tečné a bohatýrské oběti ve prospěch nadosobního
celku národního; pranic toho nezmenšuje okol·
nost, že všickni hrdinové eposu, položeného do
velké doby Napoleonovy, tábor ,soplicovský i
horeszkovský, náleží jediné společenské třídě, arciť
pro starou Polsku typické, drobné šlechtě
statkářské - Mickiewicz udeřil skutečně v samé
"centrum polszcyzny". Národní klasičnost, toť cíl
dosažený v posledním a nejmohutnějším
básnickém výtvoru Adama Mickiewicze, který ještě ne·
dlouho před tím s vášní a v křečích drážd' anských
"DzÍJadů" hledal národnost v romantice
visionářské a fantastické, v titanismu výjimky a prokletí,
v ekstatičnosti, jež, dobývajíc nebe a vyzývajíc
peklo, opouští zemi. Zde povzbuzuje země své
syny, aby se poznáváním a prožíváním skutečnosti
učili lásce ke všemu stvoření a posléze oddané
pokoře před Stvořitelem.

Národní klasičnost! Jak se k veledílu,
nskutečňujícímu tento ideál, postavilo básnictví
české, jemuž již Jungmann vytkl v jeho dětinských
le.tech stejný estetický cíl, aby se pak k němu po
mnohých oklikách a nedorozuměních vraceli
stoupenci "Máje", "Ruchu" a "Lumíra", a aby posléze
příkrý a často nespravedlivý jejich kritický soudce
a odpůrce určil za metu slovesného úsilí v
Čechách prahnouti po skutečné klasičnosti, prodírati
se k pravé národnosti a kombinovati oba
požadavky ve výsostnou synthesu krásy, opravdovosti a
síly? Nuže, čím byl Mickiewiczův "Pan Tadeáš"
naší básnické minulosti a k čemu nás umělecky
a národně zavazuje pro budoucnost?

Zní to jako paradox a přece to vyjadřuje zcela

92