zení ani mravní posily; věděl, že se VYVI)1 na
vlastní pěst a vlastní zásluhou a necítil tedy
příchylnosti k těm, kdož s něho, hledajícího a
tápajícího, nesňali tíhy duševního osamění a literární
nejistoty, ač byli k tomu povoláni pro svůj
kritický rozhled a pro snadný přístup k světové
orientaci.

Teprve, když se v sedmdesátých letech od
vlastních Májovců odštěpila a v samostatnou družinu
zorganisovala skupina Vlčkovy "Osvěty", když.
její redaktor horlivě zval Šmilovského ke
'spolupracovnictví, a její kritikové s Ferd. Schulzem
v čele pochopili správně jeho intence i význam,
uvědomil si s vděčnou radostí, že nestojí sám, a
že jeho pedagogický realismus roste organicky
z potřeb a tužeb národní literatury české. Posílen
tímto poznáním, nepřestal přece býti hrdým llia
svou samostatnost a samorostlost, které se dopial
stranou literárního střediska, beze styku s
novinami a žurnalistickými kroužky, zato blízek přírodě,
která vždy osvěžovala unaveného a rozmrzelého
profesora venkovských gymnasií.

Májovci, nad jejichž mladistvými hlavami
zašuměl nakrátko červený prapor revoluce r. 1848,
se snažili v tendenčním svém usilování především
o dva cíle: mínili obnoviti a realisovati liberální
a demokratické ideály, na čas zdušené reakcí, a
zevropštiti český život ve smyslu společenské
emancipace; byli pokrokáři, protitradicionalisty,
reformními horlivci a neušetřili svou kritikem
stát, církev, sociální řád, které se stavěly do cesty
svobodnému rozvoji člověka-občana, na nějž
především mysleli.

138