ukázněnost tvarová jest důkazem vnitřní kultury a
že, teprve uvědomujíce si ji esteticky i poeticky,
národové přestávají býti barbary. Vždyť sama
vlast tohoto výsostného poznání, spanilá a silná
Francie, s níž nás tlumočník Poesie francouzské
nové doby a kritik Básnických profilů sblížil
důvěrněji ne,ž kdokoliv jiný, opouští sebevražedně
skutečnou klasičnost, to jest míru a rovnováhu,
kritický a jasný smysl pro řád a jednotu v díle
uměleckém.

S klasičností, tímto plodným regulativem tvorby
i života, opustili jsme její matku, antiku, odcizivše
se lásce k ní a pohrdnuvše jejím studiem, které
bylo tak požehnanou inspirací nejmohutnějšího
humanisty českého. Jakým vyhnancem by se cítil
básník Sfingy, Bohů a lidí, Votivních des k ve
světě, který se od Hellady tak samolibě odvrátil
a neznaje jí, soudí, že jí nepotřebuje znáti. A snad
ještě odmítavěji se staví přítomnost k
romantickému kultu minulosti, k myslivé snaze a pružné
schopnosti pronikati do jejích forem k onomu
historismu, který nenachází a nepřejímá v
mechanickém hromadění staré motivy a látky, nýbrž
v dramatickém procese transformistickém se
podivuje, sám tím povzbuzován k tvořivosti,
věčnému dílu tvůrčího ducha kosmického. Zde tkvěl,
zde se vzněcoval, nikoliv v ohebnosti prot~ovské,
nýbrž v zanícení orfickém básník zlomků epopeje:
minulost mu byla kusem života; i v žilách
vzdálených věků slyšel tepati krev přítomnosti;
historismus, jenž pro něj znamenal více než pouhé
poznání, nepodvazoval, nýbrž rozvíjel. Avšak naše
doba, která klopýtá s takovou osobivostí, nevidí

171