U sarkofágu Jaroslava Vrchlického

(Řeč před vyšehradským Slavínem dne 9. září 1932 při slavnosti,
pořádané Společnosti Jaroslava Vrchlického.)

V těžké době se shromažďujeme kolem
mohyly, která před dvaceti lety ukryla unavené
tělo největšího českého básníka, a pod vznosným
renesančním geniem, ukazujícím od Slavína k
nesmrtelnosti, se tážeme, naplněni úzkostnou
nejistotou své vděčné lásky, zda duch Jaroslava
Vrchlického opravdu s námi a mezi námi žije a zda ho
posud skutečně vzýváme, aby nám byl strážcem a
posilou.

V těžké době: stejně těžké pro poesii a umění
jako pro národ a kulturu. Hvězdy duchového
nebe, k nimž Vrchlický od mladosti na své
dantovské a faustovské pouti vzhlížel, pohasly; květy,
které mu vůněmi romantickými a exotickými
voněly v doprovod, dávno zvadly; mlčí ptactvo na
větvích i v hnízdech, které pěvce lyrického
pozdravovalo hlaholem bratrským.

Básnická forma, již úchvatný virtuos českého
verše a svrchovaný pán českého rýmu, ne z
prostého pudu formální hravosti, nýbrž z vnitřní
potřeby umělecké opatroval od jinošských let až na
sám práh svého stáří, jako zřítelnici svého oka,
leží rozbita, a to, éo jemu, kontrapunktickému
mistru hudby v duši, bylo předmětem úzkostlivé
péče a vytrvalé kázně, pokládá se buď za lichou
hru nebo za malichernou libovůli. V poesii jako
v životě se zapomnělo na to, co tak - od
památného básnického plechodu přes vlašský Rubikon
- zdůrazňuje celé etos tvorby Vrchlického, že

170