nost zvláště velkoměstskou a dovolávající se právě
oněch spisovatelů, v jejichž dílech bu'ď mediem
vzpomínek nebo pomocí studia ožívá zapadlý a
zapadající svět kultury již minulé.

Promyšlený a důsledný protest, který mladší
pražští linguisté ve svém programním spise S
pisovná čeština a jazyková kultura proti těmto
zásadám a metodám pronášejí, pokládám za přední
a významný klad jejich tažení. Plyne přirozeně
z jejich synchronistického postupu a z jejich
nechuti k pouhému diachronismu a mluvnictví
jednostranně historickému. Souvisí dále s jejich
soustředěným zájmem o živý jazyk spisovný a to
hlavně v jeho vztazích funkčních, kdež Pražský
linguistický kroužek hledá základ pro stabilitu
jazykovou, opouštěje požadavek historické čistoty,
proti níž V. Mathesius staví zásadu jazykové
vytříbenosti (t. j. výrazové výstižnosti a to při
zachování jazykového usu). Zde skutečně běží o
názorový přelom v jazykovědě i jazykové kultuře
české.

Autoři Spisovné češtiny a jazykové kultury,
z nichž hlavně klidně rozvážný Vilém Mathesius
lil: turbulentní Roman J akobson propracovali
podrobněji tyto otázky, netají se nikterak kulturně
myšlenkovým východiskem svého jazykovědného
protihistorismu. Hned v kolektivním slově
úvodním, podepsaném redaktory sborníku Mil.
Weingartem a Boh. Havránkem, prohlašují otevřeně:

"My nevidíme v tom, co je pouze v jazyce spisov.
ném, anebo v tom, co je teprve v jazyce novém,
proto hned prvek méněcenný anebo podezřelý, jako
nepokládáme městskou kulturu a současnou kul·

*4

51