naší. Zde se činorodou láskou a plodnými
vědeckými podněty skutečně zaceluje a překonává
roztržka mezi současným životem a jazykem. Jak
teple, jak povzbudivě zní Mathesiova slova, na
našem filologickém foru zřídka slýchaná, že
"v české literatuře z posledního půlstoletí máme
jazyk sice nikoli ještě dokonale vypěstovaný, ale
přece tak živý a tak vytříbený, že se tvůrcům
novočeské řeči spisovné o něm ani nezdálo".

Avšak starost o spisovný jazyk český a o jeho
stabilitu, zaručenou spíše dobrými spisovateli než
rušivými zákroky konservativních
zákonodárcůfilologů, není jedinou zásluhou Pražského
linguistického kroužku a jeho sborníku. Za druhý stejně
kladný a hodnotný výtěžek této kampaně považuji
promyšlené rozlišení jazyka básnického od řeči
spisovné a vytčení jeho zvláštních znaků, potřeb
a tím i práv: toto vše jest v české jazykovědě
novum velmi vítané. Když byl Boh. Havránek vytkl
některé zásadní předpoklady ve své kapitole o
funkčním rozlišení spisovného jazyka, věnoval
samostatnou úvahu lazyku spisovnému a jazyku
básnickému literární estetik z formalistické školy,
Jan Mukařovský, jemuž jest naše literární věda
zavázána za vysoce subtilní a průkazné rozbory
výrazového umění K. H. Máchy, Jar. Vrchlického
a nedávno M. Zd. Poláka; jeho stať jest pravou
okrasou sborníku. Jan Mukařovský pochopil,
vycházeje hned od začátku od funkční samostatnosti
jazyka básnického proti jazyku spisovnému, že
(ani jazykový) kritik nesmí tvořivému básníku
odpírati oné svobody, s níž záměrně porušuje spi.
sovnou normu. Kdežto starší brusiči odkazovali

60