poddává své nelUkázněné slovní i obrazové
vynalézavosti; ostatně i druhé dílo románové, jímž se
dokládá, M. Hennerové "Pacientka doktora Hegela",
jazykově jistě zajímavé, jeví se spíše důkazem
schopnosti přenášeti hovorový usus pražský do
výpravné prózy (nejen v partiích dialogických)
než skutečné tvořivosti v okruhu jazyka
básnického. Stať Mukařovského byla by bývala zřejmě
získala na průkaznosti a přesvědčivosti, kdyby
byla své zásady doložila jednak větším
veršovaným dílem básnickým, jednak rozborem autora,
jenž jest zároveň odvážným i záměrným
jazykovým tvůrcem, jenž svými smělými deformacemi
ne.jen udivuje, ale i dosahuje skvělých uměleckých
účinů, jenž proti hovorovému i spisovnému usu
celé své generace sebevědomě a důsledně Rtaví
básnický jazyk svůj osobitý a osobivý, svézákonný
a suverenní. Míním Vladislava Vančuru, ostatně
osobně i zásadově blízkého snahám Pražského
linguistického kroužku. A snad by bylo věci
prospělo také, kdyby byl Jan Mukařovský
poukázal k ojediněle uvědomělému tvůrci básnického
jazyka v literární minulosti české, k A. V.
Šmilovskému, který se postavil do krajního odporu
proti realistickému empirismu svého pokolení,
v, jazyce, hájenému a prováděnému Nerudou i
Hálkem. Jazykovědci posÍ,tivistického pokolení, již
v Šmilovském viděli především obět brusičské
módy, odmítli jeho jazykovou snahu jako
pochybenou, a to nejen Jan Jakubec, který mu věnoval
podrobnou monografii, ale i Josef Zubatý,
nadšený ctitel přirozené prostoty "Pamětí babičky
Kavalírovy", jenž v "Naší řeči" ho pokáral za to, že

63