'turnědějepisnou mosaiku Miniatur, Starých listů,
jak jimi vyplnil mistrovské svazky Bouře a
přeháňka, Rozina sebranec a Mistr Kampanus; v
sebraných Wintrových spisech, jimž se dostalo
přijetí tak chladného a lhostejného, najdeme skoro
všecky jeho kabinetní práce v několikadílném
cyklu Pražských obrázků. Winter zde nechce
pranic jiného než sdíleti čtenáři sytý a barvitý obraz
minulosti integrálně a názorně vzkříšené, který
sám před sebou vidí vítěznou mocí tvořivého oka
a docelující imaginace. Nemíní buditi citů a
dokonce se neobrací k soustrastné sentimentalitě
čtenářů, kteří by blouznili, tesknili, horovali a
trpěli s jeho minulostními figurami; jako
objektivista v životě i v umění nečiní nároků na účiny,
které jsou výsadou i slabostí básníků
subjektivistických.

Pod jeho perem ostře kreslícím a pevně
karakterisujÍcím přestala býti historická povídka tím,
čím byla od dob buditelských a v čem viděl
především Wintrův lidský přítel a umělecký
protinožec, Alois Jirásek, národně kulturní funkci
dějepisných skladeb, které u něho skládají
zlomkovitou, ale imposantní národní epopeji. Winter
naprosto nemíní varovat na základě chyb minulosti
a tím ukazovat cesty pro budoucnost;
nevychovává mravní vůli a ne.násobí činorodou energii;
nedbá pranic o to, aby nad jeho knihami mezi
obrazy slávy a utrpení města, země a národa
rostlo k činům osvobození pokolení mužné a
zdatné. Oba věky, v nichž tak důsledně, ba
svéhlavě zdomácněl, století XVI. a XVII., nebyly
ostatně nikterak dobami heroickými, a Winter se

166