vyvrcholí r. 1882 památným a znovu vydávaným
přebásněním od Elišky Krásnohorské. Setkáváme
se mezi ctiteli a znalci "Pana Tadeáše" s muži
výZIlJamu Hálkova, Gollova i Pflegrova, a
nezapomenutelně utkvívají v mysli vzpomínkové věty
z autobiografického románu Svatopluka Čecha,
jemuž chlapecká četba "Máje", "Kavkazského
Zlajatce,", "Mciriho" a "Pana Tadeáše" znamenala
objevení světů romantické krásy, svobodné poesie.

Jméno Svatopluka Čecha mělo by se ozvati
vždycky, kdykoliv se vyšetřují vztahy našeho
básnictví k "Panu Tadeášovi". Jistě nebyl jeho
jediným dlužníkem u nás. Jiří Horák ukázal, že vedle
drobnějších ukrajinských gaw~d zasáhla asi i
Mickiewiozova šťavnatá líčení mysliveckých
příhod do vzniku Koubkova starosvětského obrázku
"Rokoko". Jan Máchal nachází vedle "Oněgina"
i přímé ohlasy "Pana Tadeáše" ve veršovaném
Pflegrově románě o "Panu Vyšinském". Čemu se
odtud naučil Mickiewiczův horlivý čtenář Alois
Jirásek pro své starovladycké selanky českých
újezdů s rušným pozadím válečnickým a
politickým, nám literární věda teprve ukáže; opět to byl
Jiří Horák, kdo zde razil cestu, naznačiv, ktenaik
Jiráskova zemanská idyla ze stol. XV. "Maryla"
jest českým protějškem k "Panu Tadeášovi". Ale
svou životní inspirací, svým básnickým druhem,
svou kombinací prvku idyliekého a látky
problémové, svým kultem venkova, nazíraného pod
zorným úhlem panského bytu, svým teplým smyslem
pro uzavřenou kulturu světa nenávratně minulého
řadí se k "Poslednímu zájezdu na Litvě" přece
nejtěsněji skladby "Ve stínu lípy", "Václav
Živ
94