kratismus, když třídní boj stavů a zájmů vytlačil
humanitu, když hmota, desorganisovaná a
rozpoutaná uprostřed deklamací o nové společenské
organisaci, pohrobila všecky po,třeby ducha'?
Vzpomínám na velkou básnickou obžalobu ve V
rchlického Nových zlomcích epopeje, nadepsanou GUan
Kristus. I v ní stojí v soumraku světové revoluce,
na žalostných troskách utopických nadějí mohutný
kmet, myslitel-básník, věkem předposlední z vel·
kých Italů, které náš Vrchlický soustavně
překládal. Ale slova, jimiž se, spojuje cit křeSťanský
s obrazivostí antickou, český tlumočník obrací na
italského básníka Giuseppa Pariniho, tvůrce sati·
rického Dne, jest dnes třeha jenom maličko
pozměniti:

,,6 Vrchlický, tvůj občan Kristus vlídný
z ran sterých znovu krvácí,

co Briareus storuký, však bídný,
se lidstvo ve tmách potácí!"

A nyní, za tichého soumraku výročního dne
úmrtního, se tažme: Chtěli bychom skutečně, aby
všemi těmito zkouškami procházel Jaroslav
Vrchlický s námi, aby jejich tíha znovu dopadala na
jeho duši mimosu, aby stále byl podnčcován
omyly doby k novým výkřikům a protestům?

Jistě si právě jej dovedeme představiti jako
velkého starce, nad nímž se klene modrý a zlatý
podzim života, podobný dnešnímu slunnému dnu,
který žhne a svítí nad vyšehradským hřbitovem.
Sám toužíval po mystickém kmetství Aischylově,
po jasném stáří Olympana Goetha, jenž se stal

174