tučního a státoprávního zápasu. Budoucí Čechovy
"Jitřní písně" a Nérudovy "Zpěvy páteční" byly
tu in nuce napověděny a to v deklamačním slohu,
plně odpovídajícím občanskému sebevědomí mo·
derního národovce, kterému dávno nehovělo
kazatelské patos Kollárova Předzpěvu ani
sentimentální předbřeznová hravost Rubšova výlevu "Já
jsem če,ch!"

Vedle toho byl však před padesáti lety uctíván
a želen také Boleslav Jablonský-básník. Sám
mytus života Boleslava Jablonského pomáhal tomu,
aby v něm byl spatřován prototyp básníka, jak si
jej právě představovala sentimentální romantika
měšťanská. Sličný, usměvavý jinoch, jehož ve.rše
rády otiskovaly almanachy a časopisy mládeže a
jenž v družině divadelních ochotníků upozorní na
sebe v blízkosti Tylově a Máchově, získá lásku
dívky z přední vlastenecké rodiny a má dosti od·
vahy přiznati se ke své Angelině Marii v básních
zřejmě prožitých a plných krve, citu, něhy,
prostřednictvím jejichž se dorozumívají milenci, jako
později "Večerními písněmi" neb "Pohádkou má·
je". Ale vstoupí do řádu sv. Norberta a rozloučí se
s milenkou coram publico s velkým lyrickým
gestem jako Abelard s Heloisou, který shledání
dvou srdcí nikdy nezapomínajících klade do
nebeského Elysia, uče při tom platonské moudrosti
o věčnosti lásky. Stává se knězem a mnichem ne,·
méně horlivým než býval vlastencem a milovní·
kem a i v literatuře spojí s větším štěstím než
Kollár a Čelakovský lyrisffi'us s homiletikou ŕ
ve velkém cyklu "Moudrosti otcovské" zůstává
kazatel s básníkem v rovnováze.

105