"Pan Tadeáš" a české hásnictví

Uprostřed měsíce únoJ.'la. 1834 dopsal
šestatřicetiletý Adam Mickiewicz "na pařížské
dlažbě", an z města slyšel "pustou vřavu zníti,
lži, kletby, reptání snah nesplněných a pozdní
žel i sváry vyvržených", dvanáctou knihu svého
"Posledního zájezdu na Litvě", označenou i
vyzníVlající heslem tak vyznamným v době
politického zoufalství a emigrantských nejistot
"kochajmy si~", a dnes celý vzdělaný svět polský
vzpomíná s nadšenou vděčností tohoto velkého
básnického výročí. Jeť "Pan Tadeáš" nejskvělejším pří.
nosem národního genia polského do klenotnice
světové poesie. Jenom Goethův "Heřman a Do·
rota" a Mistralova "Mireio" se mohou s ním
v novodobé tvorbě básnické měřiti slunnou
předmětností, klidnou monumentalitou, teplem názoru,
krátce onou klasičností, která dovede dodati všed·
nímu životu posvěcení věčného a povznésti idylu,
podmalovanou tragicky, k podobenství
nejtypičtějšího osudu lidského. Ale starolitevská selanka
Mickiewiczova, nikoliv náhodou zrozená v cizině
z vášnivé touhy po domově a z věrné lásky k
otčině, jest zároveň dokonalým vtělením národního
ducha polského, věnčeného "z rukou žnečky chrp
modrým květem a proutkem barvínku". Minulostí
v sobě uzavřenou a kulturně jednotnou prosvítá tu
nejen ve zkratce synthesa polských dějin, ale i
sama podstatla odvěkého polství, vysilujícího se
sice v neplodných, ba samovražedných zápasech
stran, vzchopujicího se však přece na konec k sta·

91