"brusičskou strojeností jazyka daleko předstihl
své současníky i generace pozdější". Rád bych
právě o něm vyslechl 'soud Jana Mukařovského.

Ježto závěrečný článek sborníku z pera Mil.

Weingarta, Zvuková kultura českého jazyka,
postřehy, příkl.8Jdy i podněty neobyčejně bohatý, se
z celkového rámce programního spisu vlastně
vymyká, vyvrcholuje statí Mukařovského významná
ta publikace, která zvířila tolik prachu, podobna
pmdkému větru, vpadnuvšímu do tišiny. Úvaha
Mukařovského se snad vzdaluje nejvíce od zásad
i prakse dosavadní kritiky jazykové, prováděné
filology, zároveň se však nejtěsněji blíží otázkám
a potřebám litemtury živé. Nerozevíralať se
propast jenom mezi současným životem a jazykem,
ale také mezi současnou literaturou a jazykově.
dou. Že ji hnutí, vedené Pražským linguistickým
kroužkem, chce překlenouti, že touží jazykovědce
z přísných aristarchů, kteří básníky pronásledují,
proměniti v rádce, vykladače, pomocníky tvůrčích
umělců slovesných, že jazykovou kritiku, tak
dlouho pedantickou a úzkoprsou, míní
kombinovati se soudem a výkladem estetickým, musí býti
vítáno i těm, kdož nemohou souhlasiti se všemi ná·
zory, pronesenými v díle Správná čeština a
jazyková kultura, ani se způsobem jeho polemiky. Již
není sporu, že tato publikace zaJhajuje v otázkách

jazykové kultury období nové. (1933.)

64