jako kladný typ romantického ženstvÍ. Žije a hyne
jako osudová instinktivní bytost vášnivé citovosti,
která se řídí náhlým rozhodnutím podvědomého
hlasu a přímo náměsíčně kráčí za povelem mocné
touhy. Dovede dobývati, ale dovede také trpěti;
jest schopna zloby ze žárlivosti, avšak i nadosobní
oběti, ale nic z toho nepodniká ani za vedení
rozumu, ani s vědomím mravní odpovědnosti. Jest to
příroda a tedy živel nemorální; bylo by potřebí
silné osobnosti mužské, aby tuto lesní pannu
šumavskou etickým zaklinadlem trvalé lásky a
obsažného manželství vyprostila ze živelného
prokletí.

Avšak běda! Ubohou Parnassii pod Jezerní
stěnou neutrhne celý muž, nýbrž romantický
problematik, netečný sta:tkář a světobolný básník
Hanuš, hasnoucí blýskavice, která na českou půdu
spadla z čelenky anglického pochybného Lucifera,
lorda Byrona, na nějž se Šmilovský díval mnohem
kritičtěji než všichni Durdíkové, Fričové, Hálkové.
Hanušem ----i a později též spřízněným, ale méně
domyšleným lži hrdinou rozsutého románu "Na
čerstvém vzduchu" drem Jaroslavem Javorníkem
- podnikl Šmilovský svou přísnou kritiku
romantického typu, jakou velcí básníci ruští
vykonali postavami Oněgina, Oblomova nebo Rudina:
arciť mohutní psychologové východní naskládali
do svých negativních hrdin mnohem více
zkušenosti a zaokrouhlili ji životnější synthesou. Básník
Hanuš, který ztroskotá jak v poesii, tak v povolání
statkářském, jest osobivý egotista, zazděný do
hladomorny svého neplodného já: zabývá se jen sám
sebou, nerozumí ani lidem ani věcem, ale opřádá

155