nic jich již nemůže změniti, a proto jich spisovatel
nepodrobuje vývoji karakterotvornému, jak stálo
v jeho programě. Všickni tito mužové, ostatně
vesměs pánové výřeční, hodí se znamenitě k tomu,
aby spisovatelovu ideu osvětlovali způsobem tu
kazatelským, tu dialektickým, ale vlastní osudy
jejich jsou již tak uzavřeny, že nemohou ničím
přispěti k jejímu zkonkretnění. Nedbajíce toho,
čím je spisovatel určil v umělecké organisaci
svých knih, oceňujeme a milujeme jf',. pro ně samy,
pro živé a teplé poselství starodávného světa, pro
jadrnou ryzost domácí původnosti. Jejím
básníkem, milým archaistou a virtuosem starosvětského
gemu zůstává Alois Vojtěch Šmilovský
především, ač sám pomýšlel na něco zcela jiného, a ač
mu jeho doba, pokroková a reformní, velmi
důtklivě kladla na srdce úkoly protilehlé.

Ale byl nejšťastnější, mohl-li se brouzdati až
po kolena ve vysoké rose dětských vzpomínek, jak
tomu svědčí kouzelné kapitoly první řady
"Rozptýlených kapitol", v lecčems příbuzné s
"Babičkou" a proto se vydával neúnavně na lov do lánů
minulosti za starými originály, nesoucími s sebou
opar své doby. Tradice domácí, jíž se tu
mimoděk podřizoval, není doposud vystopována ani
geneticky určena, ale snad bude jednou mluveno
o dickensovském typu povídkové prósy české:
kdesi v začátcích stojí prostičké a nenáročné
náběhy Rubšovy vedle některých novel Boženy
Němcové, mezi Májovci pak uskutečňují toto
umění nejdokonaleji "Povídky malostranské",
psané vlastně mimo program školy~ ne-li proti
němu. V jejich blízkosti náleží čestné místo
malo
11*

163