vladycké, vyrovnané panskosti litev:ských Sopliců
a chápal Mickiewicze leda jako básníka národ·
ního osvobození. Pro Jaroslava Vrchlického byl
milovaný, velký Konrád především básníkem
"Dziadů"; jest pro jejich českého překladatele
příznačno, že 'si představoval, kterak "dojemný
svátek Dědů" vstává "z mrákotné duše tůně" ve
florentském chrámě Santa Croce, kde Mickiewicz
"za svědka tvůrce Noci měl a Sibyl" pro svůj
tvůrčí čin,dokazující: "Ne rozumem, lze srdcem
dobýt světa!" Zde hluboká úcta k Adamu Mickie·
wiczovi zůstává na míle vzdálena od národní kla·
sičnosti "Pana Tadeáše". A přece právě v ní trvá
stále nesplněný program českého básnictví.

(1934.)

98