se stočila k vlastním problémům uměleckého
tvoření, rázem se ukázaly hluboké rozpory mezi
druhy, které vedle čtrnácti let věku a vedle
příslušenství ke dvěma literárním generacím dělila také
různost temperamentů, jevící se ve vkusu i
názorech. Šmilovský, realista značných, ale nevalně
příznivých životních znalostí, káral Jiráska jako
romantického snílka, který nečerpá dosti z
empirie a čerpá-li, podává její fakta nepřetavená
uměleckou rozvahou; vytýkal baladickému vypravěči
"Povídek z hor" a výjevů "Z bouřlivých dob", že
příliš improvisuje a příliš málo komponuje;
nechtěl uznati, že se lze odvážiti velké
epopeje národní minulosti na lidovém pozadí,
o níž horoval Alšův druh a Gogolův ctitel, dokud
spisovatel psychologicky nepronikne konkretní
skutečnost kolem sebe. Jestliže se v mladičkém
Aloisu Jiráskovi, který právě rozpřáhal ruku
k prvním velkým historickým skladbám, hlásily
snahy Ruchovců, směřující k extensivnímu
zpodobení národní osobitosti, hlavně jak se zrcadlí
v minulosti a v životě lidovém, vyjadřoval Alois
Vojtěch Šmilovský ve formulaci stejně zásadní
jako důsledné nejvyšší požadavky svých
vrstevníků ze skupiny Máje: studium společenských a
mravních otázek v přítomnosti, psychologický
zájem o růst a krise lidské duše, důraz na
problematiku v osudech i karakterech, ale především
intensivní proniknutí skutečnosti, nikoliv bez
tendence, výchovné a reformní.

*

A přece Alois Vojtěch Šmilovský, jehož
povíd
kový debut "Bětuška" vyšel pod Nerudovou

136