Nerudu také jeho nová teorie literární, značící
vědomý odklon od programního světoobčanství
"Máje" a přiřazení se k zásadám mladších
spisovatelů z "Ruchu": výrazové formy
prostonárodního básnictví, jichž s úspěchem 'užíval Erben, se
jeví Nerudovi nyní bezpečnou pomůckou k
dosažení osobitého češství v poesii, bez něhož málem
neuznával básnickou velikost; bylo to zároveň
nalezení nejvlastnějšího slohového principu, kolem
něhož bez vnitřní jistoty a se zdržujícími
odbočkami kroužil od svých počátků.

"Balady a romance" vznikají ráz naráz z těchto
předpokladů jako Nerudova kniha nejobjektivnější
a zároveň nejtradičnější, posloupnosti legitimně
erbenovské, i když morálka svobodomyslného
demokrata jest shovívavější a epická linie občas tak
uvolněná, že dopouští vedle hutného dějového
obrysu i dekorační arabesku. Neruda, jenž jako
feuilletonista a kritik nejednou zpíval chválu
naivitě, se zde připodobnil věřícímu venkovanu a
ještě spíše čistému dítěti a povznášeje se až do ráje
na křídlech legendy a primitivismu, pociťoval
slast, že jest dítětem božím, jak tomu učil Ježíš,
na nějž se český renanovec díval důsledně jako
na Syna člověka. Ale zdaž to byla opravdu
dokonalá objektivace, umělecký důsledek rozhodnutí
pro integrální epiku, poctivě zaplacená daň
požadavku umění výrazově národního? Vedle
romancí, v nichž se ozývá Nerudovo plesné češství,
jeho mužný liberalismus, jeho spanilé smýšlení
demokratické, jest třeba čísti také balady o
dětech a dětství, aby se ozřejmil osobně citový
základ knihy, její nejsubjektivnější kořeny v pocitu

130