dobu a předmět, že zpod tragického obrazu temna
a utrpení zaznívá myšlenkově citová tendence: lid
a národ, jež prošly těmito zko'Uškami a ordaliemi
nejkrušnějšími a vytrvaly v nich, nemohou skonati
a dojdou jednou světla a práva; právě proto bylo
Jiráskovo Temno v dobách světové války
pociťováno jako vlastenecký čin. Nic podobného v Mistru
Kampanovi Zikmunda Wintra. Jeho obraz
katastrofy jest tím úplnější a přesvědčivější, čím
radikálněji je zastřena jakákoliv budoucnostní
perspektiva; z hromadné šachty, kam se házejí
nelítostně mrtvoly osudů, věr a ilusí, nemůže, vzklí·
čiti pražádný nový život. Winter na rozdíl od
sen,timentálního optimisty Jiráska se choval k životu
s ironií, ba sarkasticky a smýšlelo něm jako
pesimista. Měl pohrdání k ilusím a pranic si
neidealisoval člověka.

Jest užitečno přečísti si skvělo'u Theerovu
analysu postav a povah Wintrových v jeho výtečné
studii v "Časopise Národního musea"r. 1904,
abychom pochopili, jak se básníku jeví duševní svět
básníka z jiného pokolení a naprosto odlišných
předpokladů; tento odstup vidí tu skutečnosti
zcela přesně. Theer demonstruje na Wintrových
figurách, kterak jsou v pregnantní plnosti a
jednolitosti uhněteny jen z pudu a smyslnosti, ze
mstivosti a sobectví, z chtíče peněz, rozkoše, moci.
Jsou to bytosti vlastně toliko animální, v nichž není
místa pro vyšší city a hnutí mravní; idealismus
náboženský a národní jest jim nadobro cizí a
proto na rozdíl od postav Jiráskových nejsou ani
nemohou býti nositelkami hnutí a proudů
nadosobních.

168