Ideové východisko A. V. Šmilovského bylo však
docela jiné. Odsuzoval sice stejně rozhodně jako
jeho vrstevníci politickou a náboženskou reakci,
ale nedovedl se ubrániti mimoděk tomu, .aby ne"
poslechl její naléhavé výzvy, volající po klidu,
jakožto hlavní občanské povinnosti. Jeho postavy
- i se svým tvůrcem - zatahují se z hluku a
problematiky veřejného života do hlemýždí ulity
povolání a rodiny, pravidelné povinnosti a
manželského i rodičovského štěstí a zde buď s pocitem
klidné blaženosti nebo s oddanou resignací
prožívají svůj osud. Když si zajistili pevnou existenci
a založili rodinu, v níž je.diné dovedou naplniti
své životní poslání, jest zajímavý obsah jejich
života vyčerpán a nabude pro okolí i pro
spisovatele poutavosti teprve tehdy, až je uvedou z
rovnováhy dorůstající děti krisemi své erotiky a svého
povolání; pro to, co se děje, chystá a láme za
uzounkou ohradou rodiny, nemají smyslu. Zato
kolem sebe, v obvodu svého domova a v mezích
pravidelné všednosti odkrývají se soustředěnou
pozorností vždy nové a netušené půvaby, kvetoucí
překvapení, k nimž se třeba jenom s oddaným
pohledem sehnouti, maličké zázraky idyly, jež jsou
přímo zkratkami kosmických a historiokých dějů.

Soustředění do vlastního vnitra a praktická
činnost na vykázané líše se jeví Šmilovskému
nejúčinnější léčbou proti revolucionářství, v němž si
dovedl sice vážiti nadosobního obětování ve
prospěch svobody a vlasti, ale v kterém zavrhuje
citovou vášnivost a volní rozháranost, jakožto
romantickou kletbu. Ion, stejně jako G. Pfleger
Moravský, se zamyslil nad časovou otázkou
"problema
139