svého Jacka Soplicu-Robaka jako živý a významný
střed skladby jednotně vyrovnané. Nebylo tomu
jinak ani později, když se, s oslabenými již silami
tvůrčími, ve "Václavu Živsovi" a v "Sněhu" vrátil
na cesty "Pana Tadeáše", v Čechách zatím nadobro
opuštěné, marně hledaje slunno'u pohodu klasické
idyly. Na rozdíl od cyklu "Ve stínu lípy", kam
zapadá leda problém vystěhovalecký, sotva zvláště
typický pro život našeho selského venkova, se
rýsují na pozadí "Živsy" i "Sněhu" veřejné otázky,
zasahující hloub do české skutečnosti, onde
povinnost přispěti činem k osvobození slovanskému,
tuto mravní závazek odzbrojiti sociální pomocí
proletářův vzdor proti vládnoucím třídám. Ale
jak zanikají matně a episodicky tyto složky v dě·
jovém pásmu, čistě soukromém a rodinném, při
jehož spřádání se Sv. Čech již naprosto nedovedl
tadeášovsky odosobniti, zmizeti za svéprávným
dějem, povznésti ke klasičnosti!

Takto skončila nezdarem úctyhodná výprava
Svatopluka Čecha za světem "Pana Tadeáše", za
monumentální selankou, za národní klasičností.
Nikdo z jeho významných vrstevníků nepřiblížil
se Adamu Mickiewiczovi již do té míry, jako jeho
někdejší nadšený čtenář ze sychravé studovny
klementinské. Eliška Krásnohorská zdokonalovala a
brousila stále bez umdlení svůj překlad "Pana
Tadeáše", ale básnicky neporučila své ozbrojené
Muse vstoupiti do jeho světa, který zůstával
uzamčen také jinému jeho horlivému tlumočníku,
Františku Kvapilovi. Josef V. Sládek, po V. Štulcovi
nový přebásnite! "Konráda Wallenroda", byl se
svým novodobým vzdorným selstvím nadobro cizí

7

97