ních, důsledným domýšlením postava vydatným
prostředkem kontrastu docházel typisace a tím i
zvláštní přesvědčivosti, jaká plyne z reálnosti,
vystupňované uměním. Typ českého maloměšťana
jest vlastním literárním objevem Šmilovského,
který k těmto svým postavám mohl přimísiti
leccos z povahy vlastnÍ. Tento typ byl již v
soumraku, když jej spisovatel zachytil, zpodobil a
zmonumentalisoval a když jej představil
odcizeným čtenářům jako zosobnění národního ducha a
národní moudrosti; pro jemný až šelmovský
humor, s jakým jsou nakresleni tito "vyslancové
dávných časů", sotva pozorujeme, že se kolem nich
stře zádumčivý pablesk slunečního západu.

A přece se Šmilovský se svými nejrozsáhlejšími
skladbami románovými uchýlil jinam: romány
"Setník Dřevnický", "Parnassie", "Starohorský
filosof" a "Na čerstvém vzduchu", vrcholné
povídky "Nebesa" a "Procul negotiis" rozpřádají
se na pozadí statkářského života, a také spanilá
selanka z národního obrození, "Za ranních
červánků", jest šťastně zarámována do tohoto
pro'středí, kam venkov dýchá mateřídouškovou vůní
svých lad a mezí a kde inteligence dává mírné a
pohodlné formy životu upravenému "pěkně a
elegantně", jak zní příznačná průpověď
skvostného komisaře Špalka z povídky "Pro cul negotiis".

Že k tomuto virtuosnímu kousku povídkové
karakteristiky vede přímá cesta od ne ocenitelné
rozprávky Gogolovy "Jak se rozhněvali pan Matěj
s panem Matoušem", jest obecně známo; zato
zbývá srovnávací vědě literární dovoditi, zda
Turgeněv a Gončarov nepůsobili svými sytými a
tesk
146