
fabulistiky bulácké a podával nejprve její
reprodukci, později ohlasy a nakonec zcela původní a
samostatnou tvorbu v jejím duchu - proto
označuje své bajky, že jsou psány "podle životních
názorů a mravů chodského lidu". Ale třebaže i v
povídkové beletrii "vděčný Chodův syn" zachovával
úzkostlivou věrnost k životním modelům, nesmíme
jeho bajky považovati ani zdaleka za snůšku
národopisných dokladů a autentických lidových
památek: etnografická zkušenost prošla rukama
umělce-básníka. Jeho účast zdůvodňuje i
Hruškova teorie, vyslovená v doslovu. "Půvabu
zvláštního bajce dodává i praktickou cenu její zvyšuje,
že hledá obdoby pravd životních ve věčně krásné
přírodě a v rozmanitých obrazech z ní
odpozorovaných staví je před oči". Zde si romanticky
oddaná a horoucí láska k přírodě podává ruku
s realistickou potřebou a rozkoší samostatného a
podrobného pozorování; právě touto shodou se
stal J. Fr. Hruška z národopisce básníkem. Proti
jeho vlastnímu přiznání i proti lessingovskému
pojetí bajky odvážil bych se tvrdit, že mu nebyly
při tvorbě prius mravní pravdy životní, nýbrž
naopak pozorování přírody, při němž se analogie
s lidskou společností samy vynořovaly a mravní
gnomy vyplývaly často až bezděčně. . . jak jsme
tu daleko od logicky demonstrativního postupu
rozumářského logika Lessinga! Ocitáme se
mnohem spíše v okruhu romantiky, která bývala vždy
domovem v hloubkách i na úbočí Českého lesa.

13

193