Anima pia

Nejmilejší ze svých básnických sbírek, "Ohlas
písní českých", nad nímž se klene jasná
pohoda jihočeského domova v Pošumaví, věnoval
Fr. L Čelakovský "památce neocenitelných a
příliš brzce z tohoto života vykročivších
přátel·krajanů", Josefa Vlastimila Kamarýta a Josefa
Krasoslava Chmelenského. Tím dal pokyn mladé
novočeské romantice, aby nad předčasnými jejich
hroby konala za měsíčních nocí onu elegickou
bohoslužbu, jejíž ritus pro sentimentální století
vypracoval Klopstock v slavné ódě "Die, friihen
Griiber". A skutečně oběma, duchovnímu pěvci a
panenskému básníku, připadla v národním
obrození tragická úloha "mladistvých mrtvých" a
zůstávala jejich údělem, dokud u brány nevelkého
literárního hřbitůvku českého v noční hlídce tyto
dva nevinné a cudné cherubíny s úsměvem kolem
čistých úst nevystřídal zamračený padlý seraf
s bleskem ve chmurném pohledu, K. H. Mácha
.Dnes, o stém výročí Kamarýtovy smrti, jest i jeho
jméno, známé leda z literárně-historických
učebnic, "vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas", a
stane-li poutník II jeho honosného, vysokého
sarkofágu na krásném hřbitově táborském, vhodného
spíše pro zámožného měštěnílll81 ncb císařského
úředníka, nepomyslí si, že tu, naproti svému
malebnému působišti klokotskému, odpočívá šest·
atřicetiletý lyrik, jihočeský venkovan v kněžské
klerice, o němž vypráví jeho staromódní
životopisec: "Prolézati v potu tváři strmé skály
klo
·7

99