růst osobnosti nebo dozrávání povahy, nýbrž
očistu z viny trestem a pokáním a nádavkem
častoval lidového čtenáře tendencí někdy
osvícenou, jindy značně předsudečnou, od výkladů
o zhoubnosti analfabetství a potřebě řádné správy
obce až po bezuzdné horlení antisemitské.

Šmilovský, vášnivý a ča:sto pedantioký pedagog
za katedrou i za psacím stolkem, považoval
lidovýchovu za velice podstatnou složku svého
spisovatelského poslání. Avšak sloužil tomuto úkolu
mnohém lépe~ když vědomě užíVlal beletrie za
pouhou pomůcku soustavné didakse, než když ve
svých larmoyantních neb kriminalistických
příbězích o "perlách v hrubé kazajce" nesnesitelně
mísil románovou psychologii s kazatelským
mravokárstvím. Jeho mudroslovný románek o
lidovém filosofu a samorostlém vychovateli
spoluobčanu, "Kmotru Rozumcovi", kde v staromódním
povídkovém rámci se ozřejmují příhodami z knih
i ze zkušenosti zásady moudré životosprávy a
kde se proti oficiální ztrnulosti bachovské reakce
důvtipně staví přirozené osvícenství prostonárod.
ní, zůstane. z nejpůvabnějších a nejvyzrálejších
plodů naší lidovýchovy literární, jak o ni před
Šmilovským usilovali Kramerius lBi Sychra,
Ziegler a Amerling, Tyl a Havlíček, ale kdo by hod·
notil tuto obsažnou čítanku pro školáky života jako
dílo umělecké vůle a povídkářského umění?

Vypravěčská jistota "Kmotra Rozumce", v je.
hož dějišti čtenář velmi snadno rozezná
spisovatelovo rodné město, jest však dána nesporně tím,
že Šmilovský 'Uspořádal celek jako maloměstský
příběh: v tomto prostředí se cítil i jako spisovatel

144