musil Jan Neruda sám dobrati divinací, již
doprovázela silná autokritika, ale nešlo při tom
pouze o problém psychologicko estetický, nýbrž
osudově životnÍ. Neboť Neruda - a to již ve
"Hřbitovním kvítí" - svou poesii vždy žil,
opravdově, tvrdě, tragicky a bezohledně.

Básnicky nezbytný zápas s vlastní rozumovostí
- možno snad říci po máchovsku "boj srdce
dobrého s hlavou zlou" - bylo Nerudovi
podstoupiti tím tíže, čím silnější kulturotvornou
vzpruhou mu v ostatní slovesné činnosti byl jeho
intelektualismus. Bez něho by se nebyl stal
velkým literárním a divadelním kritikem své doby,
v níž současně vychovával vkus i kulturní a ná·
rodní svědomí; bez něho by nebyl svedl vítězný
boj se zaostalými epigony předbřeznové
romantiky ani by nebyl rozbořil "čínskou zed'" kolem
českého duševního života; bez něho byl by sotva
povýšil svůj denní chléb, novinářství, na činného
spolupracovníka nejen národní vzdělanosti, ale
také vlastní slovesné tvorby. Konečně bez něho
nebyl by se vypracoval kosmopolita, cele zaujatý
povšechným humanismem a obecně platnými
reformami sociálními, k tradičně ověřenému pojetí
národního umění jako k vlastnímu problému
české tvorby slovesné. Básník Neruda musil však
roztaviti tvrdou rozumovost ve výhni, kterou
rozdmychovaly smysly s citovostí, dotud zapíranou,
ba zakřikovanou.

Svědčí o tom hned dmhé jeho dílo, "Knihy
veršů", třebaže mnohé z jejich básní vznikly
nedlouho po "Hřbitovním kvítí", jehož část byla
sem v přísném autokritickém výběru převzata.

124